Během jedné mé návštěvy jezdecké školy Egona von Neindorffa jsem se po své hodině ježdění chvilku zdržel a sledoval jsem jiné jezdce. Jeden pán jezdil Siglavy Tessina, valacha plemene lipicán, který byl trénován až do pesady, a který se později stal jedním z mých nejoblíbenějších koní v této stáji. Kůň se právě vrátil do práce po tří- nebo čtyřdenní pauze následkem menšího poranění končetiny. Byl velmi živý a velmi šťastný, že může opět běhat. Jeho jezdec se očividně necítil dobře, když na něm seděl jako na soudku s prachem, což prozrazovalo jeho držení těla a jeho přirozená snaha hledat pro jistotu oporu v otěžích. Egon von Neindorff si toho všiml ihned, jakmile vstoupil na jízdárnu, a první, co řekl, bylo: „Weg mit der Hand! Ganz weg mit der Hand! Aber ja nicht die Zügel durchhängen lassen!“ To lze přeložit asi takto: „Povolte rukama! Úplně povolte rukama! Panebože ale nezahazujte ty otěže!“

Tato malá příhoda výborně popisuje dilema, kterému každý z nás musel jednou čelit. Trenér kritizuje naše tvrdé ruce, tak povolíme - ale jen proto, aby kritizoval, že jsme zahodili otěže. Pamatuji si na koně, který byl skvělým učitelem. Na něm jsem buď povolil příliš málo nebo skoro ve stejnou chvíli příliš mnoho, než jsem se naučil, jak moc mohu povolit a kdy.

To je samozřejmě pouze část mnohem delší úvahy: o taktu jezdce v udílení pomůcek. Když se začínáme učit jezdit, intenzita našich pomůcek je „buď vše nebo nic“, protože je ještě neumíme příliš dobře dávkovat. Například během jedné hodiny na černém oldenburském hřebci Salvadorovi v jezdecké stáji pana von Neindorffa jsem dosáhl stavu, kdy kůň začal pode mnou nacházet rovnováhu a uvolňoval se, a pan von Neindorff mě požádal, abych přiměl koně k výraznějšímu pohybu. Dal jsem mu pobídku vnitřní nohou - šli jsme na pravou ruku v klusu na krátké stěně u budovy s kanceláří. Jakmile tento 170 cm vysoký valach ucítil moji nohu, prokozelcoval okolo von Neindorffa, celou krátkou stěnu překonal ne více než dvěma skoky a na následující dlouhé stěně mě skoro sundal, než jsem ho dostal opět pod kontrolu. Představte si tu frustraci tohoto „pana koně“ - jaký nedostatek taktu jeho jezdec může mít! Byl překvapený, že někdo může být tak necitlivý, a já jsem byl překvapený, že kůň může tak explodovat po pobídce, která se mi nezdála nijak silná.

Von Neindorff mi čas od času tuto příhodu připomínal a dodával k tomu: „Musíš zjistit, jak silné pomůcky umíš, smíš nebo musíš udělit.“

Jinými slovy, v každé situaci je třeba najít správnou míru. Mezí držením otěží napevno a zahozením otěží, mezi držením příliš krátkých a příliš dlouhých otěží je široká škála mezistupňů. Stejně tak je široká škála mezistupňů mezi volně visící nohou a okopáváním koně. Jezdec tráví celý svůj život v sedle tím, že objevuje onu střední cestu, nachází stále více a více nuancí, jemnůstek a obměn. Nejdříve to může být velmi frustrující, protože cokoli děláme, zdá se, že buď to děláme příliš moc nebo příliš málo, je to příliš velké nebo příliš malé, nemluvím o tom, že to je příliš brzy nebo příliš pozdě, prostě to nikdy neuděláme správně. Brzy se z toho stane zdroj oboustranné podrážděnosti mezi učitelem a žákem, protože to vždy trvá dlouho, než žák získá ten správný cit; žák se bude zlobit, protože učitel s ním nikdy nebude spokojen. A koně, … ti jsou tak svatí.

Vypadá to jako hádanka, která nemá řešení - dokud nezměníš své pojetí přilnutí nebo jakékoli jiné pomůcky, která ti dělá potíže. Jednou za čas každý dobrý vědec zpochybní vše, co ví o oboru, ve kterém provádí výzkum, aby lépe pochopil empirické údaje. Nenechá kámen na kameni. Žádná „pravda“ nezůstane nezpochybněná. Cílem je ujasnit si, co skutečně ví na sto procent. A přitom zjistí, že tu jsou jisté věci, které považoval za pravdivé, ale nemusí být podložené empirickými údaji. Kdekoli, kde je konflikt mezi pracovní hypotézou a faktem, je třeba pracovní hypotézu přehodnotit a, je-li to nutné, poopravit. Já tímto procesem prošel během svého ježdění nesčetněkrát a pokaždé jsem pak daný problém pochopil ještě hlouběji. Je to způsob, jak oddělit zrno od plev, zůstane to, co má cenu zachovat, a zahodí se to, co se ve světle nové zkušenosti zdá být nesprávné, tj. nové zkušenosti v sedle, a co nás brzdí.

Abychom se vrátili k tématu přilnutí: řešení zde má dva aspekty. Na jedné straně musí jezdec zkoušet a zkoušet a sledovat „jako pod mikroskopem“, co leží mezi „příliš mnoho“ a „příliš málo“. Zní jako matematický pojem - zpočátku ten rozdíl bude nekonečně malý. Časem a se vzrůstající zkušeností se tento rozdíl bude rozšiřovat stále více a více a ty uvidíš, že si mezi těmito dvěma extrémy můžeš vybrat skoro nekonečně mnoho nuancí. Na druhé straně musí jezdec rozšířit své působení otěžemi také o působení celým sedem, především pánví a bederní oblastí. Trup jezdce je totiž řídícím centrem, dirigentem v orchestru pomůcek, který koordinuje jezdcovy pomůcky a určuje, do jaké míry pomůcky „projdou“, tj. s jakou silou je třeba je dát, aby byly úspěšné.

V procesu učení jezdec objevuje, že pomůcky holení a sedem mají moc osvobodit ruce. Pokud je sed slabý, ruce jsou automaticky tvrdé. Musím ještě upozornit, že pojem tvrdá ruka neznamená jen to, že táhne otěže zpět nebo že drží hodně „váhy“. Je to také ruka, která vydrží příliš dlouho bez povolení, přestože samotné přilnutí má jen „několik gramů“. Mrtvá otěž, jako opak živé, komunikativní otěže, je dána tvrdou rukou - opět může držet „jen několik gramů“. Pokud je sed jezdce slabý, kůň může svazovat ruce také tím, že se do nich opírá, což ještě zhoršuje nevyváženost slabého sedu jezdce.

Pomůcky otěží, udělené tvrdou rukou, se omezují pouze na hubu koně, protože sed nepřenáší žádné energické impulsy ze zádě dopředu a zepředu zase dozadu. To je například vidět, když někdo v kroku nebo cvalu rukama „vesluje“. Všichni jezdci, které jsem viděl jezdit s „veslujícíma“ rukama, byli jakoby rozpojení v pase a jejich koně nechodili hřbetem. Tito jezdci mají slabý trup a následkem toho mají tvrdou ruku. Kůň nemůže mít prostupný hřbet, pokud není nejdříve prostupný trup jezdce. Jezdec musí jít v tomto případě příkladem.

Pokud je sed jezdce vyvážený a podpořený silným trupem, „síla pracuje“. Jezdec cítí, že jeho sedací kosti jsou spojené ne pouze se hřbetem či se zádí koně, ale jsou napojené taky směrem dopředu, k udidlu. Stejně tak jsou jeho ruce spojené nejen s předkem koně, tedy s udidlem, ale také s jeho hřbetem, s jeho zadníma nohama. Tím se vysvětluje, jak je možné, že je jezdec schopen ovlivnit přilnutí svými sedacími kostmi (a holeněmi) a pánevní končetiny koně ovlivnit otěžemi. Přilnutí bude lehčí, když lýtko zvedne pánevní končetinu ze země, tím znemožní koni položit se do udidla. Pánevní končetina se více ohne ve svých horních kloubech, když se prsty jezdce při udílení poloviční zádrže uzavřou pevněji okolo otěže.

Jak jsem se už zmínil, trup je řídícím centrem. Pánev je část kostry, která zahajuje a koordinuje všechny pomůcky. Svaly okolo pánve jsou tím, co iniciuje a řídí pohyby pánve. Však taky nejsilnější svaly na těle člověka jsou ty, které se upínají na pánev. Jezdcovy ruce a nohy jsou z jezdeckého hlediska „přívěsky“ pánve, přesněji řečeno sedacích kostí. Za ta léta jsem zpozoroval nepřímou úměru mezi silou a efektivitou těchto svalů ve střední části trupu a periferních svalů (na pažích/rukou, nohou). Čím bude větší svalový tonus trupu, tím lehčí může být kontakt rukou s otěžemi a nohou s tělem koně. Čím je trup jezdce slabší, tím více se to ruce a nohy snaží automaticky kompenzovat silou svých svalů. Jinými slovy: jezdec se slabým trupem má tendenci se zachytit rukama a nohama. Naopak, jezdec, který komunikuje efektivně s lehkýma rukama a nohama, musí mít pevný tonus břišních a bederních svalů.

Jezdec se slabým trupem bude vždy jezdec s tvrdýma rukama, tuhými kyčlemi, nahrbenými zády a rameny vystrčenými dopředu. Takový jezdec bude vždy sedět na lopatkách koně, protože ho zadní nohy koně na toto místo doslova vytlačí. Jeho koně nebudou mít vyvinutou svalovinu horní linie.

Naopak jezdec s pevným trupem nebude vytlačován ze své pozice, ani když bude kůň pracovat zádí proti jeho sedu s velkou silou. Výsledkem bude to, že záď koně se dříve nebo později podvolí. Hřbet koně bude mít potřebnou podporu ze zádě a začne se zvedat a pružit. Začne se vyvíjet silná horní linie koně od jeho ocasu až k uším.

Zkus si provést malý pokus. Když budeš jezdit s ochablým trupem, ucítíš, že se kůň začíná opírat do tvých rukou, protože se rychle přestane sám nosit. Když svůj trup napneš, ucítíš, že kůň si najde rovnováhu/začne se nést, což se projeví lehčím přilnutím. Když cítíš, že se kůň sám nese, povol otěže tak o 2 centimetry. Pokud zůstane vše ostatní nezměněné, zjistíš, že se kůň buď natáhne dopředu a dolů, nebo se rozpadne. Když napneš své břišní svaly při současném povolení otěží, zjistíš, že se kůň stále sám nese, možná s trochu více protaženou horní linií než tomu bylo předtím, ale zůstane stále „do kopce“ a bude se nést.

Čím je trup jezdce pevnější, tím delší mohou být otěže bez toho, že by se ztratilo spojení s hubou. Bez ohledu na to, zda jsou otěže delší nebo kratší, pevný trup jezdce a pružné kyčle umožní pažím, zápěstím, rukám a prstům, aby byly měkké a pružné.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (2): Vydařené a nevydařené ježdění /29.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (3): „Napobízet koně do rukou“ /06.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (4): Povolení mezi pomůckami /13.12.2004/