Den první - cca 44 km

Vyrážíme kolem osmé, Martin je nějaký nenaladěný a mírně zelený, prý mu "není dobře". Ale tvrdí, že určitě vyrazíme, třeba se to zlepší, že... Delší dobu nám trvá balení (jasně, v červnu to několikrát vyzkoušíme a vyladíme... ehm). Začátek je po známém, jedeme tréninkové kolečko, Berušky jsou akční, ale hodné. Bagáž drží, fotím, stádo nás doprovází podél ohrady, trochu doják :-) Slézáme z luk po pár kilometrech na silnici, kobylky se trochu proběhly, ale nějak se nezvládly ani opotit, sesedáme, zatahuje se a vzápětí mi do beránka na sedle spadne řádné množství vody. Dobrý no. Po silnici jdeme docela dlouho, kontroluju Martinův stav, prý "pořád stejné", nutím ho, aby se teda vezl, když sotva jde, ale prý je obojí stejně hrozné. Hm, co s ním? Nic nevymyslím, tak alespoň průběžně monitoruju jeho stav a opakuju, že to můžeme kdykoli odpískat, nebo dát pauzu.

Po loukách se vezeme, přes řeku jdeme po známém mostě, i další část trasy nakonec jdeme jako loni. Netvořice, mohli bychom koupit hrcukr, ten nám jaksi chybí, jenže před 10 minutami zavřeli. No jo, no, tak nic. Na louce dáváme polední pauzu, kobylky se pasou, Nikuša vypadá rozjařeně, tak ji pojišťuju lonží, kterou při obědě držím, pak už ji taky zahodím. Martin si dává šlofíka, po půl hodině se probouzí a je mu skoro dobře. Sedláme, frčíme dál.

Další část cesty zkoušíme vylepšit, motáme se jak nudle v bandě a dostáváme se do situací, kdy nejen, že ani jeden z nás netuší, kde jsme, ale nemáme ani moc přesnou představu o směru, kterým chceme jít. Ach jo. Vyrážíme tedy k nejbližší vesnici, identifikujeme ji, poprosíme o vodu a pokračujeme, raději chvíli po cestách, než nám zase otrne. Cesty a silnice mají tu velkou výhodu, že vedou kolem hospod, a tak zastavujeme Na Růžku, kde mají velkou flekatou krávu, dokonce je zde odkládací ohrádka pro koníky, cpeme se utopenci a je nám blaze. Pomalu začínáme uvažovat nad místem na spaní, ještě je čas, možná zvládneme ještě dneska přejít i hlavní silnici na Sedlčany... Zvládáme, ale hned za první vesnicí za ní končíme a odkládáme se do trávy. Berušky mají sklon jít zkoumat, co je na kopci, ohrádka je dost fórová, no, uvidíme.

Při pokusu o usnutí vidíme hlavně to, že spát asi vůbec nepůjde. Pištiví bzučáci jsou agresivní a je jich mnoho, navíc je horko, takže člověk vydrží mít hlavu zabalenou v bundě jen chvíli. Při asi pátém větrání na dýchání přemýšlím o tom, co řeknu jako důvod skončení vandru... To bude znít fakt blbě, "pokousali nás komáři"... :-) Zoufalství se prohlubuje, strašlivá únava, ale oni prostě KOUŠOU, mrchy. Občas si vzájemně svěříme informaci, že takhle asi nikdy neusneme, občas nadáváme, ale prostě NESPÍME. A pak jsou zničehonic dvě hodiny po půlnoci a nás volá budík na kontrolu koní. Jsou to obludy lehkomyslné, asi jim budu muset zařídit přenášku nějakého etologa, že jeden kůň má stát a hlídat, aby je přešly anarchistické nápady, jako že se rozvalí na zem obě :-)

Den druhý - cca 40 km

Ráno balíme, vylepšujeme bandalíry, snídáme. Po pár kilometrech zjišťuju, že je mi "tak nějak blbě", po chvíli ještě hůř, no, to je pěkný. Naštěstí mě vzorný oř poslušně nese kupředu za Martinem s Nikou, kteří vymýšlejí cestu, určují tempo, obstarávají vodu a vůbec všechno řeší. Držím se sedla a přemýšlím o tom, jak se asi cítili zajatci, které někdo zmlátil, přehodil přes sedlo a vezl cvalem do pryč. Mám pocit, že tohle dlouho nevydržím, cesta je totální utrpení, sním o teplé posteli a spánku, jestli se to rychle nezlepší, končím. Jdeme někudy přes louky, orientačně je to trochu složitější, ale Martin se trefuje, docházíme k Petrovicím a já prostě potřebuju pauzu. Ještě projdeme městem - je tu nějak moc aut - snad tu není nějaká velká akce - třeba pouť - je tu pouť - je tu i kolotoč - fůůů, fůůůůůů, oko ven - sakra, seskakuju, procházíme krokem, všichni živí, koně hodní, jen se trochu klepali, když vedle nich rozjeli řetízkáč.

Za Petrovicemi padám na trávu a hodinu spím, po probuzení jsem úplně zblblá, ale asi je mi líp. Asi mi umřou nohy, ale chůzeschopná jsem prostě nebyla, v Sobědražském pralese se cítím líp, tak zkouším jít po svých. Všichni včetně mého nevěrného řehtáka mě opouštějí, protože můj styl chůze je poněkud neefektivní, kvílím něco o chudinkách a vleču se za nimi. Berča jde mezi mnou a M+N, občas si kousne trávy, vypadá blaženě, že má chvíli od všech klid.

Velká silnice, nasedáme, VIDÍM BOUBÍN!!! Martin mi nevěří, že je to on, ale musí to být, nutím ho fotit, pak to pozjišťujeme, ale podle mě to může být, sice jsme ještě poměrně na severu, ale ne zas tolik, a co by to bylo jiného, koneckonců. Louky podél silnice, cesta odsejpá, Zvíkov, za ním do lesa a najít ložnici. Tentokrát stavíme dům, jsme úplně mokří a v noci může ještě pršet. Berušky vypadají OK, Nikuše se nos dokonce zlepšuje, krása. Po dni na dietě se zabydluji v domě hned jak stojí a kolem šesté usínám. Blaho... :-)

Den třetí - cca 43 km

Vstáváme do mokra, ale v domě bylo sucho a teplo, klidně bych ještě pár hodin spala. Uvazuju mokré ponožky na brašny a doufám ve slunce a mírný vánek, heh. Hned na začátku se prodíráme mokrým lesem, ranní sprcha, luxusní to věc. Dva kilometry jdeme po nádherné travnaté cestě převážně cvalem, je naprostý luxus mít koně natrénované, nemají nejmenší problém. Dál podél silnice, tady nic lepšího vymyslet nešlo, tošku otrava, ale co se dá dělat. Koupím banány, mám hlad jako vlk, je nám oběma dobře a konečně si to pořádně oba užíváme. Musíme nějak obejít Písek, to je vždycky problém, minule jsme skončili v tom hrozném lese v hrozném lijáku a táhli jsme se po nekonečných silničkách, to musí jít nějak lépe. Začátek je optimistický, vstup do lesa po příjemné pěšince, šplháme do kopce, slézáme zase dolů, rozcestí všech barev, vydáváme se po té naší a ouha - zákaz vjezdu s doplňujícím textem "Zákaz vstupu koní". Hovoří naprosto jednoznačně, tam prostě nesmíme, áááá, co teď?

Nezbývá, než si dát pár km procházku do Písku, ukázat kobylkám na delší dobu naposled civilizaci, kruhové objezdy, vlaky, mraky psů a chodníky. Celí nakřivo, tedy. Ještě před Pískem dáme polední pauzu. Konečně se zase dostáváme na schůdné cesty, u památníku toho pána s palcátem se tentokrát nefotíme (jsme všichni 4 stejní, jako loni), frčíme dál, Martina pohání vidina Cimbury a jeho bramboráčků :-) Přemýšlím, jestli můžou kobylky vědět, kde jsou, Berča se zničehonic rozhodla, že přidá a vyloženě frčí dopředu. V kroku to natahuje, jsem totálně vyvedená z míry - buď jí přeskočilo, nebo ji něco děsně bolí, nebo jde domů, nebo prostě jde "někam"? Před hostincem Bebečka usínají, my se cpeme, blaho. Zase musíme vymyslet spaní, před námi rybníky, pak samé pole a silnice... Musíme dál, do lesů. V lese na kopci je krásně, ale pár minut po postavení ohradky se zvedá silný vítr a my jen koukáme, jak se stromy kolem ohýbají. Martin se mě ptá, co když nám spadne strom na koně, odpovídám, že kůň bude placatý, stejně jako my, když spadne strom na nás. Zvažujeme možnost jít jinam, ale kolem není žádný zlomený strom, tak třeba jsou natrénované, že... :-) Vítr se ostatně uklidňuje a celou noc je klid.

Den čtvrtý - cca 30 km

Vstáváme brzo, kolem půl sedmé už jsme na cestě, počasí vyhrožuje horkem, tak ať se nepečeme. Je naprosto nádherné ráno, svítí sluníčko, my to metelíme po loukách, nejsme si úplně jisti, jestli tudy máme jít, ale orientační body začínají být evidentní a teoreticky stačí držet směr. Docházíme k vesnici zezadu, tohle má vždycky úskalí - odhalit, které cesty vedou někomu na dvůr a které do vesnice. Nejdřív vlezeme k lamám, jsou námi fascinované, koním se to vyloženě "líbí", když na ně civí 5 různobarevných lam, druhý pokus už vede do vesnice. Silnice, po svých, už to máme kousíček, hodně pěšky, kolem začíná být nejkrásněji, doma. Pár km před domovem se zatáhne a spustí liják, rezignovaně oblékáme bundy, taky to mohlo půl hodiny počkat. Teď už jsem si prakticky jistá, že dojdeme, slibuju koníkům, že je kdyžtak dotáhnu za ocásek, ale ochotně používají nožičky a nás donesou až před vrata. No... a je to, bydlíme. Dobrou chuť, Beruchy, cpeme se obědem a cítíme blaho, myjeme se, převlékáme do naprosto čistého oblečení, civilizace má něco do sebe.

Narozdíl od loňské Cesty mám pocit, že Berušky měly poměrně značnou fyzickou rezervu, nedělalo by jim žádný problém jít dál, dokonce i my bychom dál šli a dokonce si to ještě užívali - ale být doma je taky úžasné.

Příspěvek byl zaslán do naší soutěže Léto s koňmi.