Byl krásný zimní den, čerstvě napadaný prašan pokrýval ve čtyřiceticentimetrové vrstvě celou krajinu a jen zápecníci zůstávali sedět doma. Já jsem samozřejmě směřovala ke koním, tehdy ještě do turistické stáje Vladimíra Bretta, který na nás určitě shlíží z nebeských výšin ze sedla milovaného Taišara. Chtěla jsem si užít pohodovou vyjížďku a kochat se, takže mi přidělil klidnou postarší klisnu vlastního chovu ČT Halinku, svoji srdeční záležitost. Nechtěla jsem jet sama, takže jsem přibrala místní slečnu (tuším Pavlu) na druhé klisně a za chvíli už jsme vyjížděly ze vrat stáje. Dostaly jsme ordre na cestu - v klidu, pod lesem naklusat, na Špilarovce (místní táhlá louka, mírně stoupající) pořádně zacválat, vykrokovat a přijít domů vcelku. Pomyslela jsem si: "Super, přesně takhle jsem si to představovala!"

Vyrazily jsme na louky, kolem nás modrobílá záplava sněhu, která jiskřila, až oči přecházely. Kobylky šlapaly, bylo slyšet jen jejich frkání, povrzávání sedel a občas cinknutí třmenu - tuhle symfonii mohu poslouchat pořád. V sedle má člověk najednou pocit, že daleko víc splývá s přírodou, než když je pěšák. Po krokové části jsme pod lesem začaly klusat, dostaly jsme se až na začátek louky, kde jsme měly zacválat. Otočila jsem se na Pavlu a zavolala na ni: "Můžeme? Pojedu první, pořád podél lesa a tam, kde se cesta stáčí dolů, na tebe počkám." Holčina mi to odkývala, takže jsem pobídla Halinu do klusu a pak do cvalu. Příliš se jí nechtělo, přeci jen už to byla kobylka v letech. Pobízela jsem ji tedy razantně vpřed, až se nakonec pořádně rozcválala. Sněhové hrudky mi létaly kolem hlavy, krajina se kolem míhala, zkrátka čistá radost. Ohlédla jsem se na společnici, ta cválala s větším rozestupem za námi, všechno bylo v pořádku. Na konci louky jsem přešla do klusu a pak do kroku, ale neslyšela jsem kolegyni. Byla daleko za námi, její klisně se moc cválat nechtělo. A jak jsem tak byla v sedle otočená a volala na ni, ať víc pobízí, stalo se něco nečekaného. Halina najednou táhle vzdychla a v mžiku padla do sněhu.

Nestačila jsem vůbec nic, prostě jsem seděla dál v sedle, ale na koni, který ležel v hlubokém sněhu a těžce oddychoval a vzdychal. V té chvíli mi běželo hlavou asi tisíc myšlenek, ale jedna je všechny přehlušila - že jsem rychlejším cvalem právě zabila šéfovu milovanou klisnu, která mi teď umře před očima! Slezla jsem ze sedla a jen jsem zděšeně zírala na kobylu ležící teď už na boku s nataženýma nohama ve sněhu a vydávající strašlivé zvuky. Bušilo mi srdce tak, že jsem neměla daleko k infarktu a nezmohla jsem se vůbec na nic...

V tom nás dojela Pavla. "Seber se a jeď co nejrychleji do stáje pro pomoc! Halinka umírá!" Pavla ale zareagovala naprosto šokujícím způsobem -zvrátila hlavu k nebi a začala se strašně smát. Nechápavě jsem na ni zírala, předpokládala jsem, že to je asi nějaký šok z nenadálé situace. Jenže ona se smála pořád, nemohla vůbec přestat a mně už tekly nervy. Když konečně popadla dech a mohla zase mluvit, pronesla: "Pořádně cukni Halině otěžema a zvedni ji! To je její oblíbený místo na válení!"

S naprosto nevěřícím výrazem jsem se dívala na svoji ležící klisnu, která ve sněhu úspěšně předstírala umírání - stále ležela na boku a hekala, ale pak jsem to zaregistrovala. Ona po mně vždy po chvíli nenápadně loupla okem, co já na to a evidentně zvažovala, jestli má ještě chvíli zůstat ležet, nebo se začít válet! Houkla jsem na ni několik slov nehodných dámy a začala škubat otěžemi a zvedat jí hlavu. Halina se znechuceným bručením a otráveným výrazem, který jasně říkal: "Kruciš, zase mi to nevyšlo!", otráveně vstala, otřepala se ze sněhu a pak přede mnou stála a tvářila se, jakoby se nic nestalo. Jako ve snu jsem se na ni vyhrabala a jely jsme domů - já s jen velice pomalu klesajícím tlakem a Pavla se záchvaty smíchu - prý takhle Halina už pár zákazníků dostala, ale mě si vychutnala nejvíc!

Po návratu do stáje se moje "story s umírající Halinou" stala samozřejmě zdrojem veselí a vtípků a navrch jsem musela příště donést fant - tedy lahvinku, protože to přeci bylo nedobrovolné opuštění sedla!

A tak vám, milí čtenáři, přeji všechno nejlepší do nového roku a když adrenalinové zážitky s koňmi, tak jen ty se šťastným koncem!