Příběh začíná v roce 2003, kdy Bandolerovi bylo devět let a ve Španělsku si ho vyhlédl jeho nynější majitel David Grünthal. Celým jménem se tento impozantní bílý hřebec jmenuje Bandolero XLIV a je příslušníkem Pura Raza Espaňola. Původně se s ním drezurní ježdění tak úplně neplánovalo, David chtěl spíš partnera a počítalo se i s kariérou plemeníka. Toto plemeno Davida zaujalo především díky předchozím zkušenostem s koňmi kladrubskými, kteří si ho získali svou inteligencí a osobitostí, netušil však, o kolik je ještě PRE temperamentnější a citlivější.

To vše začal zjišťovat až časem, když si hřebce dovezl. Bandolero za sebou totiž neměl úplně šťastný začátek. Ve Španělsku absolvoval půlroční trénink, který mu po psychické stránce značně uškodil. Byl ježděn na ostré španělské páce, z čehož pramenil jeho následný dlouhodobý strach z udidel (první lekce v ČR se pak neobešly bez nejjemnější gumové tyčky). Několik let se Bandolero vůbec nedostal do výběhu a trávil i celé týdny v boxe (prostě tam na něho nebyl čas), obehnaném elektrickým proudem, aby si nedrbal o zdi svou dlouhou hřívu. Je neuvěřitelné, že i přesto lidi miluje a bere je jako nejcennější členy svého stáda.

Španělé vynikají charakterem a přátelskou povahou vůči lidem. Rozhodně to ale nejsou koně vhodní pro každého a potřebují specifické zacházení. Předně, více než jiní potřebují být zahrnuti láskou. Poté jsou pro vás ochotni položit svůj život. Člověk by k takovému koni měl přistupovat spíše jako k životnímu partnerovi než jako k obyčejnému sportovnímu nářadí, které se kdykoli odloží do garáže. Zároveň ale vyžadují jasná pravidla, nesnesou křivdu a netolerují hrubé zacházení. Jinak se pak z láskyplného tvora stane ohnivý ďábel. Nejhorší je arogantní přístup nebo přístup ve stylu „tak a teď ti ukážu, kdo je tady šéf". Toto plemeno se nedá podrobit silou, jediný možný způsob spolupráce s ním je získat si jejich důvěru a srdce. Vlastně jsou takovým zrcadlem svého pána. Když je španěl milován, miluje. Když je ponižován a podrobován, trpí a odmítá vše kolem sebe.

Celé dva roky po příjezdu do Čech bral David Bandolera na dlouhé procházky Pošumavím, přičemž jeho jediným cílem bylo dosáhnout psychické rovnováhy koně a pocitu pohody. Hřebec měl svůj velký box na dvorku statku a volnost - v podstatě si mohl chodit po celé zahradě. Bandolero má totiž psychický problém s výběhy. Nemůže do nich chodit sám, ale nechce tam být ani s koňmi, chce tam mít společnost člověka. Stačí, aby seděl uprostřed výběhu s knihou nebo novinami. Nebo když není úplně na dohled, tak aby ho alespoň slyšel mluvit někde poblíž. Když není nikdo ani vidět nebo slyšet, Bandolero spustí hysterické poletování okolo vchodu, narážení plecemi do hrazení, pokusy o přeskočení a podobně. Nikdo netuší, jak tento problém vznikl a co se mu ve Španělsku mohlo stát, ale v tomto směru to s ním není úplně jednoduché, je to kůň „na plný úvazek".

Po dvou letech však přišly rodinné problémy a v jejich důsledku nutnost prodeje statku. S ní i nepříjemná otázka „kam s Bandouškem?". Ustájení v klasické komerční stáji nepřipadalo v úvahu. Běžný režim stáje, navíc plné kobylek, by byl pro tohoto hřebce nemyslitelný. A k tomu ještě vyvstala otázka, kdo bude nyní Bandolera jezdit? Kdo bude mít dostatek trpělivosti s někdy až hysterickým uzlíčkem svalů a stále k němu bude jemný a spravedlivý? Po dlouhém přemýšlení oslovil David velkého mistra, pana MVDr. Norberta Záliše, proslulého právě svým jemným přístupem ke koním. Bohužel pan doktor byl příliš časově vytížen (mimo jiné tréninkem a péčí o vlastního kladrubského hřebce), a proto koně do tréninku odmítl.

Nicméně doporučil Vandu Bělinovou, jíž v té době pomáhal s výcvikem jejích koní. David ho poslechl, a tak se Bandolero nakonec převezl k ní do stáje v Kolíně. Vanda v té době již závodila v drezuře na úrovni ST. A začala velká příprava, kdy se braly v úvahu všechny potřeby nového bílého kamaráda. Bandolero se od první chvíle jevil jako velmi inteligentní, někdy až hyperaktivní pracant, který by se přetrhl, jen aby vyhověl svému jezdci. Pokud mu však byl schopen porozumět.

Velkou část tréninku zabralo uvolnění. A také trénink trpělivosti. Trpělivosti Bandouška. V souvislosti s tím pak i trpělivosti jeho jezdkyně. Netrpělivost totiž byla největším Bandolerovým problémem. Je to velmi temperamentní, ohnivý hřebec a díky jeho stavbě těla jsou pro něj i cviky vyšší drezury v podstatě přirozené, takže je horlivě nabízel. Jakmile zatušil, že by mohl přijít nějaký požadavek od jezdce, začal překotně nabízet možné i nemožné. V praxi to vypadalo tak, že jezdec najel ve cvalu na diagonálu a dostalo se mu smršti přeskoků, prodloužení, točení, zastavování... Bandolero zkrátka nekontrolovatelně vyzkoušel vše, na co si v té době vzpomněl, že umí. Pak se uklidnil a zajímal se, zda bude pochválen, že alespoň něco z toho ,,tipnul'' správně. Tohle bylo z drezurního hlediska strašlivě nepraktické :-). S takovou hyperaktivitou se člověk asi u jiného plemene nesetká. Ale je pravda, že když se podařilo vše sladit, odměna byla sladká - člověk měl spřízněnou duši fungující na myšlenku.

Člověk se tedy musel obrnit trpělivostí a vysvětlovat a vysvětlovat. Pak se děly veliké pokroky. V roce 2006 nadešel čas vyrazit na první závody a poměřit síly s ostatními v drezurním obdélníku. Takže Bandolero v dubnu absolvoval svou první úlohu na úrovni ST. I přes poměrně rozpačitý výkon se umístil jako pátý, takže brzy vyrazil na závody znovu. Dvojici čekal však zásadní problém, se kterým předem nikdo nepočítal. Byla jím Bandolerova ojedinělost.

Nejen, že si ho lidé pletli s lipicánem a lusitánem, ale navíc ještě se značně lišily jejich názory na vhodnost daného plemene právě pro tuto disciplínu. Což se projevilo hlavně v procentuálním hodnocení, jehož rozptyl byl až neuvěřitelný. Jednotliví rozhodčí se v procentech udělených za úlohu lišili běžně až patnácti procenty. Zatímco jeden rozhodčí neváhal zařadit Bandolera na první místo se slovy „konečně nová krev", jiný mu přiřkl místo poslední s radou „běžte raději do cirkusu". Vytýkána mu byla jeho ojedinělost, netypičnost, způsob pohybu a celkový projev, který se velmi lišil od projevu běžných sportovních koní. Rozhodčí postrádali tu vláčnost ostatních plemen, Bandolero měl vždy ohnivější projev. Není bez zajímavosti, že zpočátku měl dny, kdy dokázal zajet drezurní úlohu o dvě minuty rychleji než byl informativní čas (pro srovnání, např. u T úlohy IM-I je to 4,5-5 minut).

Zvyknout si na tento stav věcí nebylo jednoduché a trvalo to dlouho. Důležitým musel být pocit ze zajeté úlohy, ne až tak její hodnocení. Hodnocení některých rozhodčích bylo věcné, z toho se dvojice snažila maximálně poučit, pochopit, jak se na hřebce dívají nezainteresovaní pozorovatelé, a zlepšovat, co se zlepšit dalo. Potom už ale přišla radost z čím dál lepších výkonů.

Ještě téhož roku na konci sezony startoval Bandolero v sedle s Vandou Bělinovou poprvé v životě v nejtěžší úrovni, v úloze TT. Upoutali nádhernou piaffou a pasáží. Bandolera začaly závody nesmírně bavit. Účast na nich mírou jeho nadšení připomínala situaci, kdy vezmete malé děcko na výlet. Bandolero si zamiloval davy lidí a příležitost předvést se jásajícímu publiku. Jako profesionální model obklopený spoustou dětí spokojeně pózovat fotografům, to bylo jeho.

Úspěchů přibývalo a výkony se stabilizovaly. V roce 2007 vybojoval bronz na mistrovství středočeské oblasti a pokořil hranici 60 % v úloze TT. Na konci sezony se Bandolero s Vandou objevili na pátém místě v Poháru jezdectví. Rok 2009 přinesl vyhlášení Bandolera třetím nejlepším drezurním koněm v ČR, v roce 2010 dokonce nastalo ještě zlepšení a byl druhým nejlepším. V téže sezóně Vanda s Bandolerem začali vyjíždět za nejvyššími úlohami i do zahraničí. Úspěšně. V rakouském Kottingbrunnu získali 62,193 % a sedmé místo.

Poslední společnou sezónou Vandy a Bandolera byl rok 2012. Bandolero byl v osmnácti letech na vrcholu své technické dokonalosti, zdravý a rozumný. Právě svou poslední společnou jízdu zajela tato dvojice úplně nejlépe a vytvořila si tak svůj osobní rekord v úloze stupně TT - 65,667 %. Člověk by se měl řídit pravidlem, že v nejlepším se má přestat, a tak se také stalo.

V roce 2013 se devatenáctiletý Bandolero stále těšil dobrému zdraví, je vitální a rozhodně nepůsobí dojmem, že by se chystal do důchodu. Naopak se vždycky připomene, dostane-li náhodou den volna. Je mu divné, co se děje, a bojí se, že se s ním už nepočítá. Začne se chovat jako pětiletý puberťák a poskakuje v boxe. Celou sezónu ještě závodí, jen už ne s Vandou.

Pořád má co nabídnout. Slouží jako ten nejlepší školní kůň pro další jezdce. S Davidem absolvoval opět několik úloh na úrovni TT, kde se přiblížili 60 %. Bandolero má stále svůj pevný režim, oblíbený box a do výběhu chodí s lidským doprovodem, aby se tam necítil sám. Má sedm potomků, kteří se začínají objevovat jak v drezurním, tak i skokovém sportu, a zatím se zdají být slibnými nástupci, někteří již dosáhli výkonnosti stupně T.

Kdybyste se o Bandolerovi chtěli dozvědět víc, nebo se zajet osobně podívat, zamiřte sem: http://www.jkbandolero.cz/

V životě Davida Grünthala a Vandy Bělinové, kteří se poznali právě díky Bandolerovi, dodnes hraje tento neobyčejný kůň velmi významnou roli. Aby mohly být splněny nadstandardní požadavky španělského přítele, koupil se a dále buduje areál, v němž jsou všichni spokojeni. David i Vanda se shodují na tom, že vlivem zkušeností s Bandolerem se celkově změnila jejich filosofie, co se týče přístupu ke koním a jezdectví jako takovému. Díky tomu všemu teď považují svůj život za mnohem bohatší a krásnější. Aniž by se s Bandolerem zatím chtěli v jeho skoro 21 letech loučit, cítí vůči němu velký vděk. Za všechny sportovní i osobní radosti, jež jim v posledních letech přinesl. Kéž by ještě dlouho vydržel v takové kondici, ve které je dnes.