Avšak mnohé chovatele již zkušenosti poučily, že ne vždy jde o pohádkové štěstí s happy endem v závěru. Každý z nás koňáků, kdo odchovává trochu pravidelněji hříbata, je jednoznačně milovník příběhů se šťastnými konci – horory k dennímu životu vskutku nepotřebujeme! Adrenalinu načerpáme dostatek během kolotoče připouštění, sledování a udržování březostí, nervů s porody a s odchovy potomstva v míře vrchovaté. Jsme již léty vyškoleni a víme, že i když se celý příběh odvíjí, jak má, stejně v některých kapitolách narazíme na hodně zapeklité pasáže. Překonávání těchto dramatických úseků nám postačuje měrou vrchovatou, více dobrodružných příběhů většinou vskutku nežádáme. :-)

Přesto se občas každý, kdo dělá chov déle, setká ve své praxi s velmi vypjatými a v závěru bohužel nešťastně zakončenými kapitolami, které by nejraději přeskočil… Podíváme se proto na příběh s velice smutným začátkem, ale o to romantičtějším zakončením. Dostat od autora – pana Osudu – do vínku krom dramatické linky i trochu příslovečného štěstíčka, tolik potřebného pro život, je výrazným rysem románů, které se čtou takříkajíc samy… Pojďme tedy s chutí společně listovat stránkami, které jsou plné dramatických momentů, šťastných rozhodnutí a – holé reality.

Vypráví Pavlína Dlabalová:

Vloni jsme při porodu přišli o klisnu. Rodila (opět) vestoje a hříbě, jak bylo veliké, s sebou ven vzalo i dělohu a střeva… Bohužel ani rychlý zásah veterináře nemohl pomoci, nezbývalo než kobyle rychle ukončit trápení. Malá se naštěstí stihla od maminky ještě napít. Za pár dní měla termín porodu jiná klisna ze stáda, která ale dosud na porod nevypadala, takže zatím ještě zůstávala na pastvinách. Ale stal se zázrak, jinak si nedovedu sled událostí vysvětlit – jela jsem ji po té hrůze s porodem první klisny na pastvinu raději znovu zkontrolovat. A věřte nebo ne, kobyla právě rodila! Rychle jsem se vrátila domů pro čerstvého sirotka, naložila osiřelou kobylku do auta a dovezla ji k druhé klisně. Hříbátko jsem obalila do porodních, právě odešlých obalů a kobyle je opatrně přistrčila.

Je to zrovna taková saň ve stádě, celkem problémová hlavně na koně kolem sebe, takže jsem se toho docela bála… Ale byla to pro malou šance, která se musela zkusit využít. Kobylu jsem měla raději na vodítku a maličkou k ní dala pomatlanou a obalenou v čerstvě odešlém lůžku. Co vám budu říkat – byly to nervy!

Kobyla zpočátku koukala dost blbě, ale jak z malé cítila svůj pach a pach druhého (svého) hříběte, tak vyloženě zlá na sirotka nebyla. Ale hlídala si hlavně svoji narozenou kobylku. Pomalu jsme je vedli ke stáji… Tam jsem si ji vzala na dvůr, abych měla všechny tři pěkně na očích. Po chvilce napětí se zdálo být vše v pořádku, obě malé spokojeně pily. Přišlo nám to jako neskutečné štěstí v neštěstí, takový velký zázrak, kterému jsem ani uvěřit nemohla. Samozřejmě jsme klisnu s oběma hříbaty pečlivě sledovali, přece jen jsme si nebyli jisti, jestli se kobyle v hlavě postupně nevylíhne nějaká pochybnost a svůj velký úkol si nerozmyslí. Ale všechno vypadalo růžově, u vemínka se obsluhovala bez potíží obě hříbata a my si tedy pomaličku oddychovali…

Problém nastal třetí den, kdy začalo pršet, a déšť z malé smyl pach porodních obalů. Kobyla začala sirotku vyhánět. Naštěstí mne napadlo nasadit jí kočárovou uzdu s klapkami, díky které potom neviděla, která z těch dvou právě pije – a přestala to, k mé obrovské úlevě, řešit. Od té doby už bylo vše v naprostém pořádku a kobylky dobře prospívaly.

Nakonec, kolem 6. měsíce věku, kobylu její vlastní dcera opustila a přidala se k tetičce ve stádě. Ještě se sem tam za matkou přišla napít, ale v té době ji to táhlo mezi ostatní koně víc než po bok sestřičky a mámy. Kdežto ta adoptovaná se držela kobyly jako klíště stále, chodí s ní věrně až dodnes. Nehnou se, holky nerozlučný, od sebe… :-)

V 9 měsících jsem obě hříbata raději odstavila, ať se kobyla dá do pořádku po náročné laktaci. Ale po návratu do stáda (když se klisna zasušila a hříbata již k vemenu nepustila) se opět napojily nitky dřívějšího vztahu a všechny tři holky se nanovo daly dohromady, i bez plného vemínka maminky. :-)

Opravdu jsme měli štěstí v neštěstí. Ani přikrmovat sušeným mlékem jsme nemuseli a řekla bych, že malé klisničce nenastala vůbec žádná citová újma – prostě dokonale naplněné úsloví „štěstí v neštěstí“!

Náhradní matka se jmenuje Corona. Adoptovaná kobylka Whitney Appollo a její polosestra Corrie Appollo. Obě po stejném welsh cob hřebci Arvalon Appollo, který bezproblémově žije se svými klisnami a potomky v jednom stádě. Ještě dodám, že do stáda (24 koní) byly kobylky s matkou nazpět vráceny asi po 2 týdnech, a to bez komplikací a v úplné pohodě. A žijí si v něm šťastně dodnes – již více než rok…