Kdy vsedli severoameričtí indiáni na koňský hřbet?

8. 7. 2024 Věra Klontza-Jaklová Autor fotek: Archiv Věra Klontza-Jaklová
George Catlin: Hon na bizony
George Catlin: Hon na bizony

Možná jste zaznamenali – obzvláště na sociálních sítích – informace, že koně nevymizeli z amerického kontinentu na konci doby ledové, ale že naopak v Severní Americe přežili a nativní obyvatelstvo je používalo k jízdě již před příchodem kolonistů. Jak je to tedy?

Podívejme se, jak to s koňmi na severoamerickém kontinentu bylo a jakými důkazy, doklady a fakty disponuje současná věda. Informace, které předkládáme, jsou to nejčerstvější, co může současná archeologie a historická hipologie nabídnout. Některá z dat ještě nebyla ani publikována a poskytli je kolegové William Taylor (Univerzita v Bolderu, Colorado) a Emily Lena Jones (Univerzita Nového Mexika).

0_Uvodni_obrazek.jpg

        Spojené oddíly Kajovů a Komančů se setkávají s jízdou Póniů (Pawnee). Autorem obrázku je kajovský indián Koba, kolem roku 1875

Vývoj koně

K představě celého příběhu je třeba ponořit se velmi hluboko do minulosti, až ke srážce naší Země s asteroidem před 65 miliony let. To je také velmi diskutované téma, ale jisté je, že po vrstvách obsahujících v globálním měřítku prvky typické pro asteroidy (například iridium) chybí fosilie velkých plazů a nastupuje doba savců. Na cestu se vydali předkové koní, malí Eohippové, kteří byli identifikováni právě na území současné Severní Ameriky (kontinenty vypadaly tehdy jinak než dnes). Od Eohippa vede vývojová řada přes Mesohippa, Miohippa, Parahippa až po Merychippa, který byl prvním skutečným koněm. V době pliocénu, tedy zhruba před pěti až dvěma a půl miliony let, se objevil rod Equus.

1_evoluce_koně.jpg

        Vývojová stadia koně

Přibližně před třemi miliony let se koník vydal na cestu do Jižní Ameriky. O půl milionu let později vyrazil přes Beringii do Asie a odtud do Afriky a Evropy. Ve stejné době se pouštěli do světa i první lidé. Proč se to dělo právě tehdy a ne dřív? Opět je na vině klimatická změna. V pliocénu nastoupila doba ledová, nebo spíš baterie dob ledových (glaciálů), které se střídaly s dobami meziledovými (interglaciály). Ledovce vázaly víc a víc vody, zvětšila se pevnina a řada oddělených kusů souše se propojila. Beringova úžina byla jedním z periodicky obnovovaných mostů. Beringie byla asi tisíc kilometrů široký pruh pevniny, kde žila a pohybovala se nejrůznější zvěř, hlavně velcí savci. Kůň se šířil po prériích, stepích i chladných tundrách a pronikal do nejrůznějších prostředí, kde se adaptoval, ale už spíš v detailech. Například schopnost koně odkopat si led, sníh, nebo promrzlou půdu a dostat se k potravě je další z evolučních výhod, které mu umožnily žít prakticky kdekoliv. Na své cestě přes kontinenty se kůň postupně setkal s člověkem. Dalo by se říct, že si šli naproti.

Vymizení z Ameriky

Ameriku osídlil člověk v obdobích, kdy Beringie nebyla úžinou, ale pořádným kusem pevniny mezi dnešní Asií a Amerikou. Lovci sledovali zvířata a zhruba před sedmnácti tisíci lety narazili na hranu ledovce na východním pomezí současné Aljašky. Během dalších tisíciletí však ledovec začal ustupovat a vytvořil se v něm koridor, který procházel východně od Kordiller. Tento koridor využívali i velcí savci, nejenom koně, ale také mamuti, mastodonti, velbloudi, sobi, jeleni a další. Konec doby ledové se nezadržitelně blížil a mezi Aljaškou a Čukotkou začal čilý provoz. 

Skutečně archeologické nálezy prvních severoamerických lidských sídel, patřící ke kultuře Clovis, odhalily kosti koní, kteří byli loveni pro maso. Po nástupu holocénu (před 11 700 lety) koňských kostí v archeologických kontextech výrazně ubývá, až mizejí úplně. Poslední koně předkolumbovské Ameriky byli nalezeni v roce 2009 v údolí řeky Yukon, kde byla objevena zmrzlá těla mamutů a koní, která byla pomocí radiokarbonové metody datována do období 7500–5500 před n. l. Z tohoto období však nejsou doloženy žádné kosti koní z jižnějších oblastí. 

Proč koně z Ameriky zmizeli, bohužel není dnes možné přesně říct; zda došlo k úplné migraci, vyhubení ze strany lidí nebo vymření, případně zda zůstaly nějaké menší skupinky nelze jednoznačně určit. 

Kůň znovu přichází na řadu

Předpoklad byl, že američtí indiáni se ke koním dostali až v době kolonizační vlny amerického západu, tedy v průběhu 19. století, výrazněji po jeho polovině. Dnes je zřejmé, že skutečnost je jiná, složitější, ale prázdných míst je ještě hodně. 

Obecně se uvádí, že první větší skupina koní se do Ameriky dostala se španělským dobyvatelem Hernánem Cortésem v roce 1519, jednalo se tedy o španělské koně. Ameriku v 16. a 17. století si ale nemůžeme představovat ve stejných rozměrech jako dnes.

3_Cortes.jpg

        Hernán Cortés si podrobuje hlavní město Aztéků Tenochtitlán v roce 1519 (obraz z poloviny 16. století)

První kolonisté se měli co činit, aby vytvořili zázemí na východním pobřeží. Oblasti Velkých planin a západ dnešních Spojených států se začal plnit až mnohem později, i když Kalifornie byla známa už od poloviny 16. století. K jejímu objevení však nedošlo po souši, ale z vod Pacifiku. Dlouho se věřilo, že Kalifornie je ostrov, a panovaly pochyby, zda je možné se na její území dostat po souši. V každém případě byly živeny různé mýty a naděje, že je to velmi bohatá země, kterou je třeba kolonizovat. Snahy prozkoumat a kolonizovat oblasti západně od Virginie, stejně jako snaha najít cestu z východního pobřeží k pobřeží Tichého oceánu po souši, začaly být aktuální a intenzivnější až po roce 1776.

První se na cestu vydávali misionáři, individuální prospektoři a dobrodruzi. Putovali úplnou divočinou, kde neexistovaly cesty, bez map, bez konkrétní představy, kam jdou, kde se nakonec ocitnou a zda se dokážou vrátit. Jejich vybavení bylo většinou ubohé, počet koní a jiných hospodářských zvířat velice nízký. Úspěšnost těchto výprav byla rovněž velmi malá. 

Na začátku devatenáctého století se sice začaly objevovat organizovanější aktivity a snahy kontrolovat západ, ale první skutečnou migrační vlnu rozpoutala až zlatá horečka v polovině devatenáctého století. Hlavní kolonizační vlna nastala až po roce 1865, kdy došlo k organizovanému zakládání osad, organizování takzvaných trailů, kdy kolonisté postupovali po už známé vytyčené stezce vedoucí ke konkrétnímu místu. Období let 1865–1910 je také obdobím největších konfliktů s indiány na Velkých pláních. V celém tomto procesu byl zásadním faktorem na obou stranách dobrý kůň. Předpokládalo se, že právě v této době se ke koním dostali i indiáni.

4_Smith.jpg

Ještě na počátku 19. století se výprava na západ rovnala hrdinskému činu s velmi nejistým koncem. Do této kapitoly by patřily pionýrské cesty amerického průzkumníka a lovce Jedediaha Smithe ve dvacátých a třicátých letech 19. století, kterého možná znáte z komedií Noc v muzeu (Helen Forbes, 1937) 

Na scénu přicházejí vědci

V roce 2017 napsala Yvette Running Horse Collins, antropoložka lakotského původu, disertační práci, ve které předkládá názor, že koně z amerického kontinentu nikdy nezmizeli úplně a nativní obyvatelstvo je znalo ještě před příchodem kolonistů. Argumentuje řadou pádných důvodů. Jednak pochybuje o tom, že by se malé skupinky koní, které se v prvních kolonizačních vlnách dostávaly na kontinent, mohly tak rychle rozšířit po tak ohromné ploše, jakou představuje Severní Amerika. Dalším argumentem jsou keramické sošky a vyobrazení ve skalách, které datuje do patnáctého století, a některé by podle ní mohly být i starší. Předkládá i radiokarbonová data, která je možné vztáhnout také až do patnáctého století. Zastává názor, že hypotéza rozšíření koní od západních kolonistů má ideologický podtext a byla vytvořena samotnými kolonisty s cílem posílit prestiž a nadřazenost bílých kolonistů. Její teorie se velmi rychle rozšířila hlavně mezi potomky nativního amerického obyvatelstva. Yvette je momentálně stipendistkou na francouzské univerzitě v Toulouse, kde pokračuje ve svých výzkumech. Zde má k dispozici nejlepší specializovanou genetickou laboratoř, zabývající se DNA koňovitých. 

Kolegové působící na univerzitách v západních státech USA se touto problematikou také systematicky zabývají. První krok, který podnikli, bylo hledání koňských koster. Nejprve po nich pátrali v muzeích, kde většina osteologického materiálu byla označená jako fosilie. Odebrali vzorky a radiokarbonové datování ukázalo, že mnohé z nich není možné datovat do konce pleistocénu a počátku holocénu, ale že se jedná o koně datovatelné do období 1650 až 1850. To bylo zásadní zjištění. Znamenalo by to tedy skutečně, že se koně používali v daných oblastech mnohem dříve, než došlo ke kolonizačnímu boomu. 

Otázkou zůstalo, co to bylo za koně? Ohledáním koster bylo zjištěno, že jedinci měli patologie vyvolané ježděním. Následuje otázka, kdo na nich jezdil? Stáří samotné nic nedokazuje. Mohli to být pionýři kolonizačního procesu, misionáři. Analýzy DNA ukázaly, že se rozhodně jedná o koně španělského původu.

Vědci se vydali do terénu, oslovili archeologické výzkumy v Utahu, Coloradu, Novém Mexiku, Kansasu a jinde otázkou, zda někde nedošlo k objevu koňských kostí. Skutečně bylo zjištěno několik výzkumů indiánských osad, kde byli pohřbeni koně nebo jejich části. Opět tito jedinci byli prozkoumáni a opět bylo potvrzeno, že se jednalo o jezdecké koně. Nejstarší nález, objevený v lokalitě Kaw v údolí řeky Kansas, byl datován až do roku 1640. Měl dokonce udidlo španělského typu a byla pochována pouze jeho hlava.

Součástí projektu byl také sběr mýtů, pohádek a písní, ve kterých koně vystupují, a rovněž slovník vztahující se ke koním. Ty rozhodně existovaly v indiánské tradici před rokem 1850, tedy před započetím velké kolonizační vlny směrem na západ, ale často se jednalo o slova, která evokují náhlé setkání s neznámým zvířetem. Některé kmeny označovaly koně jako sobí psy, nebeské psy a podobně.

Existují i sporadické historické údaje. Rané španělské prameny například uvádějí, že se nativní obyvatelstvo bálo jezdců na koních a považovalo je za nestvůry, napůl člověka a napůl koně.

5_Tlaxcalan.jpg

        Španělé dobývají mexickou Tlaxcalu (1522). Španělský dobyvatel je na koni a decimuje obránce města

V roce 1680 došlo ke vzpouře indiánů z Velkých plání proti španělské nadvládě. Španělé nechtěli věřit, že indiáni mají koně, a indiánská jízda byla pro ně velkým překvapením. Indiánští jezdci vyhnali Španěly ze Santa Fé a ukradli jim koně, které potom směňovali s ostatními indiánskými kmeny.

Koně se rychle rozšířili do oblastí Navahů, do Utahu, k Apačům, Kajovům (Kiowa) a Komančům, kteří se stali patrně nejlepšími horsemany jižních Velkých plání.

6_Comanche.jpg

Americká výprava na Velké pláně v roce 1834 se setkala s jízdou Komančů – obraz slavného malíře indiánů George Catlina. Některé prameny uvádějí, že Komančové se stali horsemany už na přelomu 17. a 18. století 

Následovali Šošonové západních hor. Kolem roku 1700 byli koně i na severovýchodě a postupovali dál směrem ke kmenům Lakota, Havranům a k Šajenům (Cheyenne). V době francouzsko-indiánských válek (kolem roku 1760) už byly všechny kmeny Velkých plání vybaveny bojovými jezdeckými jednotkami.

7_spread.jpg

        Jedna z možných cest šíření koní mezi severoamerické indiány

Ale koně nebyli využíváni pouze k boji. Sloužili jako pomocníci při lovu anebo pro transport jako tažná zvířata. Stali se nedílnou součástí životního stylu a kultury hlavně indiánů z Velkých plání.

8_zaprah.jpg

        Model zápřahu koně a psa (Národní muzeum indiánské kultury, Washington D.C.)

9_teepee.jpg

        Kůže týpí pokrytá kresbami barevných koní, kolem roku 1800 (Národní muzeum indiánské kultury, Washington D.C.)

Bohužel obraz skvělého indiánského jezdce, který pádí plání za stádem bizonů, představoval velmi krátkou epizodu, kterou završila americko-indiánská válka o sto let později. Po roce 1870 zbytky zdecimovaných a potupených indiánských kmenů putovaly do rezervací, aby nedobrovolně udělaly prostor železnému oři a betonové civilizaci. 

10_catlin_buffalo.jpg

        George Catlin: Hon na bizony

Co dodat?

Z údajů, které jsou k dispozici, je možné shrnout následující: poslední místní divoké koně zachytila archeologie před sedmi tisíci lety, poté následovala dlouhá doba, kdy není evidován žádný nález koňských koster nebo zobrazení koní. Koně však byli na Středozápadě a na Velkých pláních Severní Ameriky už minimálně dvě stě let předtím, než došlo k masové organizované kolonizaci regionů západně od Apalačských hor. O tom svědčí nejen nálezy kosterního materiálu v indiánských osadách, ale také tradiční ústní kultura i historické záznamy. Jednalo se o potomky koní přivezených z Evropy. 

Samozřejmě nesmíme považovat tyto závěry za absolutní pravdu. Nálezů je prozatím málo, ale dokud nebude učiněný nález, který by tento obraz změnil, jedná se o nejpravděpodobnější vysvětlení, které se zakládá na nejnovějších výzkumech posledních let. Prozatím není známý žádný nález, který by dokládal existenci koní mezi pátým tisíciletím před n. l. a Cortésovou výpravou v roce 1519.

Podobné články
Pohřeb koní s vozem a veškerým vybavením na lokalitě MikriDoxipara v řecké Thrákii. Pohřeb byl datován do 2. století n. l.

Nedávno bylo v řeckém Phaleronu objeveno osmnáct pohřbených koní. Jedná se o jedinečný nález, který vyvolal u odborné veřejnosti řadu otázek,…

Kůň vyvolává ve velké části populace velmi pozitivní pocity: od milovníků koní, ať už se jim věnují aktivně profesionálně, nebo amatérsky, až po…