Dnešní díl bude trochu povídací a relaxační. Doufám, že se zasmějete alespoň tak jako já, když jsem ho vymýšlela. Klidně si z něho i něco odneste, ale hlavně ho neberte doslova - najíždět se zavřenýma očima na oxer není dobrý nápad a, upřímně, já jsem to nikdy nezkusila :-) Takže, prosím, tu trochu básnické fikce berte s rezervou. Nicméně - popis té drezurní hodiny je autentický.

V předchozím díle seriálu jsme se věnovali problematice sedu jezdce na nezkušeném a zkušeném koni. Protože k této problematice přišla velká řada vašich ohlasů, rozhodli jsme se před původně avizovanou "mechaniku pohybu" zařadit ještě další, podrobnější povídání k sedu, souvisejícím chybám i potřebným návykům. Seriál se tedy skutečně vyvíjí podle vašich námětů. Děkujeme za ně.

Sed je nejdůležitějším nástrojem jezdce. Je to komunikační brána, která přenáší informace mezi jezdcem a koněm, a tudíž každý nedostatek v sedu nám brání dorozumět se s koněm. To v ojedinělých případech může vést až k tomu, že místo partnera se mu stáváme obtížným břemenem, které mu ztěžuje nebo dokonce znemožňuje jeho práci.

Protože tento seriál je již zaměřen prakticky, nebudeme se vracet k teoretickému povídání o tom, jak bychom měli ve výcviku postupovat a zaměříme se na praktické provedení jednotlivých cviků a pomůcek, které dáváme v počátcích ve srovnání s tím, jak mají vypadat u koně již přiježděného. Nebudeme se hlouběji zabývat metodikou výuky jednotlivých cviků, na to již vyšlo hodně knih a navíc by to byla stále stejná písnička, proto ji jen shrneme v tomto díle.

Otázka: Včera večer jsem četl „Gymnázium koně“ Gustava Steinbrechta a dostal jsem se ke stati, která mě opravdu zmátla:

Otázka: Moje instruktorka říká, že vlající otěže jsou kruté otěže. Mým problémem je to, že mám koně na velmi těžkém přilnutí, dokud nepovolí. Její kůň povolí relativně rychle. Moje klisna se mnou někdy bojuje a nepovolí. Instruktorka říká, že je to proto, že mám stále do jisté míry ztuhlé ruce a když koně držím, nepovoluji dostatečně.

Když jsem psala před téměř dvěma lety úvod k Vademecu, začala jsem touhle větou: „Každý pokročilejší jezdec umí používat sed, ruku, holeně, někdy i bič, chambon a šporny.“ Nyní, po dalším sbírání zkušeností vidím, že to tak není. Že naučit se používat sed, ruku a holeně tak, aby koně nerušily, ale naopak mu co nejpřesněji sdělily, co po něm požadujeme, je umění, které se učí ne týdny, ale měsíce, ne-li roky. A že je to stále ještě malá věda proti tomu vědět, jak učit koně správnému provedení cviků a jak své pomůcky modifikovat podle úrovně a postupu výcviku.

Otázka: Lze říct, že kůň v rovnováze bude udržovat pravidelný rytmus. Mění rytmus pouze tehdy, když ztratí rovnováhu. Je to pravda? Když najde rovnováhu, udrží si pravidelný rytmus…?

Otázka: Existují nějaké cviky pro nápravu koně, který došlapuje zadníma nohama v prodlouženém klusu příliš zeširoka?

Otázka: Čistota chodů je jedním z našich hlavních cílů v klasickém ježdění. Pojďme se však podívat na cvalovou piruetu. Víme, že dnes se požaduje, aby byl cval dobrý třídobý chod s fází vznosu, ale cval ve cvalové piruetě má určitě čtyři údery - je proto cvalová pirueta hrubě nesmyslným cvikem z hlediska udržení čistoty chodů?

Otázka: Můžete mi vysvětlit, jak přesně působí plná uzda? Chápu pákové působení páky, ale proč má uprostřed vyklenutí - a to působí kdy? Jak účinkuje toto vyklenutí, když jezdec používá páku - jaký má vztah k tlaku na týl? Proč potřebujeme dvě udidla - v jakém stádiu výcviku koně začínáte používat dvě udidla? Proč je to nutné?

Otázka: Jaká je pravděpodobnost, že se plnokrevník bude schopen naučit terre-a-terre?