V první řadě musím pochválit plastové rohože, které přežily léto, mrazy, sucho i mokro. Položené na urovnanou zem dokonce i bez správného podkladu udržovaly terén téměř bez bláta, na nerovném a jílovitém povrchu sice vodu a bláto dírami propouštěly, přesto se tato plocha dala po celou dobu udržovat ve velmi slušném stavu a kromě zablácení chodidel kopyt a podrážek bot v ní více bláta nebylo. Dokoupili jsme proto ještě nějaké další rohože, děrované venkovní, ale i plné vnitřní, které jsme poskládali na urovnanou a vyštěrkovanou plochu před stodolou. Výsledek je více než uspokojivý a časem snad bude možné takto upravit ještě větší kus „vnitřního" výběhu. Snadnost údržby, čistota a bezproblémový úklid za to stojí.

Hlavně žádnou změnu

Zní to sice příliš líně a konzervativně, ale v některých věcech u koní je to nesmírná pravda, která se osvědčí. V našem případě to byla pastvina a pastva. Držet koně dlouhodobě v zimním výběhu je docela nepříjemné a nepraktické, protože v první řadě stejně nanosí na zpevněné plochy bahýnko z ploch nezpevněných a navíc se snaží časem prostrkovat hlavy za hrazení, takže je nutné mít zapnutý ohradník. Výhodou je, že sbírání hromádek se omezí na malou plochu a člověk se tolik nenaběhá. Koňskou nudu odnesou stromky; v našem případě už druhou zimu přicházely o malé koncové větvičky smrčky, protože v mrazech koně prostě u nich stáli a okusovali a žvýkali... Opravdu něco pro svěží dech. (A kupodivu zjara to zase obrostlo.) Z hlediska celodenního pohybu i denní náplně koní však zůstává nejlepší otevřít koním přístup na pastvinu, kdykoli to počasí dovolí. To znamená vždy, kdy nehrozí riziko, že z ní udělají bahnitý tankodrom.

Koně díky poměrně slušnému podzimnímu počasí vypásali trávu na části pastviny doslova celou zimu, seno začali ve větším žrát až někdy později v listopadu a jako hlavní jídlo ho měli snad až od ledna, kdy začalo mrznout a tráva se přestala zelenat. Přesto na pastvině pobývali poměrně hodně a poctivě se pásli, tedy aspoň snažili. Lehký poprašek sněhu, který napadl do vytrvalých holomrazů, nebyl žádnou překážkou pro vyhrabávání drnů ani pro důkladné křižování svěřeným prostorem. O to horší bylo samozřejmě kutání hromádek trusu... Krumpáč jsem odmítala s sebou nosit a zbaběle jsem tuto činnost přenechala na dobu, kdy mrazy povolí - a já se pak doslova strhám těmi počty naložených koleček.

Zimní pobyt na pastvině však s sebou přináší další velkou výhodu, a to stálost příjmu trávy. Koňská střeva ji stále zpracovávají a nedochází k jarnímu „skoku" poté, co se koně vrhnou na zelenou pochoutku po zimní přestávce, byť by to bylo jen na chvíli denně. Přesně to byl případ minulých dvou jar; protože pastvina byla příliš čerstvě osetá, koně jsem na trávu navykala sice postupně, ale přece jen „po skocích". Letos se prostě na jedné trávě propásli s menšími přestávkami od podzimu až do jara. Výsledkem byla pastvina spasená po celou dobu ukázkově rovnoměrně a koně, kteří šli do léta bez „pastevního" průjmu a kroužků na kopytech. Když se mezi uschlou stařinou začala zelenat nová tráva, koně zobali obojí a výživnou mladou trávu míchali se starou suchou „dietní" vlákninou. Příjem kalorií se držel dole a - což mě těšilo zejména u kobyl - se koně nejen nepřichvátili, ale ani neztloustli. Pouze jsem jim na jaře postupně přestala dávat pravidelný příkrm žlabového krmiva a lipicánka dostala svůj milovaný pastevní náhubek.

Vetřelec

Beze změny to ale nelze, a tak jsem na jaře svolila uchýlit k sobě cizího koně, který ač v nejlepších letech, byl už na invalidním důchodě kvůli headshakingu projevujícím se především během ježdění. Jeho úkolem bylo dělat společnost valachovi, který je taky jezdecky nevyužívaný. Nový člen stáda přijel začátkem května a bylo velmi zajímavé sledovat, jak se k tomu všichni postavili. Protože to byl vetřelec. Už první pohled na cizího koně za ohradníkem vyvolal ve stádečku všeobecné pozdvižení. Řehtání, bublání, nesmírnou chuť jít se seznamovat. Koně k tomu dostali prostor asi jednoho hektaru travnatého porostu. No, upřímně, nic z toho nebylo. Jakmile se mohli všichni začít seznamovat, nastoupil valach, vetřelci řekl svými gesty i vykopáváním velmi jasně, že je nevítaný vetřelec, a po několika bouřlivých proběhnutích napříč pastvinou své dvě klisny od vetřelce odehnal a držel poctivě stranou. Nový člen stáda si k nim netroufnul, ale držel se jich poctivě v povolené vzdálenosti. Naštěstí pro něj všude byla tráva, které dosud neměl k dispozici tolik, proto šla hlava dolů a začalo dychtivé pasení.

Mluvím sice tak, jako by se jednalo o valacha, ale ve skutečnosti to byla klisna. Přece bych nemohla svému chromému klukovi udělat takový podraz a pustit mu do jeho úzkostlivě střeženého harému cizího chlapa! Doufala jsem proto, že novou klisnu přijme za svoji a bude brzy klid a spokojenost na všech stranách. Do jisté míry tomu tak naštěstí i bylo. Přesto je neskutečně zajímavé sledovat vztahy v koňských společenstvích a snažit se je pochopit...

Nová klisna je očividně sociálně velmi obratná a sebevědomí jí nechybí. Stejně tak mé stádečko bylo a je spíš poklidnější a dobře stabilizované. První den na pastvině a večer, kdy jsem koně uvazovala na jejich místa ke krmení, se ještě nově příchozí společnosti stranila a ani mí koně v ni neměli důvěru a byli odtažití. Valach už ale přestal svůj harém tak bedlivě hlídat. Během dalších pár dnů si velmi nenápadně a zcela nenásilně vybojovala své místo pod sluncem: stále více se ke koním přibližovala a měla snahu jim „brát" žrádlo doslova od huby, když mohla. Stará bělka, ostatně velmi podřídivá, jí začala ustupovat, kupodivu si velmi lehce dovolovala i na valacha, který jí to trpěl. Jediná ve stádečku, která se rozhodla nesestoupit v hierarchickém žebříčku o příčku dolů, byla mladá lipicánka, která na novou dělala pravidelně „ksichty" a když měla příležitost (nová se motala u stodoly), vykopla po ní zadkem. Dá se říct, že toto uspořádání vydrželo dodnes. Valach je prostě chlap ve skupině, nenechá se uzurpovat, ale bělku (a do jisté míry i novou) toleruje a dovolí jí často i dost vlezlé chování (usměrní ji pouze štípnutím nebo poskočením zadku). Zato lipicánku rád nemá a ta se má před ním taky na pozoru. Na druhou stranu se lipicánka snaží držet primát nad klisnami: bělku má pod pantoflem, přestože je pravda, že v její blízkosti tráví nejvíce času, nové průběžně ukazuje, že je nad ní, a čas od času ji odněkud odežene zuby nebo zadkem. Je zajímavé, že jsem právě tyto dvě klisny viděla opakovaně, jak si vzájemně čistí srst... Rozhodně to u nich nemůžu považovat za gesto přátelství, možná tak za snahu ohladit ostré hrany, které mezi nimi stále jsou. Pravda však je, že ve chvílích, kdy o nic nejde, dokážou trávit čas v poměrně těsné blízkosti, aniž by vznikly nějaké třenice.

S novou příchozí se objevil ale i můj loňský a předloňský problém s navykáním na pastvu; přestože jsem koně pouštěla na pastvinu právě kvůli ní jen omezeně a první dny trávili ve vnitřním výběhu s omezeným množstvím trávy a senem neustále k dispozici, objevil se u ní poctivý „kravský" průjem. Za několik dní výraznějšího omezení trávy se sice zlepšil, měkký trus jí však vydržel až skoro do konce léta (čili asi 3 měsíce). Protože neměla nijak hezká kopyta (plnokrevné placky), měla jsem strach, aby nedošlo k přichvácení či schvácení a bedlivě jsem ji sledovala; nic se však nestalo. Pravda je, že brzy se na rohovině stěny udělala „čára" - místo jasně ukazující změnu jejího životního stylu. Naštěstí však nad čárou kopyta rostla dokonce lepším úhlem, než byl ten původní, a pouze malými zásahy - plus dostatečným pohybem - se jí dokonce i začaly stavět podsunuté patky.

Jak lze strouhat koně

Kopyta našeho nového nájemníka se sice lepšila, mnohem větší problém však začal představovat valach. Jeho těžké a bohužel neřešitelné postižení hlezna se na přelomu ledna a února ozvalo z plna hrdla. Nevím, jestli měl nějaký úraz, uklouznutí či něco podobného, nebo se prostě jeho celoživotní nemoc rozhodla znovu ohlásit, ale právě v době mrazů a mírné sněhové přikrývky se začal výrazně špatně pohybovat. Odmítal ohýbat bolavé hlezno, takže se při chůzi vpřed začal stavět a kráčel v pozici dovnitř záď. Přitom nesmírně přetěžoval zdravou zadní nohu, protože na ni dopadal, o ni se neustále opíral (než objevil úlevu sedáním na klády ve stodole, kdy si pokrčil a odlehčil obě zadní). Tato změna a bolest byla samozřejmě provázená horším příjmem krmiva a hubnutím, takže jsem byla po dlouhé době postavená opět před problém „co tomu koni strčit do kýble, aby to sežral". Nakonec to byly řepné řízky s vojtěškou a ječný šrot, popřípadě suchý celý oves; osvědčené granule ani rýžové otruby nechtěl. Samozřejmě důležitým řešením bylo v první řadě zmírnit bolest kloubu, byť by to bylo na chvíli; a smířit se s tím, že už tu možná moc dlouho nebude...

Ale další problém byla jeho kopyta! Přední jsem ještě byla schopná trochu upravit, i když jsem musela často nohy pouštět na zem, k zadním jsem se prostě nedostala. Nemocnou nebyl schopen či ochoten vůbec ohnout, na zdravé zase pořád stál. Kopyta mu proto začala ujíždět doprava, jak zatěžoval a brousil především jejich levé strany. Na nemocné noze má bílé kopyto, takže jsem mohla velmi dobře sledovat vznikající krevní podlitiny z nerovnoměrného zatěžování. V létě však už byla situace s jeho zadními kopyty (na které jsem vlastně už půl roku nešáhla) tristní a já hledala řešení; podařilo se mi ho ukecat, aby si nechal nemocnou nohu vytáhnout do strany a já ze země mohla oštípat aspoň tu přerostlou vnější stěnu. Bohužel špičku už jsem mu zkrátit nedokázala, protože na ní stál a nepřizvedl ji ani ve chvíli, kdy se mohl tělem opírat o zeď stodoly. Zdravou zadní nohu jsem prostě musela nechat být - jakmile jsem ji chtěla zvednout, i přes možnost opřít se o zeď začal jednoduše padat. Po vymýšlení různých manévrů mě napadlo zkusit ho prostě pověsit. Obrátila jsem se na Koňskou záchranku s prosbou, že bychom ho zkusili zavěsit do jejich klece. S Pavlem Čechovským jsem tak strávila příjemný podzimní půlden, bohužel neúrodný: valach nebyl ochoten v kleci stát a představa, že by nám s ní třeba utekl, až bychom ho dali do závěsu, byla dost hrozivá. Další možnost bylo vymyslet podobný kladkostroj do stodoly... Nakonec se ale podařilo něco jiného: při úpravě jeho nemocné zadní nohy mě napadlo uříznout silně přerostlou špici prostě normální malou pilkou na dřevo, která se mezi lehce přizvednuté kopyto a zem vejde. Bylo to riziko, řezalo se opravdu naslepo a já jen podle toho, že stěna kopyta byla rovná, bez kroužků či prohnutí, usoudila, že kopytní kost nebude rotovaná, takže to prostě zkusíme. Podařilo se. Kopyto získalo skoro normální tvar, valach byl schopen se na něj postavit a normálně kráčet (čili jsme to nevzali s živými tkáněmi...), konečně se mu na něm noha neviklala jako dosud. Kopyto zdravé zadní nohy jsem i nadále nechala být, ale to nemělo a nemá tak deformovaný tvar a očividně je díky svému výraznému zatěžování i více obrušováno.

Další zima před dveřmi

Venku hnusně prší, koně mají zákaz na pastvinu a tak si hrajou se senem, dřevem i sebou navzájem ve vnitřním výběhu. Jak jsem nikdy nedekovala, letos to mám nadvakrát: hubeného valacha i novou klisnu chráním pláštěnkami před větrem a deštěm. Valacha proto, aby nepromokl a neztrácel energii za topení, klisnu proto, že trochu šetří na srsti, v tomto počasí už jsem ji viděla se klepat a přece jen se stává, že se straní lipicánky a zůstane na dešti. Už se těším na zimu, tedy na mráz a sníh, aby to už nebylo všechno mokré a koně mohli zase na pastvinu. A na příští rok, kdy se třeba podaří rozšířit přístřešky a zpevnit další nezpevněné plochy - pro lepší pohodlí lidí i koní.