Sluníčko svítí, ptáci zpívají, květiny krásně voní, teplý vzduch příjemně hladí kůži a vyloženě láká k projížďce na koni. Určitě znáte ten pocit, když vás popadne touha hupsnout do sedla, vyrazit tryskem vpřed a užívat si horký vzduch, který vám čechrá vlasy a koni hřívu. Úplně se rozplýváte při myšlenkách na závodění po polích, na skoky přes padlé kmeny stromů, na adrenalinový cval z prudkého kopce dolů a rychlý cval do zatáček na lesních cestách. V létě to prostě do sedla tak nějak víc láká. Úsměv vám však zmizí z tváře hned, jak si vzpomenete, že vlastně nemáte kde jezdit.

Když je člověk posedlý jízdou na koni a momentálně nemá kde jezdit, hodiny a hodiny hledá na internetu a bere za vděk vším, co se naskytne v dojezdové vzdálenosti. Když už se konečně něco najde, majitel stáje nebere telefon, a pokud jej náhodou zvedne, tak vám oznámí, že musíte nejdřív absolvovat jízdárenský trénink, a až pak že můžete do terénu. Jenže vy toužíte po prostoduchém lítání a čechrání vašich vlasů a koňské hřívy vzduchem a ne žádný dril na jízdárně. Nakonec tedy zavoláte do stáje, která se vám úplně tak nezdá, ale touha po jízdě je silnější než strach, že dostanete pod sedlo malého, tlustého poníka, který neochotně a s velkou námahou udělá dva cvalové skoky a pak zase hurá do klusu, ideálně do kroku, zastavení, sklonění hlavy a následnému žraní i s vámi na hřbetě. Popřípadě budete nejprve sestřeleni ze sedla, a až poté se koník uráčí občerstvit.

Vyjížďka je domluvena, teď už tam člověk musí, na pochyby již není místo. Jelikož je člověk velkorysý, pozve i svoji kamarádku, ale když o tom tak popřemýšlím, spíš než velkorysost je to srabáctví, protože do neznámé stáje člověk nechce jít sám.

Po příchodu do stáje to vypadá docela dobře, koně nevypadají nejhůř, asi se to člověku jen zdá, ale pomalu má pocit, že na něj jeden z koní dokonce i mrká. A tak se prostoduchý člověk začne těšit, že to možná bude super jízda, a to mu vydrží až do chvíle, než se majitel stáje nenápadně zeptá, která z těchto dvou osob jezdí lépe. Než stihnete zareagovat, kamarádčina ruka se vymrští směrem k vám a nestydatě ukazuje. V tu chvíli vám majitel vrazí do rukou uzdečku s pákou a vám se stáhne krk. Polknete a polije vás studený pot. Během sedlání dostanete instruktáž, co všechno od té krvelačné bestie máte čekat a z nějakého záhadného důvodu se na vyjížďku přestáváte těšit.

Konečně sedíte v sedle a nevíte, zda se radovat, nebo se bát. Po prvních několika minutách klidného krokování vás trochu strach opustí, až do chvíle, kdy s vámi koník zahučí do pangejtu, protože se lekl bažanta a uskočil několik metrů stranou. Bohužel tím směrem byla zrovna škarpa, ale to hrůzou zsinalého koně opravdu v tu chvíli netrápilo. Dobrý, říkáte si, sedíte, kůň už je v klidu. Pak následuje první cvalovka na rozmáčené cestě, kdy máte pocit, že v rukou držíte tunu, páka nepáka. To, že kůň před vámi zpomaluje, vašeho koně ani trochu netrápí a reaguje až na vaši pobídku podobnou pobídkám k sliding stopu. Koník zapíchne přední nohy do země, avšak díky rozmáčenému povrchu jedete jak na ledovce, a zastavujete až o zadek koně před vámi. Hlavou se vám mihnou některé nechutné představy, jak jinak by ještě tato situace mohla dopadnout, a pak se před vámi náhle rozevře volné prostranství, ideální k závodění. Už už pomalu jucháte, když vás zpraží majitel stáje jedoucí vpředu slovy: „Tak, teď si pořádně zacváláme." Pohlédne na vás: „A ty se drž..." Než se nadějete, už se cválá, váš kůň nabírá rychlost a najednou začnete nadskakovat v sedle jak na sbíječce, protože váš kůň se jal kozlovat jako o život a z nějakého neznámého důvodu začal ještě během kozlování pozvolna uhýbat do strany. Ječíte jako pominutí, kamarádka div nepadá smíchy ze sedla (to si s ní ještě vyřídíte) a pak rodeo končí, zpomaluje se, koníci vyklusávají. Vy se už jen modlíte, aby po cestě nebyla žádná louka a mezitím dostáváte instruktáž, že se zakrátko zase bude cválat a máte držet koně rovně, protože on má ve zvyku uhýbat zkratkou domů, klidně i v plném trysku a vždycky tam někoho s radostí vyklopí. Naštěstí tento problém nenastal a kupodivu se v pořádku (což absolutně nechápete) vracíte zpět do stáje. Platíte, loučíte se, nad hlavou se vám tyčí bublina, ve které je napsáno: Sem již nikdy víc; a snažíte se na rozklepaných nohách dojít domů.

O týden později:
Sluníčko svítí, ptáci zpívají, květiny krásně voní, teplý vzduch příjemně hladí kůži a vyloženě láká k projížďce na koni. Určitě znáte ten pocit, když vás popadne touha hupsnout do sedla, vyrazit tryskem vpřed a užívat si horký vzduch, který vám čechrá vlasy a koni hřívu. Pak si vzpomente na příhodu z minulého týdne a začnete pokorně hledat stáj s tím nejtlustším poníkem, jaký vůbec může existovat...

Příspěvek byl zaslán do naší soutěže Léto s koňmi.