Rád bych vám sdělil něco, co mě trápí už dlouhou dobu. To, o čem chci mluvit, je pojem „napobízet koně do rukou“. Slyšel jsem, jak tento termín používali dva různí profesionálové; jeden z nich měl zálusk na účast na Olympijských hrách. Je to jedna z nejzávažnějších chyb, kterou může jezdec udělat - možná největší chyba - a to je držet koně vepředu za obě otěže bez povolení a současně ho zezadu pobízet, a ještě tomu dávat nálepku jezdeckých či tréninkových principů. Je s podivem, že onen uchazeč o účast na Olympiádě zároveň varuje, aby se tato „technika“ nepoužívala u mladých koní, protože se mohou převrátit. Očividně si nikdy neuvědomil, že s touto „technikou“ nebude něco v pořádku, když může u koně vyvolat tak hektickou reakci. Co se týče onoho druhého profesionála, tak po něm jsem napravoval koně, z něhož vyrobil touto metodou nebezpečné zvíře (vyhazování, stavění se na zadní, točení se, atd.).

Trenéři obhajující metody, které jsou takovým bezostyšným násilím vůči pravidlům přírody, demonstrují smutný nedostatek pochopení principů horsemanshipu i absolutní absenci soucitu a lásky ke koni. Předpokládám, že mnoha, ne-li většině, našim studentům a častým návštěvníkům našich webových stránek to nemusím připomínat. Ale pravděpodobně je zde stále několik těch, kteří jsou na poli drezúry noví, kteří zcela spoléhají na rady svých trenérů. Tento článek je skutečně určený právě jim. Pokud hledáš trenéra a potkáš takového, který mluví o „polapení koně“ mezi ruce a nohy - hledej dál. Pokud máš tu smůlu a u někoho takového jezdíš - najdi si co nejdříve někoho jiného. Tvůj kůň ti za to poděkuje.

Přilnutí je jednou ze základních součástí tréninkové pyramidy. Německé slovo „Anlehnung“ je etymologicky odvozené od slova „naléhat“, což, jak je zřejmé, může být příčinou mnoha nedorozumění o tom, co to vlastně je skutečné přilnutí. Anglický termín („rein contact“ = kontakt otěží) je mnohem vhodnější a nemá význam „naléhat“, který automaticky vzbuzuje v představách tvrdost.

V klasické filozofii je přilnutí něco, co by měl vytvořit kůň, nikoli jezdec. Jeden ze způsobů, jak ho popsat, je sledovat první fáze tréninkové pyramidy. Začneš s upevněním pravidelného rytmu a tempa. Tato pravidelnost vede k mentální a fyzické relaxaci. Díky relaxaci či uvolnění může kůň nechat poklesnout hlavu dopředu a dolů, kde ji ruce jezdce mohou zachytit ve formě lehkého přilnutí.

Nejde o to, aby jezdec „udělal přilnutí“, ale jakmile jeho ruka „sahá“ po hubě koně, automaticky „udělá“ přilnutí kůň. Samozřejmě, kůň se pouze pokusí o přilnutí, pokud ho jezdec pomůckami holeněmi požádá o pohyb a pomůckami sedem bude směřovat tento pohyb dopředu k udidlu. Jinými slovy, jezdec musí mít své ruce pro koně k dispozici, to je vše. Pokud otěže drží za přezku, kůň na ně nemůže dosáhnout, dokud se úplně nenatáhne dopředu a dolů. Toto natažení je důležité a žádoucí, samozřejmě, ale ne vždy. Někdy se kůň má natáhnout dopředu a dolů, jindy se má vyklenout a zvednout krk nahoru ze svého kohoutku. Tento rozdíl sdělí jezdec koni svým sedem a holeněmi, udidlo lze považovat ze součást sedu jezdce umístěnou nejvíce vepředu - pokud je tento sed stabilní, vybalancovaný a prostupný. Jinak bude udidlo pouze osamocenou částí výstroje, jejíž účinek se omezí pouze na hubu koně. Pokud je však sed prostupný, pak vše, co jezdec provádí s udidlem, prochází skrze celé tělo koně, až do střelkové kosti na jeho stejnostranné zadní noze. Ruce jezdce jsou pak prodloužením jeho sedacích kostí. Takto jsou pomůcky otěžemi smysluplným způsobem začleněné do orchestru pomůcek.

Vliv udidla se nemá omezovat pouze na hubu koně. Účelem pomůcek otěžemi dokonce ani není působit na hubu (jak říká De Kunffy: „Huba je pouze na žraní.“). Pomůcka otěží musí vyvolat elastičtější ohnutí a natažení (flexi a extenzi) všech kloubů a svalů v těle koně, až dolů ke střelkové kosti stejnostranné zadní nohy. Pokud pomůcky otěžemi neprojdou celou tuto trasu až dolů, bude to proto, že některé svaly budou napjaté, v zadní noze, ve hřbetě, krku, týlu nebo čelistech, čímž budou představovat blok v toku energie a pomůcek. Tak jako musí energie pomůcek otěží procházet tělem k zadním nohám koně, musí být jezdec schopen cítit energický impuls ze zádě, jak prostupuje dopředu do jeho rukou; neměl by tedy ani tak cítit ve svých rukách hubu koně, ale jeho zadní nohy. To je možné pouze na koni, který má poddajný hřbet. Pokud jezdec necítí ve svých rukách impulsy zadních nohou koně, je to proto, že je opět někde v těle koně napětí. Proto říká pan Neindorff ve svých hodinách, že kůň musí přistoupit na udidlo svýma zadníma nohama („Das Pferd muss mit dem Hinterfuss in das Gebiss hineinsteigen“). Když jsem ho to slyšel říkat poprvé, mnoho věcí se mi vyjasnilo a poprvé jsem tušil, jak mám vnímat správné přilnutí.

Přilnutí lze popsat i takto: Když se zadní nohy začnou odrážet, krk koně se vytáhne ve chvíli, kdy se jeho tělo pohne dopředu (pokud se však „nenaučil“ zarolovat se za udidlo). Komunikuje tak s rukama jezdce, které tam musí být, aby to zachytily. Hlava a krk koně mají nezanedbatelnou hmotnost a kůň tuto hmotnost využívá k tomu, aby se vybalancoval. Řečeno jednoduše - čím rychleji kůň běží, tím více natahuje svůj krk vodorovně, aby hodil svoji masu těla dopředu. Pokud chce posunout své zadní nohy více pod tělo, bez toho, aby zrychlil, také krk natáhne, ale kulatě, ať už dopředu a dolů nebo dopředu a nahoru. Čím více se chce shromáždit, tím více se bude zvedat a vzpřimovat svoji hlavu a krk.

Jsou to stále jen hodně hrubé náčrty toho, jak dosáhnout přilnutí, ale popisují základní principy. Odtud lze pokračovat a sledovat vše mnohem detailněji.

Můžeš se svým koně provést jeden zajímavý pokus: nechej ho natáhnout se na přilnutí a bez přilnutí. Většina koní zarazí krk v horizontální poloze, jejich hřbet bude prohnutý a týl nevyklenutý, pokud jim jezdec úplně zahodí otěže. Přestanou vyhledávat přilnutí. Přestanou následovat udidlo, protože ztratí zájem, když s nimi jezdec přestane skrze udidlo komunikovat. Pokud si však zachováš lehký kontakt s hubou, aniž bys omezoval pohyb krku, koně bude stále zajímat udidlo a přilnutí na otěžích - a bude sledovat udidlo, dokud jeho nos nebude na zemi; jeho hřbet zůstane vyklenutý, týl ohnutý a záď aktivní. Pro jezdce není tak snadné dosáhnout toho v praxi, jak to zní na papíře, ale funguje to.

Takže - udidlo se používá jako zařízení ke komunikaci, díky němu jezdec sděluje své požadavky koni a kůň může zpětně jezdci odpovědět. To však spolehlivě funguje pouze tehdy, když je linka komunikace neustále otevřená. To znamená, že přilnutí musí být stálé. Přilnutí, které osciluje mezi tvrdostí a neexistencí, je jako špatné telefonní spojení. Neustále mizející kontakt znemožňuje komunikaci. Stálost však neznamená, že přilnutí by mělo být pevné jako beton. Pokud intenzita přilnutí překoná určitou hranici, začíná to být pro koně bolestivé a stává se trestem. Pokud je přilnutí mrtvé a rigidní - přestože je „lehké“ - neumožní koni, aby použil svůj krk jako balanční tyč, což je významná odezva efektivního používání celého těla. Abych byl konkrétnější, v takovém případě budou relaxace/uvolněnost (Losgelassenheit) a rovnováha neustále narušovány a bez nich není možné dosáhnout kmihu a shromáždění.

Udidlo také koni pomáhá najít si pod jezdcem rovnováhu. Představte si, že balancujete na špičce jedné nohy a k dispozici máte zábradlí (nebo něco podobného). Můžete na něm spočinout rukou, aniž byste se o něho opírali, a to po celou dobu, co balancujete. Můžete také dát ruku pryč, aniž byste spadli. Jakmile však začnete ztrácet svoji rovnováhu, instinktivně se zachytíte rukou, dotknete se zábradlí a znovu se srovnáte. Jakmile opět dosáhnete rovnováhy, můžete dát ruku zase pryč. Pro koně má udidlo velmi podobnou funkci jako ono zábradlí pro vás. Když ztratí rovnováhu, může na okamžik vyhledat silnější kontakt, který zjemní ve chvíli, kdy - za jeden nebo dva kroky - opět rovnováhu najde. Jako všechna přirovnání, i toto je přehnané. Ve skutečnosti kůň nebalancuje pouze na udidle, ale spíš na sedu jezdce. Je to právě sed jezdce, především jeho stabilní trup, prostupné lokty a natažené nohy, co ukotví udidlo na svém místě a poskytne koni stabilitu, jež je pro něho nezbytná k tomu, aby mohl opět najít, s pomocí jezdce, svoji rovnováhu. Pokud však sed jezdce není stabilní, kůň si bude více lehat do otěží, bude jimi vytahovat ruce jezdce, jezdec bude přepadávat dopředu na svá stehna a nebude mít vůbec žádný vliv na záď nebo na koně jako celek.

Co je na však na výše uvedeném přirovnání důležité, je pasivní role zábradlí. Jde o to, že je pouze na dosah ve chvíli, kdy ho potřebuješ. Ale pokud ho nepotřebuješ, nebude ti nijak vadit. Úplně stejným způsobem by mělo fungovat udidlo. Má být na dosah, takže bude k dispozici pro komunikaci (nebo pro případ, že kůň ztratí rovnováhu), ale jinak nemá obtěžovat, má „stát stranou“.

A zde máme logický závěr tohoto popisu: jezdcovy ruce zůstávají poddajné a relaxované ve všech svých kloubech (plus loket a rameno), drží hmotnost otěží, bez prověšení, čekají, až kůň udělá první pohyb. V této pozici může jezdec cítit každou zadní nohu koně ve stejnostranné ruce, bude cítit, jak ta noha vykračuje a došlapuje. Je to pulzující pocit, jakýsi odliv a příliv. Ve chvíli, kdy ruka ucítí impuls ze stejnostranné zadní nohy, prsty se na zlomek vteřiny uzavřou okolo otěže, pak následuje okamžitý návrat do předchozí neutrální pozice. Toto sevření může být doplněno o mírný pohyb lokte proti kyčli nebo o napnutí břišních a ramenních svalů, to závisí na tom, kolik váhy kůň vkládá do rukou jezdce. Je nanejvýš důležité, aby ruce jezdce nikdy nepůsobily silněji nebo slaběji, než kolik se kůň do nich snaží vložit.

Přesná míra hmotnosti závisí na poměru posunu (odrazu, kmihu) a flexe (ohnutí, podsazení) pánevních končetin. Čím větší je posun a menší flexe, tím bude přilnutí těžší. Naopak, čím větší je flexe zadních končetin a menší posun, tím bude přilnutí lehčí. Pokud se budeš trénovat v těchto pocitech, zjistíš, že lehkost nemusí být vždy dobrým znamením. Pokud je lehkost výsledkem úplné absence posunu, kůň může být vepředu lehkým, ale bude „za jezdcem“, což je stejně špatné, jako když je kůň vepředu těžký, protože zádí se posouvá více, než se jeho pánevní končetiny mohou ohnout a nést ho.

U běžného teplokrevníka se ve výcviku obvykle začíná s rozvojem posunu (pozn. překl.: tedy kmihu) dříve než s rozvojem flexe pánevních končetin (pozn. překl.: tedy podsazení), který následuje později. Následkem své individuální tělesné stavby mohou někteří barokní koně mít na začátku výcviku nadměrně velký posun ve srovnání s jejich schopností se nést. V takovém případě musí jezdec nejdříve rozvíjet určitou míru flexe pánevních končetin, teprve potom má smysl podporovat tuto schopnost posunu. Čím budou obě síly vyrovnanější, tedy svaly flexory a extenzory (= ohýbače a natahovače) budou stejnoměrně vyvinuty (bez ohledu na to, zda jsou obojí stejně silné nebo stejně slabé), tím lehčí a vyrovnanější kůň bude, a to bez ohledu na to, na jakém stupni výcviku právě je. Proto i poměrně nezkušený, ale správně připravovaný mladý kůň může být velmi lehký a citlivý na pomůcky. Čím více se ony dvě síly od sebe kvantitativně liší, tím méně vyrovnaný a méně citlivý bude kůň v jakékoli situaci.

Jak je vidět, tak nelze obecně měřit míru přilnutí koně v gramech či kilech, jak někteří lidé dělají. Dokonce i u jednoho koně se bude míra přilnutí měnit během jeho výcviku a dokonce i během jedné jezdecké hodiny. To znamená, že se jezdec musí naučit cítit, jaké přilnutí už je příliš silné a jaké je příliš slabé. Jinými slovy - kolik hmotnosti skutečně položí zadní nohy koně do jeho rukou. Pokud jezdec drží více, než kolik mu do rukou dává kůň, pak za otěže táhne, což vede k nerovnováze a napětí. Pokud však naopak nepochytí vše, co mu kůň dává do rukou, tok energie se přeruší, a energie, kterou záď vytvořila, se nemůže vrátit skrze sed jezdce a hřbet koně zpět do jeho zádě. Výsledkem je nevyrovnaný kůň, který je rozpadlý. Hranice mezi „příliš málo“ a „příliš moc“ může být někdy tak tenká, že je těžké ji najít, především pro nezkušené jezdce. Čím je jezdec zkušenější a citlivější, tím snazší je pro něho najít správnou míru přilnutí; je to stejné, jako cokoli jiného v drezúře.

Ještě jednu věc chci dodat k tomuto tématu; už jsem ji lehce nakousl. Zmínil jsme se, že jezdec musí cítit každou zadní nohu koně ve své ruce. To je důležitá věc. Pokud jezdec necítí pohyb zadní nohy ve své ruce, přestože je délka otěží správná, pak energie neprochází hřbetem koně. Ten kůň se pak pohybuje nohama (pozn. překl.: koně se podle způsobu pohybu dělí do dvou skupin: ti, co se pohybují neboli pracují hřbetem, tedy back movers, a ti, co se pohybují jen nohama, protože jejich hřbet není pružný, tedy leg movers).

Protože jsem se teď zmínil o správné délce otěží, měl bych asi říct pár slov také o tom. Správná délka otěží závisí na stupni aktivity koně a na flexi jeho zadních nohou. Čím více došlapují nohy pod tělo a čím více se ohýbají ve svých horních kloubech, tím více kůň zakulacuje svoji páteř, což vede ke zkrácení absolutní vzdálenosti od jezdcovy ruky k hubě koně. Horní linie koně však musí zůstat stále co nejdelší. Pokud se horní linie zkrátí, kůň nemůže používat svůj krk jako balanční tyč a bude ho nosit převráceně. Dalším výsledkem bude prohnutý, nepohyblivý hřbet a omezená záď. Míra kmihu a shromáždění závisí na jedné straně na výcvikovém stupni koně, na druhé straně na schopnostech jezdce. Tím se vysvětluje, proč vynikající jezdci umí jezdit s kratšími otěžemi, než jejich žáci. Tím se vysvětluje také to, proč ve většině případů u žáků nefunguje tak oblíbené „zkrať si otěže!“. Žák, aby si mohl zkrátit otěže, musí být nejdříve schopen svým sedem a pomůckami holení zaktivovat záď koně a podsadit ji. Ale on tu schopnost ještě nemá, takže ve skutečnosti koni stále více a více překáží, jak neustále více a více zkracuje otěže. Mnozí z nás jsme si jistě zažili ten začarovaný kruh, který v takovém případě vzniká.

Zkracování horní linie, o kterém jsme se zmínil, se lze vyhnout, pokud bude ruka pasivně přijímající a mírně povolí pokaždé, když dostane impuls od zadní nohy. Jezdec by měl mít pocit, jako by jeho kůň při každém kroku trochu natahoval svoji horní linii. Hřbet tak bude pružnější a silnější, přestože (nebo spíš protože) týl zůstane nejvyšším bodem.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (2): Vydařené a nevydařené ježdění /29.11.2004/