V červnu se Karol Benický, slovenský fotograf, který v 90. letech přesídlil do Prahy, zúčastnil jedinečného světového setkání. V Číně se totiž sešli fotografové z celého světa. Od nás pozvali přávě Karola Benického a jeho syna Matúše.

Rodice, chystate sve ditko na letni tabor ke konim? Tak to mu nezapomente (dle zdatnosti a veku) pribalit i pastelky ci fotoaparat. Toto leto ma jedinecnou sanci ukazat, co v nem drime!

Letošní IV. ročník byl ohlášen na 27.5.2000. Od samého začátku bylo jasné, že bude zase úplně jiný, než ty předchozí. Jistá byla neúčast Dáši se Santou. Čekají ji maminkovské povinnosti a s bříškem, které už měla, by se ani nevyškrábala do sedla. I když moc chtěla. Nezbylo jí, než závidět a těšit se, až se dočká a sveze si zadek v sedle.

Kůň, o kterém budu psát, si to možná nezaslouží svými výkony na dostihové dráze, ale určitě si to zaslouží pro to, jaký byl, jaké měl srdce.

Za padesát let existence Státního zámku ve Slatiňanech, který je dnes ve správě Památkového ústavu v Pardubicích, prošlo jeho expozicí už více než jeden milion návštěvníků. Hlavním magnetem je rozsáhlá unikátní expozice hipologického muzea, která vzdává hold koni.

Jak by bylo pěkné, kdyby si naši novináři alespoň někdy ověřili takzvaná fakta, o nichž s takovým vřelým zaujetím a s cílem zachraňovat nevědomé čile píší.

Získat medaili na olympijských hrách s lipicánem - to byl sen Liliany Aridrakovičové. S vírou v uskutečnění vysněného cíle pracovala a v každé volné minutě trénovala se svými koňmi. Skoro nic na tom nezměnila ani občanská válka v rozpadlé jugoslávii, přestože mnoho jezdců chorvatského národního týmu muselo uprchnout.

Mé oblíbené místo?

Autorem více než poloviny z pěti tisíc skleněných negativů, které má ve sbírce Východočeské muzeum v Pardubicích, je tamní rodák Josef Pírka. Pírka, který proslul snímky populárních parforsních honů a šlechty, patří mezi průkopníky sportovní fotografie a byl i nejlepším dokumentaristou Pardubic. Jeho snímky zachycují život a proměny města od osmdesátých let devatenáctého do třicátých let dvacátého století. "Výběrem témat výrazně přesahovaly Pírkovy snímky rámec běžného regionálního fotografa. Na rozdíl od většiny svých kolegů se nevěnoval jen portrétní fotografii, ale díky uměleckým ambicím byl i nadšeným amatérským malířem a v jeho tvorbě se objevují i snímky přírodních scenérií. Fotografoval romantická městská zákoutí či typické pardubické postavičky," říká kurátorka fotografické sbírky pardubického muzea Renáta Kupková.

Ahoj, mé ctěné jméno je Zorka. To, co vám teď ve stručnosti povyprávím, začalo v mých takříkajíc nejlepších puberťáckých letech. Mohla bych začít od narození nebo spíš od tý doby, co jsem si začala uvědomovat, že existuju, ale to je zbytečný. Snad jenom to, že jsem se narodila v jedný malý vesničce s velkým hřebčínem a od mala jsem vyrůstala mezi koňma.

Práce u jízdní policie klade nepochybně na koně zvláštní nároky - těžko půjdete rozhánět demonstraci s koněm, který uskakuje před vlastním stínem. Jenže kůň byl od přírody stvořen k útěku a nikoli k útoku. V případě ohrožení je jeho jedinou myšlenkou dostat se pryč od nebezpečí. Jak rádi bychom všichni jezdili na koních, kteří by podobný reflex postrádali!

Nádherné chvíle radosti a štěstí, které prožívají vítězové a umístění ve Velké pardubické, jsou úžasné pocity. Přicházejí gratulace, květiny, poháry, medaile. V okamžik vítězství obdarovaný určitě nepřemýšlí, jestli jeho čestná cena je tuctovým výrobkem či uměleckým dílem, radoval by se stejně i kdyby byla jen čokoládová.