Při jezdeckém výcviku často vídávám, že žáci používají pomůcky poněkud nevýrazně. Pomůcky nemají jasně definovaný začátek ani konec. Možná je toho příčinou určitá nejistota; žák si není jistý, zda dal správnou pomůcku, nebo zda ji správně načasoval, nebo zda ji použil se správnou intenzitou, popřípadě pomůcky správně zkoordinoval. Takže pomůcka je pak rozplizlá, nesrozumitelná, protože jezdec se bojí udělat chybu nebo koně poranit.

Výsledkem je to, že kůň jednak nerozumí, jednak pomůcku dobře nezpracuje: pomůcka jím neprojde. A protože pomůcka neprojde, nemá úspěch; následkem toho žák nepovolí. Někteří žáci možná mají na mysli staré rčení, že jezdec má povolit, když povolí kůň. Protože kůň nepovolil, nepovolí ani oni. A naopak, protože jezdec nepovolil, kůň se začne stále více opírat. Kůň a jezdec tak brzy a velmi rychle skončí ve válečné při, kterou nemůže nikdo vyhrát. Tento boj však neprobíhá vždy za použití hrubých pomůcek. V některých případech se jedná o přetahování o síle přilnutí pouze několika gramů. Výsledek je však skoro stejný, jako kdyby mělo sílu několika kilogramů.

Když vedu jezdecký výcvik, často říkám, že každá pomůcka musí být zřetelná - jako jedna informační jednotka. To je možné jen tehdy, když jsou jednotlivé pomůcky od sebe oddělené povolením, chvilkou klidu před a po pomůcce. Z tohoto pohledu je povolení jako interpunkční znaménko, které odděluje slova, sousloví a věty v psaném textu: prázdné místo mezi jednotlivými slovy, velká písmena na začátku věty, odrážky, čárky a středníky, které vizuálně oddělují odstavce a věty, nové řádky a odsazení signalizující začátek nového odstavce, hlavičky jako grafické zvýraznění nové kapitoly atd. Bez těchto znamének by se text četl obtížně, protože hranice informační jednotky by nebyly hned patrné.

Kůň, který je bombardován nepřetržitým proudem pomůcek, je ve stejné situaci. Neví, kde jedna pomůcka končí a další začíná. Také nemá čas provést ani jeden úkon. Takže buď se přestane snažit jezdce chápat a začne ho, frustrovaný, ignorovat, nebo se rozzlobí a bude se stavět na odpor. To obvykle přiměje jezdce k tomu, aby své pomůcky zintenzívnil; tak se jezdec i kůň dostanou do začarovaného kruhu zhoršující se komunikace.

Východiskem je uváženě zahájit každou pomůcku pro nový přechod, pohyb nebo obrat zřetelnou pauzou. Jezdec se může zhluboka nadechnout, zatímco povolí své nohy a ruce. Tato pauza upozorní koně, že přijde něco nového. Je to podobné, jako když dirigent zaklepe taktovkou na své noty, než orchestr začne hrát. Protože pauza upozorní koně, následující pomůcka může být velmi malá a jemná.

Toto oddělující povolení je přinejmenším stejně důležité jako aktivní pomůcka. Lze říct, že smyslem a vtipem aktivní pomůcky je její rozpoznatelnost. Čím více vystupuje pomůcka ze svého „pozadí“, tím zřetelněji ji kůň může přijmout a tím více se cítí povinen na ni zareagovat. Pokud pomůcka splývá s pozadím, kůň ji nezaregistruje. Jedním velmi důležitým bodem v této souvislosti je to, aby jezdec byl schopen sedět na koni úplně klidně - „při vší úctě ke koni“. Je to pružný, pohyblivý klid, vlastně jakási optická iluze, a je výsledkem pružné souhry všech kloubů jezdcova těla, které absorbují pohyb hřbetu koně.

Pokud jsou nohy jezdce „hlasité“, bouchají do boků koně každým krokem, kůň se vyladí tak, že toto bouchaní bude brát jako nevýznamný šum. Jak však bude kůň schopen rozpoznat příležitostnou pomůcku, kterou se mu jezdec pokusí dát? Nerozpozná ji, nemůže ji rozpoznat, i kdyby chtěl. To stejné platí i pro neklidné ruce a poskakující sed jezdce.

Pokud se jezdec naučí sledovat každý pohyb koně měkkým kontaktem svých sedacích kostí, nohou a rukou, bude schopen obměňovat tento kontakt tak, že ho zeslabí, zesílí nebo ho na určitou dobu přeruší. Opět se zde nabízí srovnání s hudbou. Jezdcovy pomůcky jsou jako hudební noty. Mají určitou časovou hodnotu (jako noty plné, poloviční, čtvrtinové, osminové atd.) a určitou hodnotu intenzity/hlasitosti (od pianissima po fortissimo), hrají se v určitém rytmu (dvoudobý klus, třídobý cval, čtyřdobý krok) a tempu chodu (od largo po presto), lze je oddělit pauzami. Každá pomůcka (každá ruka, koleno, stehno, lýtko, sedací kost atd.) mají vlastní výšku, hrají tedy vlastní tón. Ve stejnou dobu mají být všechny tyto pomůcky koordinované, stejně jako jsou koordinované jednotlivé hudební nástroje v symfonickém orchestru.

Díky kombinaci všech těchto možností je jezdec schopen komunikovat s koněm nekonečným počtem nuancí svých pomůcek. Dovedné použití všech těchto nuancí v celé škále jejich možností také přispívá k tomu, že si jezdec získá a udrží pozornost koně, tak jako přednášející může upoutat posluchače použitím tempa, hlasitosti a pauz ve svém proslovu. Někdy může šeptání získat pozornost posluchačů efektivněji, než křik. Někdy to může splnit i pauza. Monotónnost uspí posluchače i koně, zatímco dynamické změny jednoho nebo více parametrů mohou letargické posluchače vyburcovat.

Pauzy mají další výhodu. Dávají jezdci čas, aby vyhodnotil výsledek svého působení. V tomto smyslu lez jezdce srovnat s malířem, který pracuje na velkém plátně. Aby mohl táhnout štětcem, musí být těsně u plátna a nemůže vidět celou malbu. Po každém tahu štětce musí udělat krok zpět, aby si prohlédl „velký obraz“. To mu umožní vidět to, co nevidí při malování. Po této kontrole opět přistoupí k plátnu blíž a zase maluje, opět následuje odstoupení a zhodnocení výsledku. Jezdec provádí úplně to stejné. Musí zjistit, jaký efekt měla každá pomůcka na koně. Výsledek jeho zhodnocení mu řekne, jak dál pokračovat, tj. zda pomůcka byla úspěšná nebo ne, nebo zda to byl pouze částečný úspěch. Také jezdec se tak dívá na „velký obraz“, tedy na dlouhodobý vývoj svého koně. Někdy musí jezdec provést kompromis na jednom místě, aby jinde mohl pokročit. Někdy je třeba se například vzdát do určité míry kmihu, aby se zlepšilo uvolnění koně a jeho důvěra v jezdce. Pokud se tyto dostatečně upraví, bude novým cílem nastolit kmih a shromáždění. Jinými slovy, pokud se snažíte upevnit kmih a shromáždění dříve, než se upevní uvolnění a důvěra koně, bude to vést pouze a jen ke ztuhnutí a strachu koně.

Abych jinými slovy popsal význam povolení mezi pomůckami, lze říct, že jsou doplňkem, který podtrhuje význam aktivních pomůcek. V našem konvenčním myšlení se snažíme soustředit pouze na aktivní pomůcky, přitom zapomínáme, že je to právě povolení, pauzy mezi nimi, které umožní, aby pomůcka prošla tělem koně. Často nemůže kůň zareagovat na pomůcku, dokud nepovolíme. Závěrem tohoto pojednání, který by si měl každý jezdec důkladně zapamatovat, je to, že ne pomůcky působí na koně, ale kombinace povolení - pomůcka - povolení. Tato kombinace je totiž nejzákladnější jednotkou komunikace s koněm. Všimněte si, že tato základní komunikační jednotka se skládá ze DVOU povolení a pouze JEDNÉ aktivní pomůcky. To by samo o sobě mělo zdůraznit význam povolení.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (2): Vydařené a nevydařené ježdění /29.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (3): „Napobízet koně do rukou“ /06.12.2004/