Žádný dechberoucí zážitek (zážitky) od mého článku nečekejte, protože nepůjde o nic jiného než o každodenní střípky života s koňmi. Střípky, které většinou ve svém lidsky pojatém světě nevnímáme, protože jsme k nim automaticky slepí, a když už je náhodou pozřeme, jsme z nich většinou naprosto zbytečně paf.

Keď som prišla do írskeho hipocentra, býval v poslednom boxe skoro ako vyhnanec a mal ísť prvý preč. Vraj nevhodný na hipoterapiu, uteká z jazdiarne s jazdcami, kope, ťažko sa vodí. Nemal veľmi záujem o kontakt, bol akýsi samostatný. Malý čierny kob s hviezdou na čele a štyrmi bielymi ponožkami, akoby ho niekto ponoril do mlieka.

Chvíli mi trvalo, než jsem zvážila účast v soutěži a to, zdali mám příspěvek vztáhnout na sebe. Napadalo mě mnohé, od trpělivých koní, kteří mě nosili a báli se cokoliv udělat, ještě když jsem byla začátečník, přes bujné hřebce, kteří cítí něco zřejmě nadlidského. Nakonec vyhrál příběh, u kterého konec neznám ještě teď.

Pro drezuru byl zrozen a přesto prý na obdélník tak trochu nepatří... je netypický, ojedinělý a má zvláštní projev. Bandolero byl jediným španělem u nás, který se probojoval až na nejvyšší závodní úroveň. Jeho jezdkyně přitom musela prokázat kromě asertivity i velkou dávku trpělivosti a také trochu pozměnit svou filosofii ježdění.

Ještě naposledy zavzpomínáme s naší soutěží Léto s koňmi na toto nejteplejší období roku. Jak vypadají ideální prázdniny s koňmi v podání 14leté Báry? To už si přečtěte sami v jejím příspěvku, za který si od nás vysloužila knihu Táňa: Jak se rodí jezdkyně.

Sluníčko svítí, ptáci zpívají, květiny krásně voní, teplý vzduch příjemně hladí kůži a vyloženě láká k projížďce na koni. Určitě znáte ten pocit, když vás popadne touha hupsnout do sedla, vyrazit tryskem vpřed a užívat si horký vzduch, který vám čechrá vlasy a koni hřívu... Pojďme si s dalším soutěžním příspěvkem zavzpomínat na léto!

Jako desetiletá jsem měla možnost poprvé vyrazit na koňský tábor. Nejrůznějších táborů jsem se pravidelně účastnila od svých šesti let, ale koňský tábor byl pro mne novou výzvou a dětským splněným snem... A jak to dopadlo? :-)

Není to tak dávno, co na mém „fejsu" kdosi přilepil jednoduché povídání o nás, dětech narozených před rokem 1989. O tom, jak jsme vlastně přežili sami sebe, protože jsme jako malí lezli po stromech, hráli kuličky, užívali si sluníčka a žvýkali Pedra. Neznali jsme MP3ky, nikdo neměl mobil, a přesto jsme se dokázali sejít z celé ulice v přesný čas na přesném místě, abychom zahájili bodlákovou válku .... Při čtení těch řádků mě napadlo, jak krásná doba to vlastně byla a jak moc se toho změnilo.

Minulý týden jsme vám představili výherce naší soutěže Léto s koňmi. A slíbili jsme, že se s vámi o ty nejpovedenější příspěvky podělíme. Takže dnes první, povídání o jednom letním putování od Jany Tatouškové.

Narození dvojčat představuje zvýšené riziko pro klisnu i hříbata a málokdy končí dobře. V určitém období březosti se proto klisna kontroluje ultrazvukem a jedno z dvojčat se odstraní. Jenže když se stane, že si v inkriminovaném období veterinář zlomí nohu... zkrátka na světě se nečekaně ocitla malá Viktorka a musela prokázat hodně životaschopnosti, aby se zdárně poprala se všemi nástrahami, které jí osud připravil.

Konec roku a začátek toho nového bývá dobou, kdy bilancujeme a vzpomínáme na zážitky, které se nám za ten uplynulý nesmazatelně vryly do paměti. Ačkoli ten můj je již hodnou řádku let starý, nevymizí mi jen tak z paměti...

Třetí rok „ve svém“ si už člověk myslí, že vychytal většinu much. Do jisté míry je to pravda; pokud nedojde ke změně. Zaběhané systémy pak najednou ztrácejí na účinnosti a ukazuje se, co je skutečně vymyšleno nadčasově a co bylo vytvořeno příliš krátkozrace. A hlavně, že u koní opravdu není nuda.