Úvahy o klasickém ježdění II (34): Překračování a rovnováha

12. 12. 2005 Thomas Ritter Autor fotek: Sara Stafford

Výcvik koně a jezdce

Počet fotografií: 1

Otázka: Včera večer jsem četl „Gymnázium koně“ Gustava Steinbrechta a dostal jsem se ke stati, která mě opravdu zmátla:

„Obecně lze poznat rozložení hmotnosti koně podle toho, jak se pohybuje: čím dále došlapují v kroku a klusu zadní kopyta před přední, tím více hmotnosti kůň nese na předních nohách; pokud zadní nohy došlapují přesně do stop předních nohou, kůň se pohybuje v rovnováze; a čím dále jsou stopy zadních kopyt za stopami kopyt předních, tím více hmotnosti nese jeho záď. Toto pravidlo však platí pouze pro koně s korektním exteriérem. Pokud se stavba těla koně odchyluje od „normálu“, toto pravidlo není dostatečné a známe výjimky, kdy v praxi často vídáme pravý opak, například koně, kteří i přes výrazné zatížení předních nohou nedošlapují zadními kopyty do stop předních, nebo jiné, kteří musí být velmi shromáždění, aby se přestali přešlapovat.“

Vždy jsem si myslel, že přešlapování je dobrá věc, na kterou se hledí, když si člověk vybírá drezurního koně. Bylo mi řečeno, že kůň má minimálně došlapovat kopyty zadních nohou do stop předních nohou. Čím více se přešlapuje, tím lepší má kůň pohyb. Podle toho textu (nebo jak to chápu já) poukazuje přešlapování na to, že je kůň na předku a není v rovnováze. Pojednává to o trénovaných koních nebo to platí i pro remonty? Jsou mé názory na přešlapování aspoň trochu pravdivé nebo je to další nesmysl, nesprávná informace, kterou je třeba zahodit.

Odpověď:
Není to tak černobílé, jako by se to zdálo z uvedené části textu. Pokud se díváte na klus koně, který přejde z piafy do prodlouženého klusu, stupeň shromáždění je očividně vyšší v piafě než v prodlouženém klusu. Jinými slovy, pokud je kůň korektně trénován, čím kratší jsou jeho kroky, tím více hmotnosti nese na zadních nohách. To neznamená, že je kůň v prodlouženém klusu automaticky na předku.

Je třeba myslet na to, že před tím, než se drezúra stala soutěžním sportem, prodloužený klus nehrál ve výcviku koně nějakou výraznou roli. Podle mě používali staří Mistři prodloužení k tomu, aby oživili klus koně po delší práci ve shromážděném nebo školním klusu, ale nemyslím si, že koně nutili prodloužit až do té míry, jak se to dělá dnes. Pravděpodobně to stejné platilo i pro krok. Obecně, pokud čtete starší literaturu, vypadá to, že celé spektrum chodů bylo posunuto o jednu úroveň směrem ke shromáždění, ve srovnání s moderní drezúrou, tj. zatímco prodloužený klus více či méně chyběl, školní klus měl v tréninku větší význam, zatímco dnes skoro nikdo ani neví, co to vlastně školní klus je.

Dalším faktorem, na který nelze zapomenout, je ten, že moderní sportovní koně jsou šlechtěni speciálně tak, aby předvedli oslnivé prodloužení, protože právě to se požaduje na závodech. V dobách, kdy byli koně chováni a trénováni pro kavalerii nebo pro vysokou jezdeckou školu, neměl prodloužený klus žádný praktický význam. Oslnivé chody nebyly potřebné, protože pokud se potřebovala kavalerie pohybovat rychle, jeli v carriere (prodloužený dvoudobý trysk), a vysoká jezdecká škola se soustředila na shromážděné chody. Proto nebyl výrazný prodloužený klus asi nikdy selekčním kritériem pro chov koní před 20. stoletím.

Abychom posoudili, zda je kůň na předku nebo ne, musíme se dívat na celého koně, a především na ohýbání (flexi) horních kloubů jeho zadních nohou, ne pouze na délku kroků. V pohybu zadních nohou koně musí být určitá rovnováha mezi posunem a nesením (flexí). Pokud je větší posun než flexe, kůň se dostává na předek. To můžete vidět u některých teplokrevníků, u nichž cíl vyšlechtit dlouhé kroky zničil jejich rovnováhu. Tito koně se přešlapují o několik délek kopyta, ale jejich záď se tlačí nahoru a zadní nohy se neohýbají, protože kůň není dostatečně silný, aby si na ně sedl, nesl zatížení a odrážel se jimi ve svém posunu. Můžete si u nich všimnout, že došlapují velmi daleko pod sebe, ale vypadá to, jako by se zarazili v pohybu, což způsobuje ztrátu rytmu, někdy trhání hlavou, dokonce i jakési miniaturní „levády“. Je to prostě známkou toho, že přetěžuje své vlastní končetiny. Jejich zadní noha se zarazí mezi zemí a trupem, což způsobuje ony uhýbací manévry přední části jejich těla. Tito koně se většinou musí naučit pohybovat v kratších chodech, než jaké nabízejí, tj. jejich posun se musí dočasně omezovat a nesení zase podporovat.

Tím se otevírá zajímavý pohled na shromáždění a prodloužení. Aby byl kůň v rovnováze mezi posunem a nesením, vždy musí jedno ladit s druhým. Pokud převažuje posun nad nesením, kůň se pohybuje na předku. Pokud nesení převažuje nad posunem, kůň se „nehýbe dopředu“. To se však dnes moc nevidí, ale ve starší literatuře lze najít mnoho referencí o tom, jak koně přetěžovali zadní nohy, když nešli dostatečně dopředu. Samozřejmě je zde vždy možnost, že přestože posun odpovídá nesení, obojí je příliš malé, což lze dnes také vidět docela často.

Předešlý odstavec přináší určité logické závěry.
1. Posun nelze v prodloužení nikdy zvyšovat na úkor nesení (shromáždění).
2. Nesení (flexi horních kloubů zadních končetin) se ve shromáždění nesmí nikdy zvyšovat na úkor posunu.

To znamená, že pokud zvýšíte pro jakékoli prodloužení posun, musíte také zvýšit flexi horních kloubů zadních nohou. Naopak, pokud se zvýší flexe zadních nohou ve shromážděných chodech, musíte také zvýšit posun. Pokud tato dvě pravidla respektujete, prodloužené chody nebudou nikdy na předku a shromážděným chodům nebude nikdy chybět kmih.

Rozdíl mezi shromážděnými a prodlouženými chody spíš vězí ve směru posunu. V prodloužení směřuje energie posunu relativně horizontálně, zatímco ve shromážděných chodech směřuje energie posunu více vertikálně. I v tom největším prodloužení má mít posun směr mírně nahoru, ne úplně vodorovně. Například u piafy je směr posunu „relativně“ více horizontálně než u prodlouženého klusu.

Kůň vkládá do svého pohybu relativně nejméně energie v pracovních chodech, avšak musí vytvořit více energie pro chody shromážděné i prodloužené. Pracovní ruch však i přesto vyžaduje více energie, než by si mnozí jezdci mysleli, ale prodloužení a shromáždění ji vyžaduje ještě více. Není snadné se naučit vytvořit tuto energii a vypustit ji potřebným směrem. Většina jezdců se toho zalekne a protože nevědí, co s ní mají dělat, jejich prvním instinktem je zabít ji. To je důvod, proč se tak často nevidí dobré prodloužení ani dobré shromáždění.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články: