Vademecum začínajícího koňaře 20. - Výcvikem krok za krokem – obsedání II.

26. 11. 2004 Katka Lipinská Autor fotek: Kateřina Lipinská

Jak vyplynulo z minulého dílu, kůň je připraven na obsedání tehdy, když je zvyklý na lidi, bez potíží se podrobuje běžné péči, respektuje člověka, zná běžné povely a ochotně na ně reaguje. Ví, co znamená dotek tušírky na různých místech těla, umí ustoupit, popojít, couvnout. Naproti tomu odlišuje tlak a váhu výstroje, kterou se nemá dát rušit. Na lonži a ve volnosti dobře reaguje na slovní povely, jde s chutí a klidně dopředu bez nervozity, spěchání a křečovitosti. Je schopen sledovat cvičitele a po určitou dobu se soustředit. A samozřejmě, je zdravý, fyzicky zralý a v odpovídající kondici.

Pro první sedlání a uzdění vybíráme takové místo a dobu, kdy je zvíře v klidu a pohodě a nestresuje se ze samoty, shluku lidí kolem a pocitu že „se něco děje“. Postupujeme tak samozřejmě, jak je to možné a do ničeho koně netlačíme. Je dobrým zvykem nechat mladému koni součásti výstroje nejprve prohlédnout a očichat. První sedlání není dobré provádět v boxu, v případě bouřlivější reakce koně by mohlo dojít k ublížení nebo poškození výstroje. Optimální je kruhovka, malý výběh nebo jízdárna. Není od věci přítomnost staršího klidného koně, ale pokud je koník už zvyklý pracovat samostatně, není to nezbytné.

Způsob, jakým se rozhodneme koně navykat na sedlo, závisí na přístupu, který vyznáváme. PNH postupuje trochu jinak než zastánci Montyho Robertse a obojí se liší od klasiky. Důležité je, aby zvíře bylo co nejvíce relaxované a mělo možnost přemýšlet, co se s ním děje. Toho nejsnáze dosáhneme, pokud jsme klidní my. Pokud se vytrhne nebo klade odpor, netlačíme na pilu, ale sedlo sundáme a věnujeme se práci ze země a ve volnosti. Vybíráme takové cviky, aby měl kůň pocit úspěchu, uklidnil se a zkoncentroval. Poté zkusíme znovu koně seznámit se sedlem. Většina koní potíže nedělá, ale pokud se vyskytnou, není to žádná tragédie, jen vyžadují víc času a trpělivosti. Sedlo by nemělo být příliš těžké nebo nepohodlné a koni by mělo padnout. Zpočátku ho nedotahujeme.

Totéž platí i o uzdečce. První uzdění provádím raději v boxu, kde mám nad koněm větší kontrolu. U mladých koní se zpravidla začíná uzdečkou s gumovým udidlem. Dělala jsem to také tak mnoho let, ale nejsem si jistá, že je to optimální pro všechny koně. Jedná se totiž o udidlo velmi tlusté a pro koně s drobnější hlavou až příliš, což mu jistě nebude příjemné. V současné době jsou stále častěji dostupné různé typy bezudidlového uzdění, hlavně sidepull. Osobní zkušenost nemám, ale domnívám se, že je to velice citlivá alternativa, která stojí přinejmenším za zvážení.

Na sedlo a uzdění bychom měli koně navykat v dostatečném předstihu před vlastním obsedáním. Měl by pak s výstrojí pracovat na ruce i lonži tak dlouho, dokud ji nebude úplně ignorovat. Pak teprve přichází na řadu vlastní obsedání, ke kterému jsou asi podobně rozmanité přístupy jako k prvnímu sedlání. Platí i velmi podobně zásady: klid, co nejméně lidé kolem, známé prostředí, zkušený kůň jako společník. V každém případě by měl mít kůň na hlavě mimo uzdečky i ohlávku, za kterou bude přidržován, otěže by měly být v tuto chvíli tabu.

Dříve se zpravidla obsedalo tak, že lehký jezdec byl šetrně vysazen do sedla nebo pouze nalehl břichem na sedlo. Kůň se nechal chvíli s nezvyklým břemenem postát a pak se pomalu na vodítku rozešel. Až po několika lekcích, kdy kůň bez potíží zvládal chůzi s jezdcem, se učil stát při nasedání. Pamatuji si, že někteří koně si na stání při nasedání déle a těžko zvykali. Nověji jsem se setkala s přístupem, který se mi libí, kdy kůň je od počátku navykán na nasedání a pohyb jezdce v sedle. Nespěchá se s chůzí, dokud kůň není zvyklý nehybně stát při nasedání z obou stran a různých pohybech jezdce v sedle. Začíná se tak, že jezdec se nejprve přitáhne a zatíží jednu stranu koně. Pak se položí přes hřbet. Není mu pomáháno, maximálně jeden pomocník přidržuje koně za ohlávku. Pokud se kůň brání nebo je neklidný, jezdec sklouzne dolů, koně uklidní a cvičení zopakuje. Když kůň klidně stojí, jezdec zatíží levý třmen. Zátěž pomalu stupňuje a ve finále na koně přes třmen nasedne. Chvíli zůstane sedět v sedle na stojícím koni, chválí ho (pomocník může podat pamlsek) a poté zase klidně sesedne. Tento postup opakuje tak často, jak je potřeba, aby kůň v klidu stál, neutíkal a nebránil se. Poté může koně stejným způsobem navyknout i na nasedání z druhé strany a pohyby v sedle, např. kroužení trupem, sklánění se ke třmenu a předklánění se ke krku koně. Pak teprve se kůň s jezdcem může rozejít. Tento přístup je možná zdlouhavější, ale má tu výhodu, že se kůň již od počátku naučí klidně stát a vyvarujeme se úleků a případného úprku, pokud se jezdec na čerstvě obsedlém koni nějak nečekaně pohne. Navíc si tak odbude největší „moment překvapení“ najednou a není pak znejistěn, když jezdec najednou místo vysazování začne do sedla nalézat sám.

Ať již zvolíme způsob výše uvedený nebo jakýkoli jiný, důležité je (a teď se opakuji, neboť tohle už jsem nejednou napsala), abychom postupovali klidně, nenásilně a nikdy nedělali další krok dokud kůň zcela nepřijal ten předchozí. Většina nejzávažnějších chyb je zapříčiněna spěchem nebo necitlivostí a nedostatkem ohledů vůči mladému zvířeti. Kromě toho bychom měli mít dostatek sebedůvěry, zkušeností a důslednosti, protože naše nejistota se snadno přenese i na zvíře, které buďto také znejistí nebo nás nebude respektovat.

Příště: Začátečník a mladý kůň = vražedná kombinace?

Nejen téma obsedání s Vámi ráda proberu v diskuzi pod článkem. Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příbuzné články: