Vademecum začínajícího koňaře 6. - Některá specifika koňského vnímání

25. 8. 2003 Katka Lipinská Autor fotek: Kateřina Lipinská

Již v minulém díle jsme narazili na to, že určité chování koně je pro nás v danou chvíli nevysvětlitelné, protože kůň má jiné zorné pole než člověk a proto je schopen vidět věci, které mi v daný moment neregistrujeme. Chceme-li pochopit, proč se koně v určitých situacích chovají, tak jak se chovají, je potřeba se u jejich vnímání trochu pozdržet.

Nechci zde zabíhat příliš do fyziologie (nemám na to ani kvalifikaci, ani dostatek odborných znalostí), ale stručně se zmíním o zvláštnostech, které mají přímý vztah k chování koně, které by pro nás jinak mohlo být záhadou.

Zrakové vnímání.
O problematice zorného pole jsem již stručně psala, to ale není jediná věc, ve které se lidské a koňské oko liší. Koňské oko nemá takovou schopnost akomodace jako oko lidské. (Akomodace = změny, které v oku probíhají při pozorování objektu blízkého a vzdáleného.) Když pozorujeme objekt v popředí, vnímáme pozadí rozmazaně a naopak, čočka je zaostřena na to, co upoutává náš zájem. Zdravý člověk nemá problém rychle přeostřit z předmětu blízkého na krajinu v dáli. U koně je to trochu jiné, předměty dostává do ohniska spíše pohybem hlavy, čočka není tak elastická, nepřeostřuje tak rychle. Pro divokého koně je to výhodné - když se pase, vidí ostře zároveň potravu i případné předměty na obzoru, protože jsou v jedné linii. Pod sedlem to již tak praktické není, k tomu, aby dostal věci do ohniska, musí neustále pohybovat hlavou. V praxi si této zvláštnosti můžeme všimnout nejčastěji v případech, že se blížíme k nějakému předmětu, na který kůň do poslední chvíle nereaguje, ale až když je těsně u něho, dostane ho teprve do ohniska, pochopitelně se může leknout a uskočit. To není jeho výmysl, on ten předmět předtím opravdu jasně neviděl. Dalším projevem je třeba chování koně při skákání nebo v obtížném terénu. Při korektním nájezdu na skok je potřeba nechat zvíře několik metrů před skokem mírně vytáhnout a snížit krk, aby byl schopen dostat překážku do ohniska a dobře odhadnout odskok.

Vnímání pohybu, barev, světla a stínu.
Protože je koňská čočka méně pružná než naše (viz výše), přizpůsobuje se koňské oko také hůře změnám světelných podmínek, stmívání a stínu. V důsledku toho se často setkáváme s koňmi, kteří odmítají např. vstoupit do tmavé stáje, vozíku, apod. Je často chybou nejen nezkušených jezdců, když trvají na tom, že kůň musí ihned neodkladně uposlechnout a nedají mu možnost zpomalit, event. zastavit, dokud se oko změněným podmínkám nepřizpůsobí. Určitě tohle není jediný důvod tolika obtíží při nakládání koní, ale je pravdou, že dobré umístění vozíku a otevření předních dveří velmi často pomůže při nácviku. Myslím si, že toto specifikum koňského oka může hrát svou roli i v tom, že někteří koně bývají zvýšeně nervózní v době, kdy se rychle stmívá, přestože po setmění se již chovají normálně.
Co se barev týče, je pravdou, že koně, kteří nejsou na pestré barvy zvyklí, se jich mohou obávat. Zdá se ale, že nejeví o nic větší strach z různých barev než z různých tvarů, které neznají. Že nově natřené překážky se budou bát zhruba stejně jako téže překážky nenatřené, ale pouze jinak přestavěné (např. použití zábran), možná i méně. Svým způsobem jsou barevné překážky pro koně výhodnější, neboť jsou lépe odlišitelné od pozadí (o problémech s akomodací jsme již mluvili) a kůň je tedy snáze vnímá. Záleží samozřejmě ale vždy na cviku a na zvyku. Co se týče vnímání barev, nejnepříjemnější (nejen) pro koně jsou barvy velmi světlé a jasné (čistě bílá), protože bombardují mozek mozek spoustou poměrně silných podnětů, ale to si již můžeme vyzkoušet sami na sobě.
Co se týče pohybu, i člověk spíše vnímá pohybující se objekt než objekt statický, u koní je potom tento rozdíl ještě mnohem výraznější, kůň velmi dobře registruje i velmi nepatrné pohyby na velkou vzdálenost. O tom se ale nemusím rozepisovat, to je jistě obecně známo.

Čich.
Na rozdíl třeba od psů, koně nemají zdaleka tak dobře vyvinutý čich. Přesto ale existují dvě oblasti, kde jej hojně využívají. Tou první je orientace v terénu. Je známá schopnost koní téměř odkudkoli trefit domů. Tato schopnost ještě není zcela prozkoumána, ale zdá se, že čich zde sehrává významnou roli. Pokud kůň nemůže čich v terénu používat (např. z důvodu silného větru), je silně nesvůj, má tendenci zvedat hlavu, pátrat po pachových stopách a silně "vandrovat". Druhou oblastí využití čichu u koní je vzájemná komunikace. Koně se navzájem představují očicháváním, značí si pachovými značkami teritorium, matka neustále čichem kontroluje své mládě. Spousta lidí má zkušenost, že přijde-li do stáje v čerstvě vypraném oblečení nebo v oděvu, ve kterém pobývali v jiné stáji, koně je očichávají zvláště pečlivě. Pozor, když říkám čich jako prostředek komunikace, neznamená to přátelství. I koně mezi sebou se často napřed očichají a pak pokopou, jezdec může být očichán a vzápětí napaden.

Sluchové vnímání.
O tom, že kůň má mnohem lepší sluch než člověk nemůže být sporu. Zrovna tak mnohem lépe rozeznává zdroj, odkud daný zvuk vychází. My ale máme jinou výhodu, dokážeme totiž na rozdíl od koní velmi přesně rozlišit hlásky a porozumět slovům. Zvířata se řídí pouze naší intonací, což je ale dostačující na to, aby byl hlas velmi účinným pomocníkem při výcviku. Zvíře se rozlišování intonace také učí, mladého koně zpočátku učíme pouze základní povely na lonži, starý "mazák" je schopen chápat téměř vše, co mu říkáme. Není problém naučit koně reagovat i na tempo hlasu, podle zrychlování a zpomalování i on reguluje své tempo pohybu. Tahle pomůcka je neocenitelná u mladých koní, kteří ještě nedokáží udržovat konstantní rychlost pod jezdcem a také později, když koně učíme prodloužení chodů. Stejně jako čich, sluch je velmi využíván ke komunikaci mezi koňmi, ale i koňmi a lidmi.
Já jsem přesvědčená, že hlasu se stále při výcviku používá velice málo. Je to přece nejideálnější zpětná vazba, na kterou má zvíře jistě právo. Hlasem můžeme zkorigovat každý krok, povzbudit zvíře k větší snaze, pochválit ho, dodat mu důvěru i pohrozit. Při učení nového cviku koně velmi dobře reagují na protahované vyslovovaní "ano" a naopak při náznaku omylu krátké, ostré "ne". A ostré křiknutí je pro jemné ucho téměř stejným trestem jako plácnutí bičíkem, jezdcova nespokojenost verbálně vyjádřena může zvíře i traumatizovat. Naopak, pochvala hlasem, ze kterého je cítit radost a nadšení, je pro zvíře často více než poplácání po krku.

Příště: Hmat, citlivost koně a pomůcky

Ráda s vámi toto téma proberu i v diskuzi pod článkem. Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příbuzné články: