Před svitou vyšňořených maršálů a pobočníků sesedá s koně před Starou poštou nedaleko vsi Pozořice a vchází do místnosti, v níž ještě před pár hodinami sídlil štáb ruského generála Bagrationa. Zde uléhá na otep slámy a okamžitě usíná. Jeho spánek pozdě v noci přeruší adjutant se zprávou o příjezdu rakouského parlamentáře. Po krátkém rozhovoru s knížetem Liechtenštejnem diktuje svou proklamaci k vojákům. Napoleonovo vzletné provolání začíná slovy: „Vojáci, jsem s vámi spokojen,“ a končí ujištěním, že každý, kdo řekne, že bojoval u Slavkova, bude považován za hrdinu. Vojáci „Grande Armée“ si toho dne skutečně vedli bravurně a vybojovali svému císaři velké vítězství. A nemůže být pochyb, že k nejstatečnějším z nich patřili „Hommes de Fer“, železní muži – kyrysníci.

Těžká jízda králů

Téměř do všech bitev či srážek mezi armádami soupeřících států v 18. století zasahovalo těžké bitevní jezdectvo – kyrysníci. V boji používali ruční palné zbraně, uplatňovali však i drtivé útoky s tasenými chladnými zbraněmi v sevřeném tvaru. Tyto akce byly spojeny s velkými ztrátami, takže probíhaly časté rekrutýrky či verbovačky mužstva ke kyrysnickým plukům. Kyrysníkem se však nemohl stát každý, neboť kyrys a výzbroj měly značnou váhu a zacházení s těžkým mečem či palašem v boji vyžadovalo jak zvládnutí šermířského umění, tak i značnou fyzickou sílu. Verbíři proto vybírali ke svým plukům jen vysoké a statné muže. I koně nakupovali velké a odolné, aby unesli váhu jezdce i s výzbrojí a vydrželi i útok tryskem do řad nepřátel.

Dělostřelec na koni

Napoleon byl profesí i naturelem dělostřelec. Navíc nebyl dobrý jezdec, který prý „…jezdil jako řeznický mistr. Otěže nechával prověšené, vypadal, jako by v sedle visel, při jízdě nakláněl trup dopředu, dozadu a do stran, podle toho, jakého měl koně a jak rychle cválal. Když kůň udělal skok, jezdec se neudržel v sedle a kůň ho často shodil.“

Napoleon byl uchvácen pohledem na zdrcující útoky jezdectva (zejména rakouského), které mohlo svými palaši dokonat krvavé dílo, započaté palbou pěchoty a dělostřelectva. Proto se rozhodl opatřit svou tzv. řadovou jízdu ochrannou zbrojí v podobě kyrysů a krátce nato i přileb. Znovu po deseti letech se tak ve francouzské armádě objevil kyrysník – jezdec opatřený kyrysem neboli náprsní zbrojí a přilbou.

Je zajímavé, že Francie Ludvíka XIV., ačkoli měla jinak v druhé polovině 17. století nejsilnější armádu v Evropě, postavila roku 1665 pouze jeden „regulérní“ kyrysnický pluk (Cuirassiers du Roy, od roku 1745 Cuirassiers Royal). Nákladný a nepohodlný kyrys však – pod kabátem – mohla nosit i část francouzské řadové jízdy, kde se (po roce 1735) děly nepříliš úspěšné pokusy prosadit poslední část rytířského brnění mimo rámec vlastních kyrysníků. Kyrys se v té době stával záležitostí spíše prestižní, užívanou setrvačností tradice, neboť již neposkytoval účinnou ochranu proti čím dál dokonalejším palným zbraním. Obrnění válečníci na koních ovládali evropská bojiště celé tisíciletí, avšak pod vlivem „hromových rour“ jejich zbroj čím dál více postrádala smysl, až i její poslední část – náprsní kyrys (plastron) v 18. století většina kavalerie úplně odložila. Ovšem, s rozvojem lineární taktiky ve válkách kolem poloviny 18. věku (probíhaly s přestávkami v l. 1740–1763) nabyli kyrysníci opět na významu. Útočili v sevřených řadách chladnou zbraní na formace protivníka oslabené soustředěnou palbou pěchoty a dělostřelectva. Proto byli považováni za důležitého činitele v rozhodujících bitevních fázích. Je však třeba zdůraznit, že postavit – byť jediný – kyrysnický regiment byla záležitost nákladná, spojená s vysokými nároky při doplňování mužstva i koní; takovou záležitost si nemohla dovolit každá evropská monarchie.

Ovšem, v době po sedmileté válce mnoho kyrysnických pluků znovu odložilo kyrys, protože jezdce „tížil a omezoval je při úkonech v sedle“. Například u rakouských kyrysníků se omezil jen na přední pancíř, který sice umožňoval jezdcům na koních v poli větší obratnost, ale naopak je později nechránil ve skrumáži s francouzskou těžkou jízdou (a polskými hulány, vyzbrojenými kopími), protože nechával odkryté boky, zejména však záda. Ještě během francouzských revolučních válek (1792–1802) každá významnější armáda disponovala impozantním jezdectvem, ačkoli mezi jezdci nepanovaly významnější rozdíly. V té době existovaly kyrysnické pluky nejen v rakouské, ale i v ruské, pruské a dalších armádách, a svou dovedností a smělostí se rovnaly s republikánskými řadovými regimenty.

Kompletní pancíř neboli kyrys začali jezdci znovu oblékat právě v době napoleonských válek – v prvé řadě ve francouzském jezdectvu. Myšlenku těžké, úderné kavalerie prosazoval maršál Ney (do své hodnosti se vypracoval z pozice řadového jezdce – dokonce husara) spolu s generálem Francois-Etienne Kellermannem (1770–1835), až přiměli Napoleona k vytvoření co nejvíce obrněných kyrysnických pluků. Napoleon Bonaparte tak učinil ještě v době svého konzulátu (přesněji řečeno v letech 1801–1803), a v době, kdy se stal císařem, měl již k dispozici 12 kyrysnických regimentů. Tehdy také roztřídil francouzské jezdectvo na těžké (kyrysníky a karabiníky), střední (dragouny, později i jízdní kopiníky/hulány) a lehké jezdectvo (husary, jízdní myslivce). Do té doby se francouzská kavalerie dělila na jízdu (řadovou), dragouny, husary a jízdní myslivce (ještě před revolucí k nim patřily jednotky „králova domu“ – Maisson du Roi).

Rytíři Napoleonovy armády

V roce 1805, kdy vrcholily přípravy Velké armády na invazi do Británie, hodnotil Napoleon své jezdectvo jako „nejlepší na světě“. Císařův názor byl poněkud nadnesený, avšak v jeho prospěch hovoří, že v porovnání s ostatními armádami bylo francouzské jezdectvo jako zbraň ve srovnání s protivníky mnohem lépe organizováno a mohlo se pochlubit vynikajícími důstojníky, kteří ovládali velení na jakémkoli stupni. Z procesu Napoleonových velkých reforem vyšla francouzská kavalerie jako ozbrojená síla, s níž se muselo počítat.

Ve francouzské armádě starého režimu hrála dominantní roli aristokracie, což bylo nejmarkantnější právě u jezdectva. V tomto druhu vojska sloužili synové z dobrých rodin, aby tak ve formě vojenské služby pokračovali v tradicích feudálního rytířstva. Nicméně když vypukla revoluce, doprovázená od roku 1793 jakobínským terorem, prošel aristokratický důstojnický sbor čistkami, díky čemuž armáda začala trpět nedostatkem velitelů, zejména těch na vyšších stupních. Zhoubné důsledky poprav a emigrace na sebe nedaly dlouho čekat; chyběli nejen důstojníci, ale i dobře vycvičení jezdci, a navzdory pokusům o nápravu lze konstatovat, že důstojnický sbor francouzské kavalerie v letech 1792 až 1799 byl směsicí jedinců s více méně průměrnými schopnostmi.

Avšak ruku v ruce s Napoleonovým mocenským vzestupem přicházely změny k lepšímu. První konzul začal prosazovat inovace v mnoha odvětvích civilní i vojenské sféry, včetně kompletní reorganizace a důkladné revize francouzského jezdectva. Jeho cílem bylo vytvořit z kavalerie sílu, která by předčila protivníky, takže nešetřil časem, námahou a penězi na přezbrojení a přestrojení jízdních jednotek. Kromě toho povyšoval do důstojnických hodností nejlepší vojáky v duchu své politiky umožnit kariérní postup všem nadaným jedincům bez ohledu na původ, stejně jako vítal zpět z emigrace urozené důstojníky a umisťoval je do prominentních pozic ve vedení jezdectva. Výsledkem toho byl velký přínos pro francouzskou jízdu, v jejíchž řadách se tak udrželi velmi dobří aristokratičtí důstojníci, s nimiž byli zrovnoprávněni příslušníci dalších společenských vrstev, a všem byly udělovány hodnosti na základě schopností, nikoli rodokmenu, takže i jezdcům neurozeného původu bylo umožněno dosáhnout vyšších hodností, pokud prokázali mimořádné schopnosti. A skutečně, množství prostých jezdců získalo vysoké hodnosti, a někteří z nich, jako Joachim Murat (1767–1815) nebo Michel Ney (1769–1815) se nakonec stali maršály Francie. Tito muži původně sloužili po boku potomků starobylé francouzské šlechty, jako byli Etienne de Nansouty (1768 –1815) a Emmanuel Grouchy (1766–1847), kteří byli za své služby Napoleonovi a jeho císařství odměněni stejně.

Francouzská jízda, zejména ta těžká, se stala dominantní silou na bojištích napoleonských válek. Takřka od počátku se snažila dokázat, že je skutečně nejlepším jezdectvem v Evropě, a hrála nedílnou roli při téměř všech velkých Napoleonových vítězstvích. Na základě Neyova doporučení a Napoleonových pozitivních zkušeností s těmito obrněnými jezdci postupně vzrostl počet francouzských kyrysnických pluků na čtrnáct.

Úderná jízda

Francouzští kyrysníci nosili těžký železný kyrys, který sestával z náprsního a zádového plátu, takže obepínal trup jezdce, ale ponechával jeho pažím volnost pohybu. Těžcí jezdci, vyzbrojení dlouhým, pádným palašem, byli moderním vtělením rytířů – statných mužů na velkých koních, kteří sloužili na bojištích téměř výhradně k úderům taranem. Kromě zbroje byli tito jezdci vybaveni párem pistolí a karabinou, ačkoli posledně jmenovanou zbraň většina kyrysníků zakrátko odložila. V roce 1812 Napoleon uložil nosit železný kyrys i francouzským karabiníkům, o nichž bude řeč později.

Tito opancéřovaní jezdci se stali dominantní silou na evropských bojištích, a zároveň postrachem armád spojenců. A vskutku, při taženích proti Rakousku, Prusku a Rusku v letech 1805–1807 prokázali své mimořádné schopnosti. Na bojištích představovali takřka neporazitelnou sílu, a Napoleon stále více spoléhal na jejich impozantní zteče, které dorážely otřeseného nepřítele a tím vyhrávaly bitvy. Napoleon nešetřil odměnami pro tyto kyrysníky. Dostali oprávnění nosit symboly elitních jednotek v podobě červeného chocholu, epolet a hořícího granátu a navíc pobírali zvýšený žold. Ulevil jim v jejich průzkumné a pozorovací službě a nepouštěl je do šarvátek, protože si je šetřil pro akce v důležitých bitvách.

Oproti minulosti se taktika jejich boje nezměnila a nadále zasazovali protivníkovi hlavní úder v semknuté sestavě. V trysku rozrážela první řada kyrysníků těžkými palaši formace nepřátelské pěchoty a další řady sekaly do pěšáků, rozdupávaly je kopyty svých koní a střílely na ně za jízdy z karabin a pistolí. Není divu, že mohutný útok kyrysníků vyvolával zmatek, obzvlášť mezi pěchotou.

Například v bitvě u Eckmühlu roku 1809 francouzští kyrysníci svým rakouským protějškům takto uštědřili citelnou porážku. V tomto boji Francouzi svým protivníkům způsobili pětkrát větší ztráty, než jaké sami utrpěli, za což vděčili z velké části lepší ochranné zbroji svých jezdců. U Esslingu během téhož tažení atakoval generál Espagne v čele 4. kyrysnického pluku rakouské baterie a dobyl je. Espagne byl bohužel při tomto útoku smrtelně zraněn dělovou kulí, ale jeho kyrysníci si vydobyli velkou slávu. Ve Španělsku vyvinutý 13. kyrysnický regiment sloužil maršálu Suchetovi jako vynikající úderný nástroj během tažení k Valencii. V bitvě u Sagunta v říjnu 1811 vyrazil 13. pluk na zteč proti španělské kavalerii, vzal do zajetí španělského generála Caro, ukořistil pět španělských kanónů a přivezl zpět dva vlastní, ztracené dříve.

Katastrofa u Waterloo

Kyrysníci však nebyli neporazitelní. Naopak, katastrofálně skončily šarže francouzské těžké kavalerie v osudové bitvě u Waterloo, kde sice vypadaly působivě, avšak narážely na účinný odpor a pokaždé se odrazily od neotřesitelných čtverců britské pěchoty. Ke svému neštěstí kyrysníci při útoku kvůli své vysoké hmotnosti nabírali hybnou sílu kyvadla, kterou šlo jen těžko zastavit; a toho osudového dne byli nuceni útočit do kopce a navíc v rozbahněném terénu. K jejich porážce přispěl i fakt, že maršál Ney, který kyrysnické ataky vedl, nespoléhal na podporu pěchoty nebo dělostřelectva, které mohlo nepřátelská karé narušit.

Napoleonovy investice do jezdectva přišly vniveč při tažení do Ruska v roce 1812. Jednou z jeho největších ztrát během této katastrofální epizody byla právě destrukce francouzského jezdectva. V následujících taženích 1813 a 1814 již francouzská jízda prostě nemohla vítězit nad svými protivníky tak jako v předchozích letech. Zejména v polních bitvách roku 1813 jezdectvo svými nízkými početními stavy a průměrnými kvalitami závažně omezovalo průběh Napoleonových operací, a navíc mu znemožnilo dotáhnout k triumfálnímu konci bitvy u Lützenu a Budyšína, tak, jak to v předchozích taženích bezesporu dokázalo. Například maršál Ney ve svém hlášení z bitvy u Lützenu vychvaluje bojový duch a odvahu svých mladých jezdců, ale zároveň hořce konstatuje, že nováčci útočí ve špatné koordinaci a při šarži se neubrání pádům z koní. Zkrátka a dobře, nezkušení rekruti na nekvalitních koních nemohli nahradit ostřílené veterány, kteří položili své životy na širých pláních Rusi.

Ztráta koně = jistá smrt

Pokud kyrysník přišel v boji o svého koně, měl špatné vyhlídky na přežití, protože ve svém těžkém kyrysu mohl pěšky sotva uniknout pohyblivějším protivníkům. U Waterloo, kde proti britské těžké jízdě bojovalo dvanáct francouzských kyrysnických regimentů, se srazil britský 2. Pluk Tělesné gardy (2nd Life Guards) s francouzským 1. kyrysnickým plukem, a v prudkém boji ho přemohl. Při tomto střetnutí srazil slavný anglický kapitán Edward Kelly z koně francouzského důstojníka a zasadil mu smrtelnou ránu. Jako trofej pak odepnul Kelly svému padlému protivníkovi epolety.

Jezdečtí koně

Vprosinci 1805 u Slavkova, na poli nedaleko Křenovic vedl brigádní generál Jean Rapp památnou zteč, kdy v čele jízdních myslivců a jízdních granátníků Císařské gardy spolu s pověstnými mameluky napadl prudkou ztečí ruskou gardovou jízdu.

Jakákoli jízda za své výkony vděčila nejen speciálně vybíraným a cvičeným brancům, ale i vhodným jezdeckým koním. A nutno podotknout, že vyhledávání a výběr obojího nebyl nikterak jednoduchý. Armády napoleonského období upřednostňovaly jezdecké koně, jejichž výška se pohybovala kolem 15 pěstí (1,5 m, 5 stop) v kohoutku, přičemž lehká kavalerie se spokojila i s menšími zvířaty. Při výběru se dbalo na to, aby koně byli staří minimálně pět let, takže byli dostatečně vyzrálí pro službu, a pak se předpokládalo, že budou schopni služby po dobu 10–15 let. Skoro všichni jezdečtí koně byli valaši nebo klisny, protože hřebec je prakticky neovladatelný, pokud ucítí říjící kobylu. Navzdory své velikosti jsou koně mnohem zranitelnější než lidé, takže vyžadují velkou péči. Generál Nansouty si při ruské kampani v létě 1812 posteskl: „Naši koně nemají vlastenecké cítění. Muži mohou bojovat i bez chleba, avšak koně bez ovsa nesvedou žádnou vítěznou bitvu.“ Každý jezdec tedy musel dobře vědět, kam sahají meze možností jeho koně, stejně jako kolik vody a krmiva mu má dát, aby ho pak spolehlivě nesl v boji. A opravdu, nejen nedostatečné bojové umění rekrutů, ale i neúměrné přetahování koní ničilo Napoleonovo jezdectvo v letech 1813/14.