Letos poprvé jsem se po 13 letech vrátila do své první stáje. Přísahám, od svého odchodu v roce 2001 jsem nenašla sílu k tomu, abych vzala za kliku vrat a vešla. Třeba jen tak, s nevinnou otázkou „Mohla bych se podívat na koně?". Možná proto, že ti „moji" koně už tam dávno nestojí a vzpomínky vyskakují jako škodolibé bílé myšky za každým rohem.

Má léta u koní, roky 1996 - 2000, byla plná sluníčka, s nasládle teplou vůní čerstvé slámy, osin zapíchaných ve svetru, prachu ze sena a věčně zelených kolenou. Každé léto začínalo stejně - s kýbly a čisticími prostředky, musely se uklidit buňky se sprchou a záchody. Každý rok se v našem klubu pořádaly dětské tábory, tak aby se malí táborníci měli kde umýt. Na uzdečky a sedla jsme přilepili polepky s čísly koní, přerovnali sedlovnu a udělali generální úklid. Připravilo se množství vodítek ze sisálových špagátků z balíků, pospravovaly se ohlávky. Postavily se stany na místním kopci. První červencová neděle se nesla v duchu prvního turnusu - všude cizí děti, hlahol, ten pocit natěšení a zvědavosti, když děti tajně nakukovaly do stájí, aby viděly aspoň kousek z jakéhokoliv koně, i kdyby to měla být kulhavá 3nohá herka.

Starší holky ze stáje to braly různě - některé se těšily, jiné děti ignorovaly. My, mladší, jsme v dětských táborech viděli příležitost si zajezdit. Vždycky se totiž v ekipě našel jeden volný kůň, na kterém jsme mohli dojet třeba z jízdárny do stáje. Ježdění v té době nebylo pravidlem, ale výsadou. Staré kobyly, s plstěnkami pod sedlem, jen monotónně ťapaly v pravidelných rozestupech, ucho otočené na cvičitele uprostřed jízdárny, téměř ignorujíc dítě na svém hřbetě. Mladé remonty, sotva obsedlé, se za pár týdnů smířily se svým osudem a přes léto se staly bez větších problémů taktéž spolehlivými ťapáčky po jízdárně. Milionkrát omleté a slyšené „paty dolů, špička ke koni, ruce dolů ... hej, ty na Fámě, pobízej... na tu Finsku nechvátej, ona to ještě neumí ...".

Odpoledne se vodily kobyly s hříbátky do sadu. Když bylo málo vodičů, dostala matka obřišník, aby si svého neposlušného potomka vláčela na vodítku sama. V sadě jsme pak lehli do trávy, koukali na malé zbojníky, jak se perou s nájezdy mušek a srandovně skládají dlouhé nohy, aby alespoň kousek trávy uždíbli. O nějakých maskách nebo repelentech jsme si tenkrát mohli nechat leda zdát. Na prolínaných místech jsme tipovali budoucí barvu hříbat a snili o tom, jaké by to bylo, mít spoustu peněz a kterého koně ze stáje bychom si pak kdo koupil. S koncem prázdnin jsme ochutnávali různé odrůdy jablek - a těšili se, ať už ty tábory skončí a je konečně zase klid. I na očích koní bylo vidět, že už se těší na zasloužené podzimní volno.

Osud tomu chtěl a já letos, první neděli v červenci, brala za kliku u vrat. Bílé stáje trošku zešedly, dlažební kostky prorostly trávou (dřív jsme museli plevel špárat kopytními háčky, aby byl dvůr čistý). I ten dvůr byl najednou takový menší, než jak si ho pamatuju. Známé tváře lidí a koní až na výjimky zmizely. Jen ten těkavý vzduch, hlahol, dusot tenisek po dřevěných schodech na půdu a cizí děti, které si spiklenecky špitají, že by se mohly na chvilku podívat do stájí. Čas se zastavil .... Bohužel jen do té doby, než pípne první SMS. Ale stejně, ta sláma pořád tak krásně teple voní...

Příspěvek byl zaslán do naší soutěže Léto s koňmi.

• Připomínáme také náš retroseriál: Jak se žilo v oddílech