Vademecum začínajícího koňaře 1.

23. 6. 2003 Katka Lipinská Autor fotek: Ing. Daniel Jenne

Počet fotografií: 1

Každý pokročilejší jezdec umí používat sed, ruku, holeně, někdy i bič, chambon a šporny. Ale umíme používat také uši, oči a mozek v kontaktu s našimi čtyřnohými přáteli? Víme, proč dělají to a ono, co nám tím chtějí sdělit? Umíme je poslouchat a porozumět jim? Poznáme, co je zlozvyk a kdy je něco trápí? Netrestáme zbytečně?

Pokud máte pocit, že si se svým koníkem rozumíte, nemáte obtíže v komunikaci a nemáte problémy v ježdění ani ve stáji, přijměte mou gratulaci a vězte, že číst dále by bylo ztrátou času. Protože projekt, který Vám právě představuji, se nebude týkat špičkových závodníků ani nepřinese nic nového zkušeným parellistům, nebudu se zabývat drezurními cviky ani skokovými řadami.

Ráda bych totiž touto sérií článků (obávám se, že na seriál to bude trochu nepravidelné) oslovila běžné jezdce či majitele koní, kteří se sice snaží dělat všechno co nejlíp, ale přesto se sem tam něco nezdaří, občas zaskřípe spolupráce a někdy ne a ne najít cestu ze začarovaného kruhu. Doufám také, že se mi podaří oslovit lidi, kteří mají s koníkem nějaký problém a nejsou si jisti cestou k nápravě.

Nemám v žádném případě patent na rozum, nejsem žádný mistr, ale ani šarlatán, takže vše, co vám zde budu předkládat, nejsou zázračné recepty, spíš série úvah od člověka, který se snaží koním porozumět, pokroku dosahovat pomalu a po dobrém a pohoda jeho čtyřnohého kamaráda je mu nade vše. Ráda bych se zabývala spíše koňmi, jejich chováním, potřebami a tím, co se nám snaží sdělit. Jelikož je ale třeba začít od začátku, nezbývá mi, než letem světem proběhnout jezdce a protože jezdit se má především hlavou, tak celkovou filosofii ježdění a přístupy.

První úvaha tedy bude na téma, jak vlastně jezdit, zda si nastudovat Paalmana, Robertse, Parelliho, Lyonse nebo vystačíte se starým dobrým Dobešem. Jako v každé jiné oblasti, i v jezdectví platí, že nejprve je potřeba mít základy. Ty teoretické lze načerpat téměř kdekoli, dnes je na trhu nepřeberné množství nejrůznějších "Abeced jezdectví" apod. Nejsem si úplně jistá, kolik toho v těch nových publikacích je, myslím, že velice dobře poslouží klasika, tj. některá z knih Josefa Dobeše, z těch novějších jsem měla možnost prolistovat "Jak si vysloužit ostruhy", což je velmi moderně a čtivě psaná knížka s překladem, pasovaným na naše podmínky, a "Učebnice jezdectví a vozatajství 1. díl", která je již odbornější, ale já bych ji asi zvolila nejspíš (více informací naleznete na tomto serveru v sekci Literatura).

Jistě nemusím rozvádět, že kniha samotná ještě nikoho nikdy jezdit nenaučila a je potřeba absolvovat nejméně několik měsíců pod vedením zkušeného cvičitele ať již soukromého nebo v oddíle a vystřídat pokud možno co nejvíce typů koní. Předpokládejme ale, že čtenář má již tyto úplné začátky úspěšně za sebou, je schopen samostatně jezdit a zajímá se o vlastní práci s koněm, doufejme, že v této fázi ještě ne vlastním.

Možná to někoho překvapí, ale i poté je velmi doporučeníhodné vyhledávat další informace a ne pouze jezdit, i když to ježdění je samozřejmě klíčové. Jenže dobří jezdci jezdí hlavně hlavou a těžko přemýšlet o něčem, z čeho znám pouze základy. Takže stále číst, stále poslouchat, co si povídají zkušenější a také se co nejvíce dívat kolem sebe a přemýšlet o tom. Pro tuto druhou fázi pak doporučuji toho Paalmana, Robertse, Parelliho, Lyonse, zajímavá knížka je i např. "Samostatně v sedle" od Reinharda Meiera. Máte-li možnost (tj. koně k dispozici), není od věci i některé postupy hned vyzkoušet. Při tomhle čtení je velice důležité srovnávat. Asi nikdo se neubrání prvotnímu nadšení, když zjistí, že "to funguje", že napojený koník za ním chodí jako pejsek nebo na ukázání skočí nejbližší oxer. Je možné, že vás již zde některý z výše uvedených pánů osloví natolik, že budete mít pocit, že jen ta jeho cesta je jediná pravá a správná a přesně pro vás. Je to možné a pak vám gratuluji, já tolik štěstí neměla. Vždycky se našlo něco, co mi do mé představy nezapadalo, nebo o čem si můj kůň nemyslel, že je to pro něj dobrý nápad. Třeba že Parelliho hry nejsou pro koně žádnou hrou, že nechci, aby mě kůň slepě poslouchal, ale naopak, aby se mnou komunikoval, že cíle se dá dosáhnout i bez věčného nahánění koně a že chambon koně přinutí k tomu, co mi i bez násilí sám nabídne, pokud mu dopřeju čas a pohodu.

Ne, nezavrhuji tyto metody a se svými zkušenostmi k tomu ani nemám právo, jen se snažím ukázat, že všechno je třeba brát s rezervou. Pevně věřím, že citlivý člověk, který svého koně respektuje jako partnera, neláme věci přes koleno a nedopouští se závažných chyb, je schopen svého kamaráda vychovat stejně dobře metodou Lyonsovou jako Paalmanovou. Tohle všechno říkám proto, abyste v žádné z těchto metod nehledali svou spásu, když se něco nedaří. Spása není v metodě, ale v přístupu ke svému zvířeti. Pokud vám Parelli napoví, jak najít ke koni správný vztah, udělal hodně. Úspěch ale není v tom konkrétním postupu, nýbrž ve změně vašeho myšlení.

Větší procento lidí ale asi zjistí, že sice všechny tyto myšlenky jsou zajímavé, ale přesto to stále není to "pravé ořechové". To také těžko může být, protože vždy záleží na konkrétním člověku, koni, problému a podmínkách. Takže ve výsledku přijdete jistě na to, že si musíte utvořit svou vlastní filosofii, své vlastní schéma a do něj budete pouze dosazovat, co jinde vyčtete a okoukáte. Spoustu věcí zavrhnete, málo jich přijmete. A jsme přesně u toho, čemu se říká kritické myšlení.

Podtrženo sečteno:

nejprve je třeba se dobře naučit základy
mít oči otevřené, číst a dívat se, ale slepě nekopírovat
jezdit především hlavou, přemýšlet nad tím, co děláte a co čtete.

Ráda s vámi toto téma proberu i v diskuzi pod článkem. Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příště: Jak poznám, která cesta je ta nejlepší pro mě a mého koníka?

Příbuzné články: