„Jmenuji se Terezka a je mi 8 let. Můj start do života nebyl úplně perfektní, narodila jsem se s Apertovým syndromem. Pro ty, kteří nevědí, co to vlastně je Apertův syndrom, je to syndaktílie horních a dolních končetin a také špatné srůsty lebečních švů, to znamená, že když jsem se narodila, neměla jsem žádné prstíčky, pouze srostlý chumel kostí a svalové hmoty...

Zpravidla až po druhém roce začínají chodit děti s oční vadou, částečnou či úplnou slepotou. Tedy výrazně později než jejich vrstevníci. Malý Jozífek Michalenko z Huntířova na Jablonecku ale svůj hendikep překonal a díky koním začal chodit už v roce a půl.

Jmenuji se Petra a je mi 22 let. Už od malička jsem si přála jezdit na koni. Můj sen byl a stále je mít svého vlastního koně a s ním jezdit na závody, a to i po světě a jednou se zúčastnit paralympiády.

Chtěli bychom vám představit příběh mladého paradrezurního jezdce, který ve svých 13 letech čím dál častěji v drezurním obdélníku poráží i zkušené „paramazáky“. Obvykle bývají podobné příběhy interpretovány terapeuty, cvičiteli či trenéry. My jsme však požádali o krátké shrnutí příběhu samotné rodiče, kteří svého syna maximálně podporují.

Mnoho rodičů o možnosti zahájení brzké rehabilitace včetně hipoterapie neví a lékaři stále váhají. Jak to vlastně funguje a není to nebezpečné? Přečtěte si o tom, jak koně pomáhají i miminkům.

Příběh Petry s Downovým syndromem nás zavede k paravoltiži. Tato disciplína je u nás neprávem poněkud opomíjená, přestože skýtá bohatý zdroj společných zážitků, zdravé pohybové aktivity, motivace - a krásy, protože spojení hudby, koně a estetického cvičení takové je.

Přečtěte si příběh Vojty a Lucky - jeho začátek je podobný mnoha dalším z oblasti hiporehabilitační praxe: zdravotní postižení a chmurná prognóza. V našem případě se jednalo o to, zda budou vůbec chodit. Ale na své nelehké cestě životem potkali koně a lidi, kteří uměli jejich potenciálu odborně využít.

V našem seriálu se budeme setkávat s klienty hiporehabilitace a s příběhy o tom, jak jim koně pomáhají dostat se zpátky do sedla života. Šárce osud nepřál už na startu a prognózy nebyly příliš nadějné. Přesto je její život díky koním velmi aktivní. A aby toho nebylo málo, užijete si ještě povídání "O zvířecí partičce".

Vědci se pustili už i do zkoumání samotného výcviku koně. Květnatá slova a přirovnání, která jsme zvyklí v souvislosti s ježděním či obecně výcvikem koní slyšet, tak mohou najednou znít úplně jinak. Nebo snad není pomůcka sedem tak přirozená či napojení v kruhovce pouhými "slovy koňského jazyka"?

Je pravda, že koně nejvíce žvýkají a sliní, když žerou seno? Nemůže se stát, že pastevní náhubek způsobí koním trávicí problémy, protože omezuje příjem pastvy? Lze nakrmit klusáka v tréninku pouze pící? A jak správně krmit koně, který k vám přišel v žalostném, podvyživeném stavu, aniž byste mu zdravotně ublížili?

Sucho, teplo... Ale koně vodu potřebují. Možná by bylo dobré vědět, kolik vlastně mají denně vypít, za jakých podmínek pijí více nebo méně - a jaká voda jim vlastně chutná? Kůň chytrého majitele totiž nemusí žíznit.

Horko už je skoro na denním pořádku, je dobré si připomenout, že koně vyžadují více tekutin a více elektrolytů. Především ti, kteří s koňmi jezdí na delší a náročnější vyjížďky či sportují, by měli myslet na jejich případné doplnění.