Jednoho studeného podvečera mě konečně napadlo, jestli mé trampoty s utlačením drezúrního koně, s nímž jiní neměli problém, nemohou náhodou souviset s tím, jak na tom koni sedím.

No, jak? Normálně - lokty většinou skoro u těla, pěsti zavřené a ruce víceméně klidné (no spíš v klíně a opřené, k tobě, deníčku budu upřímná), záda kulatá asi jako lepší průměr hlavně proto, že koukám víc dolů než dopředu. Kolena přitisknutá do sedla, připravená se zachytit při nenadálém pohybu zvířete. Bedra uvolněná tak, že pohodlný pracovní klus zvládám vysedět, při nějakém zrychlení ale radši honem začnu vysedávat. "Drobný" problém je sladit uvolněná záda a zuřivé pobízení, takže cval na tomhle koníkovi je pro mě skoro nemožný... prostě, tohle chce odbornou pomoc.

Odborná pomoc si koně pojistila dvěma lonžemi a pak se soustředila už jen na mě. Už první požadavek mě zaskočil: zavřít oči. No budiž, říkala jsem si, když je zavírám i při nájezdu na trochu širší oxer, tak proč ne. Druhý povel byl horší: uvolnit kolena a povolit nohy, koně jen lehce cítit na holeních. Udělala jsem to a kůn kupodivu nezastavil, ale pokračoval v určeném tempu. Pak přišlo to nejlepší: posadit se přímo na zadek, pardon na sedací kosti a koncentrovat do nich veškerou svou váhu. Zcela zapomenout na nějaké držení se nohama, pouze balancovat se zavřenýma očima na sedacích kostech... noo, nepřipadala jsem si dvakrát bezpečně, přecejen ten kůn je nějak vratký a to jsem si nikdy nevšimla, že i tak nějak úzký! Tak takovýhle pocit asi mají lidé, když na něm sedí poprvé, ne? Ovšem pak to nejlepší, naklusání... ne, fakt jsem nespadla...

Když jsem konečně nějak překousla svou tendenci pořád se chytat koleny a začala opravdu balancovat sedem a překonala pocit, že nutně musím sletět a rozplácnout se koníkovi pod nohama, tak světe zboř se, sedělo se mi docela příjemně. Dokonce jsem zjistila, že když se nesnažím držet koleny, tak mi kolena nevyjíždějí nahoru, ale palce se pěkně opřou do třmenů a noha zůstane lehce prošlápnutá sama od sebe. Prostě zázrak nad zázrak. Ovšem nemyslete si, že takhle to šlo hned a celou dobu, vždycky chvilku jsem si pěkně seděla a za chvíli zas měla pocit zralé hrušky, kerou nikdo ještě neočesal. Komičnost trenérových poznámek ("I ramena musíš cítit v sedacích kostech" a "Hlavu do sedacích kostí!" - na téma mých kulatých ramen a skloněné hlavy) jsem ocenila až doma.

Nevím zda byl tak potměšilý kůn nebo trenér (měla jsem ty zavřené oči, ale nejspíš oba!), ale tempo klusu začínalo nabírat na obrátkách... nějak jsem přestávala zvládat balancovat jen na těch mrňavých sedacích kostech. Na to se mi dostalo podivné rady: "zatni břišní svaly a udrž to břichem." Eh? Jak se mám na koni proboha udržet břichem?? Mno, jelikož už jsem vážně padala, tak mi nezbylo než to vyzkoušet i když mi vrtalo hlavou, jak můžu současně mít uvolněná záda a držet se břichem. No, nebudu vás napínat, nespadla jsem, takže to asi šlo. Postupně jsem zjistila, že to docela funguje, při přechodu nebo nějakém ne úplně pohodlném pohybu koně namísto chycení se koleny se zavrtat sedacími kostmi koni kamsi do páteře a zapnout břišní svaly.

Cval už byl proti klusu brnkačka až na ten drobný detail přechodu zpět do klusu. Ale kupodivu, i to se poddalo. Ke konci jsem si v sedle spokojeně hověla a se zavřenýma očima jen matně vnímala, cože to je zrovna za chod, jelikož se to čile střídalo. Jen kdyby ty břišní svaly nebyly tak slabé. Pravda, chvílemi jsem si připadala jako ta blondýnka u holiče se sluchátky na uších, protože nepřipomínat mi trenér že při tom všem musím ještě pravidelně dýchat, asi bych stejně jako ona padla mrtvá k zemi (a to blondýnka už od svých dvou let nejsem!), ale nedivila jsem se už vůbec ničemu.

No nakonec přišlo to nejlepší - odepnutí z lonže. Jenže místo pohovu jsem ted měla hlídat nejen sebe, ale i koně. Marně jsem si lámala hlavu, jak ho udržet v požadovaném chodu, když ho nemám tlačit nohama. Namísto toho jsem dostala instrukce, abych seděla stejně jako na té lonži, jen oči můžu mít otevřené. Ohledně pobízení jsem se dozvěděla jen, že holeně mají být přiložené a v případě potřeby mám pobídnout silněji, ale žádné tlačení ani mačkání kolen do sedla. No, moje zvědavost, zda to zafunguje, překonala i únavu. První naklusání bylo fajn, kůň ještě zblbý z lonže dělal co měl a já se vezla... pak ovšem zjistil, že ten člověk na zemi ho už neprudí a ten na hřbetě je rád že se veze, a začal ztrácet elán. Takže jsem začala zkoušet, jak sedět na sedacích kostech, nemačkat nohy do koně, zůstat uvolněná a zároven koně pobídnout. Pár koleček to zabralo, než jsem zjistila, že to jde, že holeně můžou být na zbytku těla nezávislé na rozdíl od sevřených kolen.

No dobrá, klus by šel a teď co cval? To byla vždy ta správná krize... musela jsem tak zuřivě tlačit nohama do koně, že už jsem přitom nedokázala pořádně sedět a v sedle lítala jako tenisák. Tak snad mi nechce trenér namluvit, že teď si tady budu jen takhle sedět a kůň bude cválat sám! Noo... tak úplně snadné to nebylo, párkrát mě při rozpadnutí pěkně vydrncal, ale nakonec jsme se domluvili. Nechápu proč, ale zase v tom figurovaly ty zatracené břišní svaly! Tak nejenže se břichem držím na koni, ale ještě ho i břichem pobízím, to jsou teda věci.
No nic, hlavně že cválá a já se vezu!

Příbuzné články:

• Proč mi kůň nerozumí III - Chyby sedu /20.1.2006/
• Proč mi kůň nerozumí II - Sed /30.12.2005/
• Proč mi kůň nerozumí I - Kroky při výuce nového cviku /7.12.2005/
• Proč mi kůň nerozumí - úvod /30.11.2005/

Proč mi kůň nerozumí

Podobné články

Proč mi kůň nerozumí VII - Nácvik správného kroku

26. 5. 2006 Katka Lipinská

V minulém díle jsme se zabývali základní charakteristikou kroku a zaměřili se na pobídky jezdce. Nyní se vrátíme zpět k porovnání mladého a zkušeného…

Proč mi kůň nerozumí

Proč mi kůň nerozumí VI - Krok

5. 5. 2006 Katka Lipinská

Dříve, než se dostaneme ke konkrétním cvikům, je třeba věnovat několik kapitol základním chodům koně, tedy kroku, klusu a cvalu. Krok je nejméně…

Proč mi kůň nerozumí