Vademecum začínajícího koňaře 2. - Teorie a praxe

30. 6. 2003 Katka Lipinská Autor fotek: Ing. Daniel Jenne

Počet fotografií: 1

Minule jsme si povídali o získání nejzákladnějších teoretických poznatků a o tom, že existuje spousta teorií, z nichž každá hlásá něco více či méně jiného, ale úplně převratného. Klasika často říká také něco úplně jiného a budeme-li pozorovat zkušenější, zjistíme, že i z nich každý říká a používá něco více či méně jiného.

Poznejte mnoho jiných a vytvořte si svou vlastní filosofii ježdění.

Pro mě jsou v posuzování nových poznatků důležité následující věci:

zdroj a jeho věrohodnost

smysluplnost a to, jak to zapadá do mé skladby předchozích znalostí a filosofie ježdění

co tomu říká můj kůň, zda mu to nijak neubližuje, je to srozumitelné a nenásilné

jak to funguje v praxi

Ad 1.
Možná to zní divně, ale zrovna touto kategorií se řídím spíš méně. Často člověk se zvučným jménem koně spíše předvádí než kvalitně učí a někdo, stojící v pozadí, má pro koně opravdový cit. Je asi dobré vědět, jaké zásady a postupy volí ten, kdo nám dobrou radu dává, zda se jedná o seriózní článek a být velmi opatrný, pokud autor zůstává v anonymitě. Známe-li dotyčného osobně, není v tomhle velký problém, dávala bych si ale pozor zejména zde na internetu, kam může každý napsat dobře míněnou, ale leckdy zcela bezcennou radu. Je dobré si ji pozorně přečíst a zamyslet se nad ní, ale důrazně varuji před zkoušením neověřených postupů z cizího zdroje jen proto, že se někomu osvědčily.

Pokud se jedná o různé výcvikové metody, které koni nijak neubližují a nevystavují koně ani jezdce nějakému riziku, potom dejme tomu, nejhorší, co se stane, že si koníka pokazíme, momentální potíže prohloubíme a strávíme nápravou několik měsíců navíc. V žádném případě ale nezkoušet řešit takto podle něčí rady zdravotní problémy koně a neexperimentovat s léky. Někdo, kdo dotyčného koně neviděl, může velmi těžko poradit, i když by třeba měl tu nejlepší vůli.

Ad 2.
Tohle je pro mě asi nejdůležitější bod. Není dobré přijímat radu jen proto, že ten, kdo ji dal, má perfektně přiježděného koně nebo protože chodí S parkury. Každý kůň a každý jezdec je jiný, co u někoho báječně funguje, může být jinde fiasko. Je potřeba si zjistit princip, na kterém ta která rada stojí a pak si sám zodpovědět otázku zda se to slučuje s mým pojetím ježdění. Bývá velmi užitečné se vyptávat podrobněji. Pokud rádce tápe a sám principu pořádně nerozumí, nemusí to být rada špatná, ale spíše bych s tím počítala.

Udám příklad, který je v praxi velmi častý. Jezdec má problém v tom, že by rád, aby jeho kůň chodil taky tak krásně sbalený jako kůň jeho kolegy a žádá radu, jak toho docílil. Dostane radu, že musí mít koně na otěži a neustále mu protahovat udidlo ze strany na stranu. Velmi jednoduchá rada a dokonce překvapivě účinná. Ale právě tady je zapotřebí neustrnout a nezačít mechanicky napodobovat, ale ptát se znovu - proč? Na jaké principu tato metoda funguje? Je to korektní postup? Každý, kdo si položí tyto otázky, musí nutně zjistit, že princip je velmi jednoduchý. Protahování v hubě koni nezřídka působí takovou bolest, že dá tu hlavu naprosto kamkoli, aby jí unikl. Kde jsou potom teorie o nenásilném postupném přiježďování, ježdění zpředu zezadu, atd.?

Ad 3.
Můj první učitel byla vysloužilá kobylka, která znala všechny styly ježdění, od S parkuru a drezury až po kovbojské prohánění po poli s pákou v hubě a věděla o jezdcích své. Z hlediska spokojenosti všech mých dalších koní mi dala tu nejlepší školu, protože se mnou neustále komunikovala, výběrovou reakcí na pomůcky mi ukazovala, jak je to správně a když jsem udělala cokoli necitlivého, hned mi dala najevo, že se jí to nelíbí. Naopak, za každý úspěch mě odměnila správným provedením cviku. Takového učitele přeji každému jezdci, pokud budete pozorní, řekne vám kůň více než člověk, který stojí vedle vás. Pokud kůň při přechodu do nižšího ruchu zvedne hlavu, jasně vám říká, že vaše ruka působí příliš silně.

Když si vypůjčíme příklad výše uvedený a zkusíme ho v praxi, reakce samozřejmě bude různá. Jedná-li se o zvíře, které již tento "fígl" zná, radši se podvolí, aby se vyhnulo bolesti, ale pravděpodobně hned ucítíte, jak ztuhne a nebude se mu chtít dopředu. Určitě nebude v násilném držení vykonávat vaše požadavky s chutí a radostně. Pokud takto sbalíte koně nezralého, reakce bude pravděpodobně bouřlivější, bude se tlaku udidla vyhýbat zvedáním hlavy, zarolováním se, rozdrobením chodu, házením hlavou apod. Samozřejmě když vydržíte, podaří se vám zvíře zlomit, pokud o to usilujete, ale předtím vám jasně řekne, že tohle se mu nelíbí.

Ad 4.
Tenhle bod se týká dlouhodobější perspektivy. Pokud si nejste jisti metodou nebo radou, vyražte na drezurní či parkurové závody a na opracovišti sledujte jezdce, kteří danou věc s koněm provádějí. Pak se na ně podívejte až pojedou parkur či úlohu a hned uvidíte, zda ten kůň chodí korektně nebo ne. Každý kůň je samozřejmě jiný a jezdec také, takže je dobré si těchto příkladů najít více, aby se dalo něco vysoudit. Když si opět půjčím příklad shora (tato praktika je velmi rozšířená, takže "studijního materiálu" je dost), můžete si všimnout, že často se tito koně na parkuru vytrhávají z kontroly a ježdění je hodně o přetahování se. Proč? Na to už zkuste přijít sami. :-)

Ráda s vámi toto téma proberu i v diskuzi pod článkem. Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příště: Od teorie k praxi - základní potřeby koně.

Související články: