V minulém díle jsme se zabývali základní charakteristikou kroku a zaměřili se na pobídky jezdce. Nyní se vrátíme zpět k porovnání mladého a zkušeného koně a pokusíme se nabídnout několik praktických rad pro výcvik.

Dříve, než se dostaneme ke konkrétním cvikům, je třeba věnovat několik kapitol základním chodům koně, tedy kroku, klusu a cvalu. Krok je nejméně namáhavým a také nejpomalejším chodem koně. Na rozdíl od klusu a cvalu mu chybí fáze vznosu, tedy tělo je v každé chvíli neseno a podepíráno alespoň dvěma končetinami.

Asi nejsem sama, kdo při hledání informací v odborné literatuře ztroskotával na neporozumění "základním" pojmům. Tedy ne neporozumění, ale spíše představivost chyběla. Pokusíme se pro vás tedy v tomto díle hlavní drezurní pojmy převést do lidštiny, byť někdy mluvou lehce neformální.

Dnešní díl bude trochu povídací a relaxační. Doufám, že se zasmějete alespoň tak jako já, když jsem ho vymýšlela. Klidně si z něho i něco odneste, ale hlavně ho neberte doslova - najíždět se zavřenýma očima na oxer není dobrý nápad a, upřímně, já jsem to nikdy nezkusila :-) Takže, prosím, tu trochu básnické fikce berte s rezervou. Nicméně - popis té drezurní hodiny je autentický.

V předchozím díle seriálu jsme se věnovali problematice sedu jezdce na nezkušeném a zkušeném koni. Protože k této problematice přišla velká řada vašich ohlasů, rozhodli jsme se před původně avizovanou "mechaniku pohybu" zařadit ještě další, podrobnější povídání k sedu, souvisejícím chybám i potřebným návykům. Seriál se tedy skutečně vyvíjí podle vašich námětů. Děkujeme za ně.

Sed je nejdůležitějším nástrojem jezdce. Je to komunikační brána, která přenáší informace mezi jezdcem a koněm, a tudíž každý nedostatek v sedu nám brání dorozumět se s koněm. To v ojedinělých případech může vést až k tomu, že místo partnera se mu stáváme obtížným břemenem, které mu ztěžuje nebo dokonce znemožňuje jeho práci.

Protože tento seriál je již zaměřen prakticky, nebudeme se vracet k teoretickému povídání o tom, jak bychom měli ve výcviku postupovat a zaměříme se na praktické provedení jednotlivých cviků a pomůcek, které dáváme v počátcích ve srovnání s tím, jak mají vypadat u koně již přiježděného. Nebudeme se hlouběji zabývat metodikou výuky jednotlivých cviků, na to již vyšlo hodně knih a navíc by to byla stále stejná písnička, proto ji jen shrneme v tomto díle.

Když jsem psala před téměř dvěma lety úvod k Vademecu, začala jsem touhle větou: „Každý pokročilejší jezdec umí používat sed, ruku, holeně, někdy i bič, chambon a šporny.“ Nyní, po dalším sbírání zkušeností vidím, že to tak není. Že naučit se používat sed, ruku a holeně tak, aby koně nerušily, ale naopak mu co nejpřesněji sdělily, co po něm požadujeme, je umění, které se učí ne týdny, ale měsíce, ne-li roky. A že je to stále ještě malá věda proti tomu vědět, jak učit koně správnému provedení cviků a jak své pomůcky modifikovat podle úrovně a postupu výcviku.