Jak si udělat „druhé Vánoce“

Renáta Kolářová

Několik let se marně těším na ladovskou zimu, tedy tu se spoustou sněhu a blankytnou oblohou. Jenže realita je jiná – krátké dny, málo světla, zatažená obloha, koně v tradičním trojobalu a foťák zahálí. Po týdnech nečinnosti se u mě začínají projevovat abstinenční příznaky (tj. fotím i ve snech, obvykle něco nefunguje, koně prchají, ...). Proto jsem se letos už na konci podzimu rozhodla, že zkusím udělat vánoční věnec pro koně a nafotit s ním tematicky laděné snímky. Jenže od myšlenky k realizaci to byla nakonec docela dlouhá a trnitá cesta...

Od začátku mi bylo jasné, že nemohu použít klasický věnec, který by se koni přendával přes hlavu. To by nejspíš zvládli koně chodící v zápřahu, ale pro ostatní by to mohl být velký problém. Tím odpadlo řešení s klasickým slaměným korpusem a začalo stadium vymýšlení a zavrhování – látkový kruh? Moc měkké! Svázat dohromady obruče? Pevný kruh! Nafouknutá duše od kola? Měkké a pevný kruh! Postupně jsem vylučovala jednu možnost za druhou, až jednoho večera přišla ta spásná myšlenka – použít pěnové „nudle“ určené na plavání. A ukázalo se, že to bylo přesně ono! Slepila jsem dvě dohromady a na oba konce přidělala provázky, kterými se kruh zavazoval. Základ byl připraven!

Pak přišla fáze dvě – čekání na vhodnou předpověď. Do Vánoc nemělo smysl ani začít, rosničkáři věštili počasí asi ze skleněné koule! Až před Silvestrem to začalo vypadat nadějně, takže pokračovala fáze č. 2 – zdobení. Vzala jsem to jako výzvu – já, která nikdy neudělala ani adventní věneček, jsem se pustila do věnce o délce 220 cm (dnes už vím, že je to zbytečně dlouhé.)

Co vám budu povídat – z lesa jsem si přinesla tašku větví a začala experimentovat. Chtěla jsem nechat spodní stranu věnce pokud možno bez větviček, aby měli koníci víc komfortu. Takže délka větviček se zkracovala, vázací drát se vesele odvíjel a věnec začal mít patřičnou podobu. Po přibližně dvou hodinách bylo hotovo, ale já byla taky hotová! :-) Následně jsem pomocí tavné pistole přímo na větvičky nalepila ozdoby a mašle.

Bohužel, k jeho použití došlo až skoro tři týdny poté, protože sníh sice padal, ale buď byla bílá tma, nebo pršelo a o slunci nemohla být řeč vůbec. Na balkóně trošku seschnul, ale všechno drželo.

A pak přišel ten slavný den – konečně vypukla zima, jak má být (tedy jen v Liberci a v Jizerských horách :-)) a já mohla zkusit své veledílo v praxi! Musím teď moc poděkovat všem mým přátelům – majitelům koní, protože když jsem jim řekla, co je čeká, neposlali mě i s věncem do háje, jen měli trošičku zdvižené obočí a se slovy: „No tak to přivez a uvidíme!“ čekali, co z toho bude.

Prvním odvážlivcem se stal můj oblíbený model, fríský valach Adam. Už roky ho fotím a myslím si, že moc dobře ví, o co jde. Jeho majitelka Renáta Havelková mi říkala: „Hele uvidíme, možná ti s tím uteče, je veselý a má roupy!“ Vzala jsem tedy s sebou úplatečky – mrkvovou nať – a doufala jsem, že trochu čerstvé zeleně ho zaujme víc než ta divná věc na krku. Dovedly jsme ho na vhodné místo do výběhu a nechaly ho věnec očichat. Kupodivu ani bělmo v očích nevylezlo, skutečně ho zajímala jen dobrota. Opatrně jsme mu věnec nasadily a já mu rozkázala: „A teď jen stůj a buď hezký!“ :-)

A Adámek stál, v naprosté pohodě, chroupal nabízenou nať a věnec ho ani trochu nezajímal. ♥

...Ovšem jen do chvíle, kdy ňamka došla! Pak ho začal věnec zajímat a ukázalo se, že je kůň-technik. Lehce sklonil hlavu, pyskem sebral nejbližší kuličku a zcela profesionálně ozdobu odtrhnul a s gustem pustil na zem! Nejdřív jsme myslely, že je to náhoda, ale opakovaně nás přesvědčil, že to dělá cíleně. A myslím, že se u toho moc dobře bavil! :-)

Měla jsem obrovskou radost, že nakonec všechno vyšlo podle mých představ a o víkendu jsem pak nafotila ještě další koně. K mému úžasu s tím žádný neměl problém, ale věřím, že to je zejména díky majitelům, kteří s koníky hodně pracují ze země, a proto jim nevadí „bubáci“. A rčení „mít druhé Vánoce“ tak pro mě dostalo zcela konkrétní význam!