Vlastníme malou rodinnou stáj v Růžové u Děčína a chováme koně pro rekreační ježdění. Mimo jiné je u nás ustájena teplokrevná klisna Veronika v majetku pana J. Vecha. Ten ji používá pouze k občasným krátkým vyjížďkám a stárnoucí klisna, velmi charakterní a s dobrým původem, nám připadala nevyužitá. Po dohodě s majitelem jsme ji nechali na vlastní náklady připustit s tím, že narozené hříbátko zůstane u nás ve stáji a omladí náš koňský kolektiv. Proto byla Veronika v květnu 2011 připuštěna plemenným hřebcem 628 Pasqual.

Po připuštění jsme klisnu nechali vyšetřit ultrazvukem, ovšem až 25. den březosti, protože náš pan doktor měl zlomenou nohu a dříve nemohl přijet. Potvrdil březost s tím, že v tomto období již nejdou spolehlivě rozeznat dvojčata. Vše vypadalo v pořádku, a tak jsme se v klidu těšili na hříbátko. Asi jsme přitom trochu podcenili hříčky osudu, který nám jasně dává najevo, že my a dvojčata... :-) Já sama jsem z dvojčat a můj partner má narozeniny 11. září - tedy v den útoku na americká Dvojčata.

Celé období březosti byla klisna v pořádku, dostávala kvalitní krmení a lehce pracovala. Termín porodu jsme vypočítali na 28. dubna 2012. V dubnu se Veronika již sotva valila, měla obrovské břicho a sama od sebe začala přijímat méně krmiva. Asi 14 dní před termínem porodu se jí začalo nalévat vemínko. Týden před porodem přišla z výběhu a slabě krvácela z nozder, což nás trochu vylekalo. Ten den bylo velké teplo a tlak na vnitřní orgány byl už zřejmě enormní. Nicméně druhý den se to už naštěstí neopakovalo. I tak jsme si přáli, aby co nejdříve porodila. Dva dny před termínem jí otekly zadní nohy a začalo odkapávat mlezivo. Klisnu jsme prováděli a v noci jsme již spali ve stáji. Po celou dobu březosti nás ani nenapadlo, že by klisna mohla čekat dvojčata. Břicho měla sice hodně velké, ale je normálně velmi mohutná a hodně široká.

Přesně 28. dubna 2012 v půl třetí ráno začala Veronika rodit. Porod byl lehký, vypuzovací fáze netrvala déle než 10 minut, klisna se ani nezpotila. Na svět přišla pěkná kobylka, normálně veliká, která dostala jméno Valentýna. Vše se zdálo být v pořádku, matka hříbě vleže olizovala a ono se hned pokoušelo vstát. Jediné,co nás zarazilo, bylo, že hříbě mělo abnormálně měkké spěnky, obzvláště na zadních končetinách. V podstatě se pokoušelo chodit po zadních stranách spěnkových kloubů a kopýtky plácalo do vzduchu, což mu trochu komplikovalo pokusy vstát. Klisně jsme dali vypít řídký mash a nechali jsme je v klidu, v ústraní jsme čekali, až klisna vstane. Klisna však nevstávala. Občas zvedla hlavu a pořehtávala po hříběti, ale jinak ležela s hlavou na slámě, byla velmi strnulá a až podezřele klidná. Když tento stav trval již dvacet minut, začali jsme mít podezření, zda nemá třeba vnitřní krvácení, rozsvítili jsme velké světlo ve stáji a šli jsme jí změřit tep s tím, že raději zavoláme veterináře.

Přesně v tuto chvíli se v pochvě klisny objevila kopýtka dalšího hříběte. Klisna začala rodit dvojče! Celou dobu trpělivě čekala, až se v ní hříbě srovná, proto nevstávala. Po odeznění prvotního šoku jsme počkali, až klisna zatlačí a pomohli jsme jí hříbě vybavit. Šlo to úplně hladce, bylo o něco menší než jeho první sourozenec. Pak teprve nastalo pořádné zděšení, když jsme viděli, co se nám to narodilo. Druhé hříbě bylo celé zatočené doprava. Pravou přední nožku mělo od karpálního kloubu vytočenou ven, trup byl znatelně ohnutý a co bylo nejhorší, i hlavičku mělo křivou, což ještě zvýrazňovala velká lysina. Naše první myšlenka byla, že takto postižené hříbě nemůže přežít, a i kdyby přežilo, bude celý život těžce postižené a že bude pro něj lepší, když ho necháme utratit. Druhorozená holčička nám to však vzápětí vysvětlila. Do dvaceti minut po porodu byla na nohou a byla mnohem čilejší a šikovnější než její nepostižená sestřička. Pojmenovali jsme ji Victoria a rozhodly jsme se, že si ji necháme. Matka Veronika ihned po narození Victorie vstala a začala se naplno věnovat svým dvojčatům. Obrovské lůžko, které jsme podvázali, aby si na něj nešlápla, jí odešlo za 45 minut. Zkrátka, byli jsme svědky bezproblémového porodu dvojčat.

Poté nastala další poměrně náročná fáze. Obě hříbata byla na nohou, postižená Viktorka s přehledem našla sama struk a sála mléko, ale hůře se jí chodilo kvůli extrémně křivým předním nožkám. Valentýna chodila lépe, ale museli jsme jí dost pomáhat, aby se napila, sací reflex měla normální, ale nedovedla uchopit struk a sát. Trvalo více než hodinu a půl, než jsme s jistotou věděli, že se napila. Klisna Veronika byla po celou dobu úplně skvělá, trpělivě snášela naše pokusy přistrkávat Valentýnu k vemínku a stejnou mírou se věnovala oběma hříbatům. Zhruba v šest hodin ráno jsme měli obě hříbata napitá a chodící, ale ani jedno ještě nedokázalo vytlačit střevní smolku. Čím častěji pila, tím bylo patrnější, že je bolí bříško a neustále bez výsledku tlačila. Na nic jsme nečekali a oběma jsme podali klystýr, čímž se tento problém vzápětí vyřešil. V osm hodin ráno bylo již vše v pořádku a my jsme měli čas si chvilku sednout a popřemýšlet, co s hříbaty dál.

První dny

U Valentýny jsme věřili, že se jí měkké spěnky srovnají samy, ale s Viktorkou to bylo horší. Velmi špatně se jí chodilo, pravou nožkou plácala do strany jako ploutví. Naštěstí máme výborného kováře pana Manfreda Schmidta, který má zkušenosti s napravováním postojů u hříbat. Ráda bych mu touto cestou ještě jednou moc poděkovala za pomoc. Přijel se podívat a částečně nás uklidnil, že mnoho problémů se vyřeší samo, ovšem u Viktorčiny pravé nohy to viděl špatně a už vůbec jsme nevěřili, že se jí srovná i křivá hlava. Domluvili jsme se, že počkáme jeden měsíc a potom začneme s pokusem o nápravu toho, co se mezitím nesrovná samo. Dvojčatům jsme zvětšili box, takže obývala prostor o rozměrech 9 x 3,6 metrů. Půlku tohoto obřího boxu jsme nepodestýlali, aby hříbata co nejvíce chodila po tvrdém podkladu. Každý den jsme je pouštěli do výběhu, jehož součástí je cesta z panelů. Klisna Veronika jakoby věděla, co je pro její hříbata nejlepší, a velkou část dne trávila tím, že s hříbaty chodila sem a tam po panelce.

Výsledkem bylo, že za měsíc, když přijel pan kovář, jsme už vůbec nemuseli řešit Valentýnu, srovnala se sama. Viktorce se srovnaly zadní nohy, u kterých měla též měkčí spěnky, ale přední nohy byly stále katastrofální. Bylo rozhodnuto, že Viktorce se na přední kopýtka nalepí botičky pro hříbata pro srovnání postoje a když to nepomůže, dostane dlahy. Po nalepení botiček, které jsme provedli za mírné sedace, ještě začala Viktorka každodenně užívat přípravek na uvolnění šlach. Nastalo období strachování, aby si hříbě botičky neušláplo. Dvojčata totiž rostla jako z vody a čím dál víc ve výběhu řádila. Botičky nakonec vydržely 3 týdny. Pak znovu přijel pan kovář a nalepil botičku už pouze na pravou nohu. Tato botička vydržela 6 týdnů, nakonec jsme ji museli odlepit. Po jejím sundání jsme konstatovali, že nožičky jsou úplně srovnané. Pomalu, ale jistě se rovnala i Viktorčina hlava, až jsme jednoho dne zjistili, že má hlavu a taktéž i páteř úplně normální. Je s podivem, s čím vším si příroda dokáže poradit. Během období botiček jsme ještě navíc k celodennímu výběhu klisnu s hříbaty prováděli po asfaltové silnici.

Hříbata dobře prospívala, byla drobnější než jiná hříbata téhož věku, ale ne o moc. Menší Viktorka rychle doháněla v růstu svou sestru. Prováděli jsme s nimi základní úkony - nasazování ohlávek, čištění kopýtek. Zhruba ve věku pěti měsíců začaly problémy s Valentýnou. Bez příčiny začala být nedůvěřivá, nechtěla si nechat nasadit ohlávku a občas i kousala a kopala, když jsme se ocitli v její blízkosti. Odchyt Valentýny byl při této záležitosti opravdový horor. Nakonec se to povedlo jedině tak, že jsme ji přimáčkli do rohu boxu vlastní matkou a pak teprve se podařilo ji chytit a očipovat. Po tomto zážitku s námi přestala úplně komunikovat. Řešili jsme to tak, že jsme ji nechali několik měsíců úplně být. Každý pokus o spolupráci byl v této době marný a nechtěli jsme používat násilí, aby se ještě více nezradila. Časem se to zlepšilo, na jaře už se s ní dalo manipulovat a nechala se vystrouhat. Problematická povaha jí zůstala doposud, je velmi nervózní a vznětlivá. Je zajímavé, jak jsou dvojčata povahově rozdílná. Možná je to právě tím, že jsou to dvojčata, což je nepřirozené. Třeba spolu neustále podvědomě bojovala o přízeň matky a dominantnější hříbě se z toho stalo nervově labilním. My jsme mezi nimi napohled vůbec žádné neshody nepozorovali, matka se starala poctivě o obě hříbata a žádné neupřednostňovala. Mléko sály většinou obě najednou, každá z jedné strany u svého struku.

Věnuji pár slov výživě matky v době laktace. Spousta lidí nám tvrdila, že klisna v žádném případě nebude mít dostatek mléka pro obě hříbata a že je budeme muset přikrmovat dudlíkem. Nebylo tomu tak, ovšem krmení klisny bylo velmi náročné. Dostávala čtyřikrát denně směs obilovin s větším podílem sojového šrotu, vše hodně namočené, různá pití a mashe, pila „sojové mléko". K tomu samozřejmě ad libitum pastvy a i v létě vysoce jakostní seno. Každý den Veronika dostávala i vitamínově-minerální směs pro kojící klisny v množství o něco větším, než doporučuje výrobce. Krmení klisny bylo konzultováno s výživářem. Výsledkem toho bylo, že klisna po celou dobu laktace ani neshodila svalstvo na zádi. Musel to být obrovský nápor na její organismus, ale zvládla to skvěle.

Viktorčina krize

Přes zimu 2012-2013 všechno vypadalo s hříbaty dobře, pěkně rostla a byla veselá, leskla se jim srst. Pátého února ale náhle nastaly obrovské problémy. Viktorka se vrátila z výběhu, celá se třásla, v boxu padla na zem a ležela. Měla zvýšenou teplotu. Podali jsme jako první pomoc analgetika a volali veterináře. Ten podal další analgetika a zároveň antibiotika. Kobylce se ulevilo, přestala se třást, sežrala trochu krmení a pila od klisny. Normálně kálela, průjem neměla. Diagnóza zněla „prochladnutí, nastydnutí nebo počáteční zánět střev". Ten den byla velká zima. Mohla i sežrat ve výběhu něco zmrzlého, co jí nesedlo. Rektální vyšetření nebylo u devítiměsíčního hříběte možné. V noci se u Viktorky střídaly epizody bolestí, kdy ležela a převalovala se na zádech, s okamžiky, kdy vypadala naprosto v pořádku a žrala seno. Tep měla 50, což prý je u hříběte ještě celkem v normě, nepotila se, kálela, i když v menším množství. Druhý den ji znova vyšetřil veterinář, dostala další analgetika a antibiotika. Stav byl stejný, chvíle klidu, kdy vypadala naprosto normálně, se střídaly s ulehnutím většinou ve hřbetní poloze. Odebírali jsme krev na vyšetření. Odběr krve i aplikace injekcí byly čím dál problematičtější, Viktorka s námi bojovala, stavěla se na zadní, byl problém ji udržet.

Padla slova o odvozu na kliniku, ale měli jsme hrozný strach z přepravy, báli jsme se, že se nám ve vozíku umlátí. Nebyla možnost naložit ji i s matkou, protože druhé dvojče by zůstalo ve stáji samo. Situace zůstala i další noc stejná. Další den se objevil nový příznak - když Viktorka stála, prohýbala se v zádech a hlavu vyvracela dozadu. Bylo zjevné, že ji někde v břiše něco bolí, ale nevěděli jsme co a už bylo jasné, že u nás ve stáji se to nevyřeší. K večeru bylo rozhodnuto. Kontaktovali jsme veterinární kliniku v Heřmanově Městci, náš veterinář tam volal a popsal příznaky a dosavadní průběh léčby. Viktorka dostala trošku pasty na uklidnění, zadekovali jsme ji a vyndali přepážku z vozíku. Klisničku jsme dotáhli do hluboce podestlaného vozíku a nechali ji tam navolno, bez úvazu.

Cesta na kliniku nám trvala pět hodin. Bylo navíc zlé počasí, sněžilo a na silnicích se místy tvořily závěje. Do Heřmanova Městce jsme dorazili 8. 2. 2013 v půl jedné v noci. Přijímal nás MVDr. Plachý, který Viktorku kompletně vyšetřil. Opět se nepodařilo rektální vyšetření. Kobylka vypadala dobře, byla nažraná sena z přepravníku a nevykazovala známky toho, že by byla v kritickém stavu. Úvodní vyšetření vůbec nic neodhalilo, dokonce ani důkladné prohlédnutí všech dostupných orgánů ultrazvukem. Viktorku jsme zanechali na klinice a odjížděli jsme dokonce i s nadějí, že to nebude nic vážného a že si ji za dva dny po pozorování odvezeme domů. To jsme se však mýlili...

Ráno Viktorku vyšetřila paní docentka Mezerová, které se zdařilo rektální vyšetření. Při něm zjistila blíže neurčený patologický nález ve střevech, nešlo prý ale ani určit s jistotou, o jakou část střev se jedná. Bylo nám sděleno, že se kobylka musí otevřít, aby se zjistila příčina problému a teprve podle nálezu v břišní dutině se bude dále postupovat. V případě, že to bude operativně řešitelné, odoperuje se, jinak utracení. Samozřejmě jsme souhlasili s operací. Následovalo nekonečné odpoledne, kdy jsme čekali na telefonát, jak to dopadlo. Paní docentka se ozvala až pozdě odpoledne s tím, že Viktorka je po operaci a že to řešit šlo. Stanovila pro nás šokující diagnózu: cékokolická invaginace, způsobená velkým množstvím tasemnic ve slepém střevě. Slepé střevo se Viktorce začalo rolovat do sebe a posléze i do tlustého střeva a následně nekrotizovalo. Museli jí odstranit půlku slepého střeva. Byli jsme z toho hrozně špatní, celou dobu jsme se snažili vytvořit dvojčatům co nejlepší podmínky a nakonec nám hříbě operovali kvůli parazitům!

Odčervovací program dvojčat jsme začali tím, že jsme odčervili klisnu v den porodu Panacurem. Dvojčata byla poprvé odčervena na doporučení veterináře v šesti týdnech stáří také Panacurem, poté znovu po šesti týdnech Noromectinem a v září pak Equalanem Duo. V říjnu jsme dělali koprologické vyšetření, zvlášť u hříbat a zvlášť u dospělých koní. Výsledkem byl 1 křížek, tedy ojedinělý nález malých strongylů u obou kategorií koní. Začátkem listopadu jsme podali Telmin a v prosinci Noromectin. Viktorka byla v osmi měsících věku pětkrát odčervená, z toho jednou i proti tasemnicím. Paradoxem je, že na plánované další odčervení v únoru jsme měli objednaný Equiverm, přípravek s praziquantelem, který je na tasemnice účinný. Kdybychom ho tenkrát byli podali dříve, tak se to zřejmě nestalo. Okamžitě jsme odčervili všechny koně ve stáji zmíněným Equivermem. Zvláštní je, že u žádného z koní ve stáji, ani u Viktorčiny sestry Valentýny, jsme nenalezli žádné známky přítomnosti tasemnic, nenašli jsme články v trusu, neměli průjem.

Vůbec jsme do té doby netušili, že můžeme mít s tasemnicemi problém. Faktem je, že jsme odčervovali častěji a většinou „lacinějšími" prostředky, v letech, kdy jsme neměli hříbata, jsme odčervovali naše rekreační koně 4krát ročně, s hříbaty častěji. Odčervovali jsme ve stylu „příště něčím jiným než minule". Unikl nám fakt, že tasemnice se málokdy objeví při běžném koprologickém vyšetření. Na klinice nám bylo řečeno, že tento problém, co měla Viktorka, postihne nejčastěji jedince se sníženou imunitou, což Viktorka jako slabší a problémové dvojče určitě byla. Také jsme se dozvěděli, že všichni koně pitvaní po úhynu v důsledku tasemnic měli jeden společný znak - byli ve skvělém výživném stavu. Naše Viktorka se po odčervení v září zřejmě ještě stihla do zimy znovu nakazit, je také možné, že tenkrát tu pastu vyplivla. Od té doby jsme úplně přestali používat lacinější přípravky, proti tasemnicím odčervujeme těsně před zimou a znovu na jaře. Zatím jsme s tasemnicí neměli žádný další problém. Budiž toto jako varování pro ostatní chovatele.

Drama nekončí

Po operaci na tom Viktorka vůbec nebyla dobře. Dostala teploty a když jsme se za ní byli po týdnu podívat, její stav byl velmi nejistý. Neustálé noční ataky horečky, špatný krevní obraz. Vypadalo to, že se jí ztrácí krev, že pomalu vnitřně krvácí. Paní docentka Mezerová s námi situaci podrobně probrala, nesouhlasila s další revizí a výplachem břišní dutiny, stejně by to prý nejspíš nepomohlo, šlo by už o „zachraňování za každou cenu". Ani my už jsme nechtěli Viktorku déle trápit, byla hodně zesláblá. Byl pátek, dohodli jsme se, že pokud se situace nezmění, rozhodne se podle toho, jak bude vypadat v pondělí. Paní docentka nám řekla, že se přes víkend určitě něco stane, buď dobrého, nebo zlého. Odjížděli jsme z kliniky víceméně s tím, že jsme viděli Viktorku naposledy.

A stalo se. V neděli jsme obdrželi telefonát z kliniky, že Viktorka dostala silný průjem a že situaci všichni intenzivně řeší. Strašné zoufalství, říkali jsme si, že tohle už Viktorka nemůže vydržet. V pondělí se stal zázrak. Horečka opadla a Viktorce bylo mnohem lépe, začala i s chutí žrát. Jak se posléze zjistilo, celý týden po operaci bojovala Viktorka se zánětem střev, nad kterým nakonec zvítězila. Tím průjmem se na závěr vyčistila a dostala ze sebe škodlivé látky. Od té doby byla každý den lepší a 21. 2. 2013 jsme si ji vezli domů. Kdybychom se tehdy tolik nebáli přepravy a naložili ji hned ten den, co se u ní objevily první příznaky nemoci, nemusela mít následné komplikace a za týden by byla doma. Další velké ponaučení. Od té doby také víme, že na klinice v Heřmanově Městci jsou opravdoví profesionálové, kteří udělají pro záchranu koně vše, co je v jejich silách. Nikdy bychom neváhali vézt tam znovu koně, na kterém nám záleží. Viktorku nám zachránili a patří jim naše velké poděkování.

Po návratu domů následovalo ale další, nečekané a poměrně dlouhé období trápení. Máma Veronika Viktorku zavrhla. Byla na ni zlá, takže tím pádem takto došlo i k definitivnímu odstavu. Viktorka musela být zavřená ve stáji, mít kontrolovaný pohyb. Věnovali jsme se jí, jak jsme mohli, nechávali jsme ji chodit po celé stáji, ale i tak to špatně snášela. Chodili jsme s ní na krátké procházky, ale velmi ji to stresovalo a chtěla za koňmi do ohrady. V květnu jsme ji konečně mohli znovu zařadit do stáda, ale bylo to velmi zlé. Koně cítili slabého jedince a chovali se k ní, jako by ji chtěli zabít. Nejvíc zlá na ni byla její máma, která se celou dobu o dvojčata vzorně starala. Viktorku jsme napřed pouštěli samotnou pouze s jedním nejhodnějším koněm. Postupně jsme přidávali další koně a bylo strašně smutné, jak se k nám malá po každém útoku utíkala schovat. Nejvíc před vlastní mámou. Nakonec Viktorka i tento boj vyhrála a někdy v červenci se situace uklidnila natolik, že jsme o ni nemuseli mít obavy.

Nyní máme ve stáji téměř dvouletá, krásná dvojčata, která nikdy neprodáme. Viktorčina bláznivá sestra Valentýna nikdy neměla ani ten nejmenší zdravotní problém, dokonce ani žádný malý šrám z výběhu. Viktorka je od té doby také naprosto v pořádku, je z ní krásná kobylka, temperamentní, ale zároveň strašně hodná a nesmírně trpělivá. Jméno Victoria dostala hned po narození proto, aby zvítězila, a zatím to neustále dodržuje. Narozením dvojčat jsme se dostali do situace, kterou nezažije jen tak každý a když už, tak málokdy dopadne dobře. U nás nakonec všechno dobře dopadlo, ale kdyby šel vrátit čas, byli bychom raději, kdyby tehdy klisna měla pouze jedno hříbě a všechno bylo tak, jak má být.

Alice Urbánková a Josef Oubrecht, Stáj Apollo Růžová, Děčín