V druhém díle mýtů kolem dostihů se dostaneme k častokrát řešenému osudu bývalých dostihových koní, ačkoliv to je otázka, která se týká všech koní, bez ohledu na způsob jejich využití.

Dostihové prostředí je opředeno mnoha mýty rozšířenými mezi laiky i koňařskou veřejností. Proto jsme se rozhodli se na některé z nich podívat v našem novém seriálu trochu víc. První díl přináší nejkontroverznější a nejemotivnější téma: katastrofické zlomeniny.

Další Střípek z ciziny nám zaslala Lenka Vrbecká. Myslím, že Mongolsko by rádo navštívilo mnoho svobodomyslných koňařů, proto přinášíme malou inspiraci a ochutnávku. Vypravíme se do altajských hor a nakoukneme i do jurt domorodců.

Na rozdíl od většiny čtenářů jsem vlastně nikdy netoužil chodit ke koním a jezdit na nich. Do onoho osudového dne jsem byl obyčejný, trochu rozmazlený kluk, co si hrál se stavebnicemi a jezdil na koloběžce. Máma pracovala v nádražní restauraci a já téměř každé odpoledne trávil na perónu nádraží, v kanceláři výpravčího nebo se vozil se svými nádražáckými dospěláckými “kamarády” v lokomotivách. To všechno až do jednoho prosluněného zářijového dne roku 1983...

A máme tady další vzpomínku na oddílové "kdysi". Opět z pera Katky Slavíkové, tentokrát z druhého oddílu, kterého byla "kdysi" členem. Aneb - jak fungují stáje z čisté lásky ke koním.

O kontaktu s koňmi jsem dlouhá léta pouze snila. Přímo ve městě byli pouze tažní, a kočí nám jen zřídkakdy dovolili sledovat čtyři monstrózní chladnokrevné zádě zaparkované ve štontech během krmení. A tak se celý rok čekalo na Dětský den, protože místní statek na pouť přivážel koně JEZDECKÉ, což byla výjimečná událost!

Konec let sedmdesátých – období horoucích polibků našich a sovětských představitelů, diskoték a džínsů z Tuzexu, trvalé ondulace nebo céček a šedých fasád. Bizarnost této scény jsem si příliš neuvědomovala – většinu času jsem začala trávit tam, kde vládl trochu jiný řád světa – u koní ve Staré Boleslavi.

Přestože snad všichni nováčci přicházeli do oddílů z nadšení, lásky ke koním a touhy prohánět se na nich po zelených loukách, vrcholem členství bylo závodit. K tomu vedlo mnoho stupňů a ne každý po nich vystoupal až na konec - a pokud ano, pak různou rychlostí a s různým úsilím.

Znovu si zavzpomínáme? Teď to bude trochu jiné, asi méně obvyklé, ale existovaly i poněkud zvláštní oddíly, než ty, na které si pamatuje většina... A taky měly něco do sebe a mnohému dokázaly naučit.

Pojďme si zavzpomínat... Nejednomu z vás se líbily naše články vzpomínající na dobu "tehdy", jak to chodilo, jak se u koní žilo. Zveme vás k novému "retro" seriálu, v němž budou někteří z pamětníků lovit ve vzpomínkách a povyprávějí vám, jak "tehdy" fungovali v různých jezdeckých oddílech.

Dnešním dílem naše Střípky z cizích krajin uzavřeme. Jak už nadpis napovídá, podíváme se do Holandska osmdesátých a devadesátých let a provázet nás tam bude polokrevný hřebec Paraf (*1979) původem ze slovenského hřebčína a jeho majitelka a jezdkyně Katarína Hlavová.

Jezdeckou licenci ČJF má v dnešní době kdekdo. Ale co se pyšnit podobným „privilegiem“ platným v nějaké jezdecky vyspělé zemi? Udělat jezdecké zkoušky někde, kde se na výkony lidí kladou jiné nároky? Koncem devadesátých let mě tyhle otázky napadly a rozhodla jsem se prostě zajet do Německa a zkusit to…