Proč mi kůň nerozumí VII - Nácvik správného kroku

26. 5. 2006 Katka Lipinská

V minulém díle jsme se zabývali základní charakteristikou kroku a zaměřili se na pobídky jezdce. Nyní se vrátíme zpět k porovnání mladého a zkušeného koně a pokusíme se nabídnout několik praktických rad pro výcvik.

Při nácviku kroku je vždy nutné vycházet z vrozených schopností koně a raději se řídit pravidlem: "Méně někdy znamená více", než vysokými nároky na koně o pravidelný a prostorný krok přijít.

Mladý kůň

Mladý kůň se učí nejlépe správnému kroku v terénu na dlouhé otěži. Malé terénní nerovnosti jej nutí samovolně, aby snížil krk a podíval se přes co kráčí. Na rovných cestách učíme koně kráčet pravidelně při maximální možné prostornosti kroku. Pravidelnost zpočátku podporujeme hlasem (mluvením do rytmu), prostornost pak přiloženými holeněmi a lehkým pohybem pánve. Vyvarujeme se ale silnějšího pobízení holení, patou nebo dokonce ostruhou, protože to povede leda ke spěchání koně, nepravidelnostem a "caplování". Vycházky v terénu můžeme oživit nejen překonáváním terénních nerovností (mezí, kopečků, apod.) ale i chůzí v lese mimo cesty, kde je terén náročnější a kůň musí být pozornější a opatrnější.

Mnoho koní je cestou k domovu nervózní a spěchá. Jezdec by neměl připustit, aby kůň nepravidelně a svévolně přecházel do klusu ("caploval"). Vždy ho musí okamžitě vrátit zpět do kroku a opětovně mu dovolit v kroku plynule zrychlit ruch až to tempa, při kterém hrozí další naklusání. Většině koní postačí několikeré zadržení, aby zjistili, že budou neomezováni pouze pokud zůstanou v kroku, který tímto získá na kvalitě. Při nedůslednosti jezdce nebo živějším temperamentu (či nervozitě) koně se ale může stát, že caplování přetrvává. V tomto případě považujeme za rozumné řídit se stupněm nervozity koně. U některých pomáhá "zabavit" je při poklusávání cviky v kroku (kroužky, zastavování, couvání, obraty) nebo se prostě otočit vzad a udělat pár kroků opačným směrem. Tímto stylem chůze se může cesta k domovu sice značně protáhnout, ale po čase kůň pochopí, že krokem může jít libovolně rychle, zatímco po naklusání bude vždy okamžitě zastaven nebo zabaven prací. Jsou ale i tací, které výše popsané cvičení znervózní ještě více a tam je asi vhodnější sesednout a koně kousek vést nebo domů doklusat (ale cíleně, ne "docaplovat") a vykrokovat doma na jízdárně. V žádném případě by se nemělo vykrokování na jízdárně přeskočit, jednak z důvodů zdravotních (jistě netřeba vysvětlovat) a jednak z důvodů výcvikových. Kůň který po příchodu domů nejde do stáje, ale ještě na jízdárnu (byť jen vykrokovat), pravděpodobně časem spěchat přestane.

Při práci na jízdárně je vhodné překračovat na zemi správně rozestavěné kladiny, které rovněž simulují nerovnost terénu a jsou nedílnou součástí (nejen) skokové přípravy. Opatrnost při jejich překračování většinou vede koně k vysokému zvedání končetin, což příznivě přispívá ke správné mechanice pohybu.

Zkušený kůň

Shromážděný krok (na nižší úrovni výcviku se jedná jen o "pracovní krok") můžeme od koně požadovat až když přijme přilnutí, povolí ve vazu a nedělá mu potíže udržovat rovnoměrné tempo. Doba nácviku zkráceného kroku by neměla být nikdy příliš dlouhá a vždy by měla být ukončena nějakým cvikem na protažení nebo pohovem. Dobrým testem je nechat pak v kroku vytáhnout otěž. Pokud pracuje kůň na lonži za použití pomocných otěží, které pomáhají zvýšit shromáždění a vzpřímení (neberte to prosím jako doporučení, nedomníváme se, že je to jediný nebo nejlepší způsob), měl by takto pracovat především v klusu, aby nedošlo k poškození čistoty kroku.

Jezdec na koni

Pevný, pružný a uvolněný sed je základním předpokladem každého ježdění a pro nácvik kroku to platí dvojnásob. Každé vychýlení jezdce z rovnováhy vede k poruše pravidelnosti kroku. Jezdec nebude rušit koně (a tedy ani pravidelnost kroku) jedině tehdy, bude-li sedět měkce, neboli jeho bederní svaly budou uvolněny. Proto by měl sedět zpříma v nejhlubším bodu sedla, aby mohl optimálně působit na koně. Celá váha jezdce by měla být koncentrována do sedacích kostí. Hlava jezdce musí být držena zpříma, protože pokud skloní hlavu a dívá se na zem, tak vyhrbí záda, čímž dojde k posunutí sedacích kostí směrem dozadu, váha není koncentrována na jednom místě a je těžké jí působit.

Holeně jsou přiloženy ke koni tak, že přiléhají na koně u zadního okraje podbřišníku v místech, kde se začínají koňské boky rozšiřovat. Podívá-li se jezdec přes koleno, nevidí téměř špičku své nohy. Pobídky sedem i holeněmi byly podrobně popsány v předchozím díle.

Ruka jezdce musí být volná, aby mohla sledovat pohyb koňské huby. Jeho rozsah se s postupujícím zkracováním zmenšuje.

Příští téma: Klus

Příbuzné články: