Vademecum začínajícího koňaře 13. - Co když je potřeba potrestat?

30. 6. 2004 Katka Lipinská Autor fotek: Kateřina Lipinská

Počet fotografií: 1

O trestech se v klasických učebnicích příliš nepíše, ale přesto je to věc, která se automaticky předpokládá a hojně využívá. A to i přesto, že její negativní důsledky jsou obecně známé – nechuť k práci, zhoršení vztahu k jezdci a snaha uniknout.

Alternativní přístupy se často v trestání inspirují zvyky stáda, asi nejpopulárnější je odhánění. Nadřízený kůň vyjadřuje dominanci držením těla, zatímco podřízený vyjadřuje svou submisivitu.

Koně, na rozdíl od nás, neřeší problémy myšlením. Pokud koně potrestáme proto, že něco provedl špatně a očekáváme, že si dá větší pozor nebo se bude více snažit, jsme zpravidla zklamáni. Kůň reaguje podle své přirozenosti – nepříjemnostem se snaží vyhnout útěkem. Pokud je mu toto znemožněno, začne se plašit a panikařit. Je tedy namístě si položit otázku, zda má vůbec nějaký efekt koně potrestat, a pokud, tak jakým způsobem, abychom tuto reakci nevyvolali.

I v přírodě se zvířata dostávají do situací, které jsou pro ně nějakým způsobem nepříjemné. Bolest nebo negativní emoce, která je zpravidla jejich výsledkem, má informativní a ochrannou funkci. Dává zvířeti najevo, že této situaci nebo reakci je lépe se vyhnout. Pokud kůň na pastvině objeví ježka a šťouchl by do něho čumákem, jistě si podle nepříjemného pocitu velmi dobře zapamatuje, že toto chování není radno opakovat. Dojde zde k jednoznačnému propojení: dotek čumákem ježka=bolest. Příště si ho již bude prohlížet raději z větší dálky. Trest, nebo spíše negativní zpevnění je zde jednoznačné, ukazuje, že dané chování je špatné a nemá se opakovat. Podobně je to i s chováním ve stádě. Mladý dotěra bude potrestán od ostatních, pokud si dovolí víc než je přípustné. Přirozenou funkcí negativních zpevnění je tedy zabránit nevhodnému chování i za cenu nepřiblížení se k danému objektu nebo útěku.

Jak toho ale využít při výcviku? Málokdy trestáme koně v situaci, kdy chceme, aby se něčemu vyhnul, snažíme se spíše modifikovat jeho chování podle svých představ. Často je vidět na opracovištích trestání za shozené břevno nebo výprask, když kůň odmítá překonat překážku. Důsledky si již každý vyvodí sám – zcela podle své přirozenosti, zvíře má tendenci spasit se útěkem z nepříjemné situace. Díky tomu, že jezdec je v některých případech „silnější“, může být tento únik nasměrován přes překážku a tímto je dosaženo „efektu“. Kůň skočí a je možné, že se vybičuje natolik, že neshodí. Co ale pak nastane, pokud na takto vychovaného koně posadíme slabšího jezdce, je asi zřejmé.

Toto není problém pouze skákání, stejně to funguje i při běžném ošetřování koně. Požadavky jako nehybné stání, zvedání nohou aj. jsou velice podobné, také potřebujeme dát zvířeti najevo, co po něm chceme, ale pokud použijeme trest, kůň se spíš pokusí utéct nebo jinak neadekvátně reagovat. Zároveň ale potřebujeme modifikovat jeho chování podle své potřeby. Já proto rozlišuji dvě úrovně „trestů“. Trest jako takový, jehož účelem je dát koni jasně najevo, že přestoupil své hranice a toto chování je nepřípustné a neakceptovatelné. Tento trest by se měl ale používat velice vyjímečně pouze pro nejtěžší provinění, především agresivitu. Pokud je včasný a jednoznačně spojitelný s určitým chováním, může velmi dobře posloužit. Je-li ale použit tak, že mu zvíře nerozumí, narušuje důvěru mezi koněm a jezdcem i jeho chuť do práce. Pokud je už nutno použít trest, měla by být z chování člověka cítit hrozba a dominance. Já své chování v tomto směru až přeháním, křičím a gestikuluji tak, že kůň dobře chápe, že je 'zle'. Chladné potrestání koně bez projevu emocí považuji za nepřirozené a pro koně hůře pochopitelné. Což ovšem neznamená, že by měl být kůň trestán rozčileným jezdcem. Vždy je třeba trest používat uvážlivě a s mírou, oddělovat chování a emoce.

Tu druhou formu „trestu“ bych nazvala asi spíše negativní odezvou. Je výrazně mírnější, jejím účelem není zastrašení koně ani útěk, ale je to prostředek komunikace. Slouží k tomu, abychom dali zvířeti najevo, co od něho požadujeme a mohli takto formovat jeho chování. Zároveň to může být varování (asi jako když se na něho ve stádě nadřízený kůň zašklebí ), kůň musí vědět, že pokud toto nebude respektovat, může být efekt zesílen. Používám krátké, hlasité, ostré „NE“, které následuje ihned po daném úkonu. Pro začátek může být zdůrazněno klepnutím bičíkem. Jedná se ale o zpozornění, nemělo by to být pociťováno negativně a v žádném případě by kůň neměl reagovat jinak než nasměrováním uší k cvičiteli. Do této skupiny bych zařadila i používání ostruh.

Aby výcvikový (i výchovný) proces byl co nejefektivnější, je potřeba poskytovat zvířeti neustále zpětnou vazbu. Učení vzbuzuje v koních nejistotu (alespoň zpočátku), nikdy nevědí přesně, co po nich bude požadováno. Zvláště u nervózních koní je důležité, aby v každém okamžiku věděli, zda jejich reakce je správná. Pokud se s nimi při výcviku neustále komunikuje a neustále jsou jim poskytovány odezvy, tato nejistota se snižuje a zároveň ukazuje koni cestu. Proto se tak často zdůrazňuje, že na mladé koně se má mluvit. Pokud se při každém úkonu zvířeti dostává ujištění, zda postupuje správně a každý chybný krok je ihned napomenut, proces učení se zrychluje a zjednodušuje.

Mimo obě tyto kategorie stojí chování, kdy jezdec nemá u zvířete důvěru a autoritu. Tresty první kategorie mu nepomohou, naopak ještě více naruší vztah. Negativní odezvy zůstávají nepovšimnuty. Je tedy potřeba zdůraznit je natolik, aby působily mírně nepříjemně (aby stály koni za pozornost) a dávaly koni najevo, že mohou být zesíleny. Zároveň musí být jezdec maximálně důsledný.

Další rady pro trestání jsou již obecně známé – trest musí přijít neprodleně po nevhodném chování a musí být pro koně čitelný a přiměřený. Jezdec by měl vždy jednat pokud možno chladnokrevně, tresty v afektu jsou jednak neúčinné a jednak nebezpečné. Tím nechci říci, že by kůň neměl mít možnost cítit jezdcovo rozpoložení (pokud se týká jejich vztahu, ne třeba rozčilení z práce). To je totiž ta nejlepší zpětná vazba. Vždy by se ale mělo jednat o kontrolované emoce, rozčilený člověk nemá na koni ani u koní co dělat.

Ještě bych dodala obecně známou věc, na kterou se ale často zapomíná. Pozitivní zpevnění by vždy měla převažovat nad negativními. Pokud kůň dělá chyby nebo dokonce se brání spolupráci, tresty nejsou řešením, je vždy potřeba hledat příčinu a zpravidla se vrátit o krok zpět.

Příště – Pokud kůň dělá chyby... jsou koně inteligentní?

Ráda s vámi toto téma proberu i v diskuzi pod článkem. Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příbuzné články: