Zorka a Sam

13. 1. 2000 Zuzana Eliášková

Ahoj, mé ctěné jméno je Zorka. To, co vám teď ve stručnosti povyprávím, začalo v mých takříkajíc nejlepších puberťáckých letech. Mohla bych začít od narození nebo spíš od tý doby, co jsem si začala uvědomovat, že existuju, ale to je zbytečný. Snad jenom to, že jsem se narodila v jedný malý vesničce s velkým hřebčínem a od mala jsem vyrůstala mezi koňma.

Skoro všichni jsme jako děti lezli do stájí a řediteli jsme říkali strejdo, až se nás nakonec rozhodl využít. Pomáhali jsme u koní a za odměnu jsme jezdili. A ti, kdo vyrostli do odpovědného věku (jak vždycky říkal), dostali stálé svěřence.

A tak to vlastně začalo. Ve třinácti jsem se dostala na starost plnokrevnou klisnu, která byla svého času velice úspěšná na dráze a nyní čerstvě připuštěná vynikajícím hřebcem. Zpočátku se vůbec nechovala jako nastávající mamina, měla jsem co dělat, abych se udržela v sedle. Ale časem, jak jí rostlo bříško a ona si začínala uvědomovat, že pod srdíčkem nosí novej život, zkrotla.

Pak to přišlo. Večer jsem kliďánko usnula a zdálo se mi, že se Silvě narodil krásnej hřebeček. V tom nejlepším mě probudil táta. Připravovala jsem se, jak mu vynadám, ale vůbec jsem se k tomu nedostala. Na Silvu to totiž opravdu přišlo a táta mě budil na můj příkaz. Když jsem stála mezi dveřma boxu a koukala na Silvu, jak se snaží, přišly na mě mý puberťácký chvíle a začla jsem brečet.Ve čtyři ráno byl na světě kluk jako buk. Takovej krásnej ryzáček, samá noha.

Druhej den jsem se rozbrečela znova, když jsem chtěla u řídi prosadit, aby se jmenoval Sam. Nakonec svolil, že jméno Sam pošle do Jockey Clubu se dvěma dalšími. To se dělá proto, aby byla jistota, že aspoň jedno jméno povolí. Nakonec jsme ho přejmenovávat nemuseli, Samuel se uchytil.

Jak rostl, čím dál víc jsme se k sobě poutali, dokonce za mnou chodil víc než za mámou. V tý době jsem se poprvé zamilovala do kluka, kterej začal v hřebčíně pracovat a kterej mě nehorázně přehlížel, což jsem samozřejmě taky obrečela. Každýmu jsem říkala, že Sam je jedinej chlap mýho života, aby na mě nikdo nepoznal, jak hrozně jsem se zbláznila do toho kluka. Brzy jsem na Silvě znova začala jezdit a Sam nás na každé vyjížďce doprovázel jako čestná stráž.

Když jsem se jednou, v době kdy se odstavovala hříbata vrátila z povinného víkendu u tety, Silvu a Sama jsem nenašla ani ve stáji ani ve výběhu. Honem jsem utíkala k říďovi, co se to sakra děje. Když mi bylo sděleno, že je Silva prodaná, skočila jsem mu do řeči a ztropila jsem neskutečnej bengál. Bez slz se to samozřejmě neobešlo. Chudák strejda, určitě měl sto chutí po mně skočit a zabít mě a zatim mi diplomaticky vysvětloval, že ta kobylka přece nebyla moje a nebyla ani jeho a že dělám obrovskou chybu, když se upínám na jednoho koně, páč jak mi řekl, jsem pak nepříčetná, když se něco děje a jestli se prej neumoudřím, už mi nikdy koně na starost nedá. Nakonec mi řekl, že Samoušek je v hříbárně, a tak jsem tam hned letěla jak splašená.

Starej pán, bejvalej žokej, co měl hříbata na starosti, mě uvítal slovy, kde se prej tak dlouho courám, že se na mě Sam těší. Taky že jo, začal řehtat jak bláznivej, když mě uviděl. Vždycky mi připadalo, že je Samouš ňákej takovej menší než ostatní, sice byl nejhezčí ze všech, ale pořád takový děťátko, kterýmu musí děsně chybět maminka a tenhle starej pán se na něj zadíval a docela vážně povídá: "Holka, toho si vůbec nevšímej, možná začne běhat pozdějc, ale říkám, že ten kůň toho v životě hodně dokáže."

Sam nějakej čas pobejval s ostatníma hříbatama pohromadě a já tam byla pečená vařená. Tam jsem se taky dala do kupy s holkou z naší třídy, která na tom byla stejně jak já - chodila tam za jinym hříbětem. Někdy v tý době jsem od řídi vyfásla čtyřletýho remontu a opět jsem musela jezdit každej den, Samouše jsem ale samozřejmě nezanedbávala. Pak mě jednou čekalo překvápko. Jdu takhle stájí, abych připravila remontu na výcvik, trochu jsem si prozpěvovala a u ucha mi zařehtal Sam. Dostal svůj box, a tak jsem k němu neměla tak daleko. Nedlouho potom jsem si vyvrkla kotník, když jsem spadla ze svýho svěřence a říďa mi ho sebral, že prej ho nezvládám. Opět jsem začala brečet.

Když se mi noha uzdravila, začala jsem chodit na procházky se Samem. Dělala jsem i průsery. Třeba (nevim, co mě to vůbec napadlo) jsem mladýmu Samovi připínala obřišník s kapsičkama, do kterejch jsem dávala závaží. Nevim, co se se mnou dělo, že jsem prováděla takový kraviny. Říďa na to samozřejmě přišel a málem jsem letěla.

Rok a půl jsme si se Samoušem užívali, ale všechno jednou končí a hřebeček šel do tréninku. Nebyl sám, k jednomu trenérovi šlo asi pět ročků, a tak jsme zpočátku jezdili do dostihový stáje na kukačku jako parta. Stejně ale o pár týdnů pozdějc jsme zůstaly jen dvě. Sam pilně trénoval, jevil se prej velice dobře a já dostala novýho svěřence, takový číslo.

Jako dvouletý si Sam v druhé polovině sezony vyzkoušel tři rovinnový dostihy a k obecnému překvapení dva vyhrál. Byl to úžasný koníček. I jako tříletý a čtyřletý běhal velice dobře, žádná z dostihových drah mu nečinila sebemenší požíže. Později si vyzkoušel i pár překážkových dostihů a když se pak jednou v Pardubicích rozhodl, že se proběhne po dráze a bezstarostně překonával překážky (včetně Taxisu), sice jsme měli všichni nervy nadranc, ale bylo rozhodnuto. Sam změnil trenéra a připravoval se na příští Pardubickou.

Byl to začátek konce. Jelikož Sam se umístil na skvělých místech v kvalifikačních dostizích, byl favorizován. Jenže Taxis rozhodl.

Sam s jezdcem se drželi na výborné pozici, kdo mohl tušit, že ruský kůň padne a podrazí Sama? Můj koník dlouho nevstával, a když se přece jen dostal na nohy, uviděla jsem tu hrůzu. Srdce mi přestalo bít, ovládl mě nepoznaný pocit, cosi mě zahalilo do oparu a odnášelo pryč. Jako bych se prokousávala hustou tmou, ale nemohla se dostat ven. Táhnul mě strach o Sama, můj koníček potřebuje pomoct, nemůžu omdlít.

Samova zadní noha od hlezna volně visela. Stál klidně, k hlavou hrdě vztyčenou a pozoroval, jak kolem něj staví zelenou zástěnu.

Nesmí to udělat! Je to výborný kůň, noha se uzdraví a bude z něj plemeník! Vymanila jsem se z davu starostlivých lidí a utíkala, co mi nohy stačily. Nevím, jak jsem se dostala na dráhu, ale připadalo mi, že Taxis se vzdaluje. Někdo mi nabídl, že mě k Taxisu hodí autem, skočila jsem do džípu, ani jsem pořádně nevěděla, co dělám, kdo je ten chlap, ale věděla jsem, že tam budu rychlejc a že musím pomoc Samovi. Ale oni to přeci vědí, že Sam musí žít. Musí žít, aby dal své potomky. Vyběhla jsem z auta a křičela, ale nedostával se mi vzduch do plic a hlasivky vynechávaly.

Pak zazněl výstřel.

Zůstala jsem stát jako přimrazená, pak jsem se zhroutila do trávy. Proč?

O pár dní později jsem se dozvěděla, že veterinář, který konal službu nevěděl, o kterého koně se jedná, a tak ho prostě ušetřil trápení. Kdyby mu někdo řekl, že jde o Sama nebo kdyby počkal, až se tam dostanu, koníka by nejdříve pořádně prohlédl, jestli je možné nohu mu zachránit a pak teprve by jednal. Se Samem se počítalo do chovu, byl by velkým přínosem, skvělá matka, skvělý otec, jeho výsledky na dráze.

A zůstaly jen vzpomínky a slovo kdyby...

Vaše příběhy

Podobné články