Vademecum začínajícího koňaře 9. - Senzitizace otupělých a necitlivých koní

13. 10. 2003 Katka Lipinská Autor fotek: Kateřina Lipinská

V předchozích dílech jsme se zabývali základy výcviku mladého koně. Jak jste jistě postřehli, nechci a nemohu zde suplovat moudré knihy, které se výcvikem zabývají podrobně a krok za krokem, já se zabývám pouze jedním fenoménem, a to je citlivost koně. U mladého, nezkaženého koně není při správném postupu velký problém dosáhnout jemnosti a citlivosti na pomůcky i zádrže, je pouze potřeba si stále uvědomovat, čeho chceme výcvikem dosáhnout a nevolit kontraproduktivní postupy, které jsem již také popsala. A především je zapotřebí na zvíře nespěchat - ale to platí u koní a u mláďat obecně.

Je ale spíše menšina lidí, kteří mají obtíže s výchovou mladého koně, kterého si sami připravují. Mnohem častěji se setkáváme s problémy při koupi koně, který má již něco za sebou. Necitlivost na pomůcky u starších koní bývá jedním z těch problémů, které sice nejsou zrovna životu nebezpečné, ale dokáží jezdce potrápit a úplně mu vzít dobrý pocit z práce s koněm.

Jak již víme z předchozích dílů, kůň může být necitlivý jednak na holeň a pobízející pomůcky, tak na udidlo a zádrže. Velmi často to jde ruku v ruce, ale podle temperamentu zvířete nám jedno či druhé činí větší problémy. Obojí odstraňujeme podobně a postup se příliš neliší od výuky mladého koně, pouze může být práce dlouhodobější a je potřeba víc trpělivosti, protože nejde jen o to koníka něco naučit, ale i přepsat staré vzorce chování, které má zafixované.

V první řadě je důležité nepokračovat v neproduktivním postupu, který má za následek otupění koně. Tím míním nedávat ostřejší udidlo a netlačit koně při každém kroku, aby se rozešel. Obojí by mělo za následek, že kůň by se habituoval na stále silnější podněty a časem by bylo již zcela nemožné ho jezdit. Velmi často má takovéhle chování koně i jinou příčinu než pouze necitlivost. Pokud tuto příčinu nezjistíme a neodstraníme, pravděpodobně naše snaha o zcitlivění nebude mít efekt. Příčinou ignorování udidla může být velmi živý temperament koně, ale to bývá spíše výjimka, obvykle se temperament zaměňuje za neurózu. Zde je tedy potřeba nejprve koně zklidnit jednak úpravou managementu a jednak úpravou stylu práce. Příčinou necitlivosti k pobízejícím pomůckám může být opačný temperament koně, ale také to považuji (v této míře) spíše za vyjímku, mnohem častěji je kůň tzv. "kyselý", znuděný, otrávený a přetažený předchozím výcvikem. Je tedy potřeba také změnit způsob výcviku, nechat koně odpočinout a zamyslet se nad jeho motivací (motivací se budu zabývat samostatně v dalších dílech, protože ve výcviku představuje dost těžký oříšek). V obou případech může být příčinou necitlivosti koně také zdravotní problém.

Pravděpodobně se vám bude zdát, že níže uvedený postup je vhodný spíše pro koně, necitlivého na holeň. V podstatě to tak je, protože citlivost na udidlo se dostaví víceméně sama, pokud se nám podaří koně uklidnit (a pracovat vždy pouze do prvního náznaku nervozity) a zaměřit jeho pozornost na sebe. Navíc i pro koně s tímto problémem platí, že je potřeba je zcitlivovat celkově a navyknout na hlasové povely.

Pokud tedy máme jasno, z jakého důvodu je náš kůň otupělý (často je to zcela zřejmé z historie koně), můžeme začít s nápravou, která bude podobná výuce remonty. Nejprve je potřeba si koníka na výcvik a naše nové požadavky připravit. Jedná se především o přípravu psychickou a realizujeme ji převážně ze země. Soustředíme se při ní na několik věcí. Především na to, aby kůň, který dosud byl zvyklý jezdce a jeho pomůcky ignorovat, zjistil, že spolupráce je příjemná a že se mu vyplatí být pozorný a věnovat se jezdci více než okolí. Můžeme se inspirovat Parellim i Paalmanem, začínáme tím, že kůň na prověšeném vodítku nás musí přesně následovat i když měníme směr i tempo pohybu, když se rozeběhneme, nakluše s hlavou v úrovni našeho ramene a zastaví, když zastavíme my. Mám zkušenost, že tyto hry koně velmi baví (časem není potřeba ani vodítko), zejména pokud jsou různorodé a koník je vydatně chválen. Zpočátku je poměrně běžné, že se setkáte s podezíravostí a nechutí koně k něčemu novému, to lze ale rychle překonat. Já sama občas nabídnu koníkovi pamlsek, ale záleží na každém, rozhodně to není nebytné.

Cílem těchto her zpočátku je, že kůň se při nich soustředí na člověka a reaguje na každý jeho pohyb a gesto. Můžeme narazit v zásadě na dva typy problémů. Ten první je, že kůň nás bude ignorovat a bude pracovat mechanicky a stále bez chuti. Na to bohužel není obecný recept, každý se musí zamyslet sám, jak svého koně naladit pro spolupráci, co ho nejvíce potěší. Pro toho mého je snad největší odměnou, když zastavíme, on může stát vedle mě a nechat se škrábat na krku a na kohoutku. Jiný koník ožije teprve když ho nasměrujete na maličký skůček a ještě jiného bude bavit hrát si s vámi na honěnou. Druhým typem problémů je respekt. K tomu, aby nás zvíře následovalo a dělalo co my chceme, je zapotřebí, aby nás respektovalo. Méně průbojným jedincům doporučuji nezapomenout bičík a v případě nedostatku respektu si ho trochu popohnat. Ovšem pozor, respekt se nevybuduje bitím a ochota k následování násilím. Bičík používám pouze v momentě, kdy kůň se rozhodne nepohnout a nebo když nerespektuje můj osobní prostor. Jeho použití je třeba vyvážit kladným motivováním k pohybu.

V extrému se může stát, že narazíte na koně, který nejen že vás nebude respektovat, ale dokonce vůči vám může projevit i nějaké náznaky agresivity. Pokud nejste dostatečně zkušení na to, abyste v této situaci dokázali koně srovnat, pak mohu pouze doporučit svěření koníka někomu zkušenějšímu, protože to je hlubší problém, který zde několika větami nemohu popsat a obávám se, že pokusem o to bych mohla způsobit víc škody než užitku.

Až se dostaneme do fáze, že nás koník s chutí následuje, bez pomoci vodítka se s námi rozeběhne a kopíruje náš pohyb, můžeme přidat překonávání kavalet, malých skůčků, igelitu, kaluží, slalom, atp. V další fázi potom couvání, obraty a práci na dvou stopách (ta je pěkně popsaná v Paalmanově Skokovém ježdění). Při práci na ruce dříve či později dojdeme k tomu, že budeme po koníkovi chtít, aby ustupoval různými částmi těla různými směry. Stejně jako hříbě a remontu ho učíme na pouhý dotek bičíku či prstu (je potřeba obojí) ustoupit dozadu, do strany, dopředu, překročit, zvednout nohu. U hodně tupých koní se můžeme setkat s tím, že budou bičík zpočátku ignorovat - pak je zapotřebí klepnout důrazněji. Platí že by měl mít před bičíkem respekt, ale neměl by se ho bát. Velmi nám pomůže (především u koní tupých na udidlo), když zároveň naučíme koně i na hlasové pomůcky.

Když je koník dostatečně citlivý na bičík ze země, je zvyklý věnovat nám pozornost a zná hlasové povely, začneme s prací ze sedla. Používáme stejné pomůcky (hlas a bičík), které již zná a pracujeme zpočátku i stejným stylem. Zapomeneme tedy na chvíli na klasickou jízdárnu, hrajeme si s koněm na ruce a pak po něm podobné věci chceme i pod sedlem (to ostatně zahrnuje i přechody, kroužky a vlnovky). Nezapomínáme ho motivovat a cvičíme pouze chvíli, dokud nás to oba baví. Oceňujeme zejména, že nám věnuje pozornost a snaží se nám vyhovět, i když bude někdy trochu zmatený (chceme na něm přece něco nového). Pokud jsme ze země dělali vlnovky a kruhy, budeme totéž zkoušet i ze sedla, nebudeme ale koně tlačit a ohýbat silou, místo toho použijeme klepnutí bičíkem, které zná ze země. Při přechodech budeme používat hlas stejně jako na zemi, případně bičík, nenecháme se strhnout k tlačení a okopávání ani k tahání za otěže. Při prvních známkách únavy, nudy nebo naopak nervozity koně skončíme nějakým lehkým a příjemným cvikem (klidně opět ze země).

Začínáme tedy pracovat pod sedlem pomalu a opatrně a jen velmi pozvolna se vracíme do starých kolejí a dáváme si přitom pozor, abychom koně znovu neznudili. Při ježdění používáme běžné pomůcky, na jaké jsme zvyklí, nezesilujeme je, v případě potřeby si pomůžeme prací ze země, hlasem nebo bičíkem. Pokud se nám koník zdá znuděný nebo nesoustředěný, nepokračujeme, ale zkusíme něco jiného, co koně oživí (více viz příští díl).

Zde bych měla poznamenat, že kůň kopíruje naši náladu a rozpoložení. Pokud budeme my nervozní, podráždění nebo naopak budeme pracovat mechanicky a bez zájmu, bude se stejně chovat i náš kůň. Pokud ale tyto aktivity budeme brát jako hru a projevíme pro ni dost nadšení, přenese se toto automaticky i na našeho koně. Zde může být kořen toho, proč někteří lidé selhávají. Výše uvedený postup totiž není jen o výuce koně, ale hlavně o vzájemném vztahu, vylepšení komunikace a trochu i přehodnocení přístupu jezdce.

Jestliže má kůň problémy pouze s otupělostí na pomůcky, tímto způsobem je možné ho probudit, lépe k práci motivovat a za dodržení zásad, uvedených v minulém díle i senzitizovat. Pokud je problém hlubší (ať již v koni, jezdci nebo celém systému péče a výcviku), nic sice nezkazíte, ale pravděpodobně budete muset věnovat více času původnímu problému a jeho odstranění. Ještě bych měla připojit varování. Kůň, který jednou upadl do stereotypu a otupělosti, bude mít již navždy tendenci do tohoto vlastně ochranného stavu upadat znovu, pokud se práce stane nudná, stereotypní nebo příliš náročná. Poté, co se koník znovu naučí být pozorným a citlivým (a nezabere to pár lekcí, jak by se z mého stručného popisu mohlo zdát), je třeba se do normálního výcviku vracet pozvolna a nedopouštět se starých chyb.

Příště: O motivaci

Ráda s vámi toto téma proberu i v diskuzi pod článkem. Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příbuzné články: