Tenkrát na západě 2

11. 6. 2013 Kateřina Mrázová Autor fotek: archiv autorky

A máme tady další vzpomínku na oddílové "kdysi". Opět z pera Katky Slavíkové, tentokrát z druhého oddílu, kterého byla "kdysi" členem. Aneb - jak fungují stáje z čisté lásky ke koním.

Do druhého oddílu mě přivála především jeho snadnější dostupnost, protože sídlo měl pouhé tři kilometry daleko, což nabízelo možnost docházet klidně i denně. A samozřejmě pěšky, protože vytoužené kolo mi rodiče koupili až o nějaké dva roky později. V dnešní době pro rodiče dítek nepředstavitelný model docházky, a to hlavně v zimních měsících, kdy jsme se hned po škole převlékli do koňských hadrů a honem do Verušic, abychom stihli ve stájích udělat veškerou práci a jít jezdit. Ježdění končívalo již za tmy, takže po večerním krmení už nebylo vidět na krok a nás čekaly tři kiláky v absolutní tmě (budiž) a většinou i vichru a mrazu (hrůza). Do dneška mám poslední vesnickou zatáčku do ledové tmy zafixovanou coby extrémně nepříjemnou zkušenost, protože jsme byli unavení, a nepřáli jsme si víc, než už být doma v teple. A naopak nejpříjemnějším momentem byla blížící se pouliční světla města, prosycená vůní pekárny /kde jsme čas od času zaklepali a dostali čerstvé, ještě teplé rohlíky/.

Minka a JávaKaždopádně na působení v tomto jezdeckém spolku vzpomínám jako na nejkrásnější roky mého dětství, protože šlo přesně o onen ukázkový vzor oddílu, na které je tento retro seriál zaměřený.

Oddíl vybudovala doslova na zelené louce Ivana, v té době kolegyně mého tatínka. Právě on neuváženě prozradil, že Ivana si koupila kobylu, a protože jsem s tátou nejednou objížděla rajóny, věděla jsem, kde Ivana bydlí, a pod záminkou výletu jsme se tam vypravily na vlastní pěst s mladší sestrou. A fakt že jo, kobylku jsme našly a neušly jsme pozornosti Ivany, která nás pozvala dál a povozila nás. A že jestli chci, můžu chodit pomáhat a že od září začne fungovat pionýrský oddíl.

Nastaly fantastické roky, kdy jsme koňmi doslova žili. První týdny byly o neskutečné dřině, kdy jsem pomáhala budovat výběhy a vyklízet starý teletník, aby koně bylo kam nastěhovat, a odměnou mi bylo svezení na Mince, starší kobylce bez původu. A na konci prázdnin přibyla Jáva, paradoxně kobyla ze stáje, do které jsem chodila předtím, neboť státní statek vyhověl žádosti a pronajal Jávu nově vzniklému pionýrskému kroužku.

A začali jsme. Spadání pod pionýry mělo svá pro i proti, protože pionýrské organizace přinášely i povinnosti, kterými byla např. politická propaganda (schůze, nástěnky atp.), a největší příšerností se stala nutnost se pionýrem stát, což znamenalo potupně složit slib pionýrů společně s malými dětmi. Ale pro koně všechno!

průvod prvního  májeFakt, že jsme nebyli závislí na dopravě, nám umožnil zažít úplný kontakt s koňským světem. V předešlé stáji jsme sice koně čistili a jezdili jsme, ale tím manipulace s koňmi končila, zatímco ve Verušicích jsme směli koně vodit, chodit s nimi nejen pod sedlo, ale i na ruce, a být neustále v těsné blízkosti, což byl vrchol blaženosti. A poprvé jsem okusila i vyjížďky v terénu, do té doby nepoznanou věc, a protože Ivana byla podnikavé děvče, kobyly i zapřahala a nedílnou součástí dění bývaly i čundry a výlety, jak jinak než s koňmi. A nejhodnotnější výhodou bývaly průvody na prvního máje, kdy jsme nemuseli jít trapně se školní třídou a mávat mávátky, protože jsme tvořili předvoj mezi našimi koňmi.

Mimochodem právě v průvodu jsem se vůbec poprvé setkala s rádoby jezdeckým sakem, bílými rajtkami a vysokými botami, netušíc, že jde o korektní úbor pro závody :).

Jediná věc, která kazila jinak naprostou dokonalost, byl počet koní vůči počtu dětí, protože pevné jádro oddílu čítalo minimálně deset děcek na dva oddílové koně. A samozřejmě ne všichni byli jezdecky nadaní (třeba já), takže docházelo k situacím, kdy jsme my méně schopní koně odpohybovali těm šikovnějším, a pak závistivě sledovali, kolik úsilí a času je zdatnějším věnováno. S odstupem let tento přístup chápu, protože práce s talentem je naprosto jiné kafe než marná snaha vtloukat základy nemehlu, ale tehdy jsem to vnímala jako obrovskou křivdu od Stvořitele, že mi z jezdeckého nadání nedal vůbec nic. Naopak jsem byla pokorně smířená s faktem, že já se nikdy jezdit nenaučím, že na tohle prostě nemám.

masopustA tak jsem coby služebně nejstarší člen začátečníkům ukazovala, jak se kůň čistí, vodí a jak se ovládá pod sedlem, tedy věčně omílaná prošlápnutá pata, ruce k sobě, lokty k tělu (zajímavé bylo, že my se tehdy učili „špička od koně"). A posléze sledovala, jak nováčkové v jezdeckém výcviku postupují, od klusu ke cvalu a posléze i k malým skokům, což pro mě byla nedosažitelná meta, samozřejmě pekelně hořká. A tak jsem čas od času docházku ke koním ukončila, že to nemá cenu, abych se po čase samozřejmě vrátila, protože bez koní prostě život nebyl to ono :-).

Práce kolem koní nebyla jediná, kterou jsme museli coby dítka plnit. Aby Ivana stíhala práci a pionýrský oddíl, pomáhali jsme jí i v teletníku, na což vzpomínám se slzou v oku, protože mně siláž voní a rozvážet ji jalovicím mě bavilo víc, než mazat cajky anebo přemlouvat Minku, aby ráčila zvednout i zadní nohy (potvora si ráda kopla). A u koní jsme se účastnili naprosto všeho. Po škole jsme naběhli do stáje, vykydali, nastlali, zametli a připravili věci na ježdění, přičemž jsme se samozřejmě hádali, kdo na koho půjde, a až když bylo všechno hotové, jsme směli dojít pro Ivanu a s ní pak i pro koně. Jezdili jsme venku na louce, vždy pod dozorem dospělého, a nejvíce ceněné byly vyjížďky.

praktické zkouškySezónní práce obsahovaly dělání sena, kdy se hráběmi a vidlemi obracelo, shrabávalo a nakládalo na valník se zapřaženými kobylami, aby se stejným způsobem (ručně) dopravilo i z valníku na půdu (žádné samohrabací horaly a fukary). A tohle období jsem z hloubi duše nesnášela, protože coby astmatik jsem sena dělat nesměla a zbývaly na mě přesně ty práce, které se odkládaly z mnoha důvodů na neurčito :-). V podzimních měsících jsme se zápřahem objížděli okolí a sbírali podél silnic jablka do výkupu, sváželi malé balíky slámy a čas od času nám Ivana uspořádala malé domácí závody, kdy se pozvalo pár okolních koní, a což jsme nemálo prožívali i z pozic diváka (v mém případě). A nedílnou součástí docházky byly i oddílové zkoušky, které nás nutily znát nejenom praxi, ale i teorii, a tak když mě dnes po pětadvaceti letech probudíte o půlnoci a budete po mně chtít jména pěti arabských kobyl šejka Mohameda, vysypu je bez váhání, stejně jako tři zakladatele chovu anglického plnokrevníka a rok vzniku jejich plemenné knihy. Ivana si s výukou teorie dávala skutečně záležet a nic mě netěšilo víc než povídání právě o plnokrevnících.

Kromě zkoušek z teorie nás neminuly i praktické, tedy jezdecké, postavené na základech skutečné drezurní práce. Měli jsme (byť v mírném svahu) vytyčený obdélník a znali jsme škálu jízdárenských povelů typu „velký kruh", „změna směru" atd., přestože o přiježďování jako takovém nemohla být řeč. Ale práci v obdélníku jsme brali nesmírně vážně, stejně jako zkoušky, a nejvíc napínavé bývalo zkouškové rozdělování koní.

I možnost výběru mezi pouhými dvěma až třemi koňmi obnášela nezanedbatelná pro a proti. Kobylí zakladatelka Minka byla malá a hodnější, ale nosila staré vojenské sedlo (kozlík), zatímco Jáva a její další jezdecky trošku složitější nástupkyně mívaly moderní sedlo, a to byl naprosto jiný level. Kdybychom tato sedla vedle sebe postavili dnes a měli vybrat kvalitativně lepší, pravděpodobně sáhneme po osvědčeném vojenském :-).

zaučování mladého Další naprosto novou zkušeností u koní pro mě byl chov. Když se kobyly říjily, jezdili jsme s nimi do města za chladnokrevníky, kteří fungovali coby prubíři, a narození úplně prvního hříběte jsme prožívali naprosto euforicky. Hřebečka přivedla na svět Minka, a přestože to v praxi znamenalo poloviční úbytek ježdění (pouze jeden kůň na cca desítku dětí), březost kobylky a následné mateřství jsme si nemálo užívali, byť nám v té době statek druhou kobylu odebral. A aby smůly nebylo málo, několikatýdenní prvorozenec Gelt si přivodil komplikovaný úraz na pastvině a musel být utracen, takže jsme coby děti zažily chvíle jak krásné, tak i nesmírně kruté.

Jávu posléze nahradily půjčená Šárka, bělka Gábina (začátek mého mnohaletého odporu k bílým koním, který vygradoval jak jinak než vlastnictvím bělouše) a nezapomenutelná hnědka Fortuna. Kromě toho nás Ivana brávala i na výlety do okolních oddílů, abychom poznali i jiné koňské komunity. Na tyto exkurze vzpomínám ráda, neboť se mi okamžitě vybaví ona roztomilá dětská řevnivost (naši koně jsou nejlepší!), stejně jako pohrdavé výrazy členů sportovních oddílů, kteří nechápali, jak můžeme být takhle na větvi ze dvou kobyl, z nichž jedna je prastará, druhá pošahaná a ani jedna není do sportu. Ale nám, sportem nedotčeným, by nikdo věrnost a oddanost našim kobylkám z hlaviček nevytloukl, stejně jako ježdění na louce pod výběhem (žádná jízdárna či hala). A to jsme nejednou museli jezdit bez sedla, kdy se osedlala pouze ta horší kobyla, a druhé jsme kodrcali na holém hřbetě, abychom to neměli tak jednoduché.

Bez sedla jsem vůbec poprvé cválala, když nepočítám pár předešlých lekcí na lonži. Ivana nás nechala dojít na samý okraj louky, tam jsme koně otočili a směli jsme až nahoru cválat, pokud se nám podařilo kobylu rozběhnout, a naprosto autenticky si vybavuji, jak strašně vzrušující ten pocit byl, i na otěže z kravských porodních provazů zaryté v prstech. O něco horší bylo vůbec první (a na mnoho let poslední) skákání, kdy jsme sedli na holý hřbet, a starší holky vzaly Minku každá z jedné strany a navedly ji z klusu na malý balík slámy. Skok se mi nelíbil, ale cval své kouzlo měl, a když jsem vůbec poprvé okusila „trysk", málem jsem si nadělala do gatí, protože na hvízdot větru kolem uší jsem opravdu zvyklá nebyla, pode mnou se kobyly zásadně a unuděně ploužily.

Jednou ročně jsme coby pionýrský oddíl zorganizovali akci pro veřejnost, která měla ukázat naši činnost. Ivana byla velmi kreativní i v tomhle směru, takže nejzdatnější členové nacvičovali „čtverylku" s hudebním doprovodem, v horším případě jsme všichni museli cvičit voltiž (na hřbetě bez madel). Hojně jsme navštěvovali i poutě, kde jsme vozili děti a o mnohahodinové vodění koní jsme se samozřejmě prali :-).

Minka v giguNejkrásnějšími akcemi však byly celodenní výlety. Ivana vymyslela trasu, jednu kobylu zapřáhla do gigu (dvoukolák schopný jezdit v těžších terénech), druhou osedlala a mohli jsme vyrazit. Někteří z nás vlastnili kola, takže jsme vystřídali všechny varianty dopravy (kozlík gigu, sedlo koně, sedlo kola, pěšky), a na fotkách níže je momentka z výletu, kdy si pár vteřin po vyfocení Minka se mnou v rybníce lehla (naštěstí žádná extra zima nebyla). Ale výlety existovaly i neoblíbené, mezi které patřil vývoz hnoje, kdy jsme půl dne házeli z hnojiště hnůj na valník, a když se se zápřahem dojelo na místo odbytu, hnůj jsme pro změnu z valníku shazovali. Hnojiště bylo vůbec svým způsobem posvátným místem, neboť každý žadatel o členství byl nucen prodělat křest, který spočíval právě v hození do hnoje. Někteří výtečníci let hnojištěm absolvovali několikrát :-).

kozlíkové sedloVzpomínku bych ráda věnovala i cajkům, které se soukromým majitelům koní sháněly velmi špatně. I v tomhle směru Ivana prokazovala umělecké nadání, takže kromě klasických kožených uzdeček jsme měli i samo-domo vyrobené uzdečky tradiční i pseudoarabské (kravské porodní provazy se střapci atd.) a samozřejmě jsme všechno možné řemení potahovali beránkem či zdobili barevnými izolepami. I podsedlové dečky jsme měli oproti okolním jezdcům originální, byť šlo o prostěradla s vyšitými monogramy obou našich kobyl a krásným barevným lemem. Cajky na zápřah jsme sháněli po starých půdách a zrezlé kování jsme se snažili oživit odrezovačem, a veškerá kůže se mazala dostupnou Indulonou nebo Niveou, protože speciální přípravky na ošetření kožených výrobku na trhu nebyly. A že jsme se toho namazali, coby děti, většinou když bylo natolik škaredé počasí, že vyjít ze stáje by znamenalo absolvovat ryzí masochismus, většinou deštivého původu.

Zvláštní kategorií nás rádoby jezdců byly jezdecké bičíky. Bičík byl přesně ta věc, která z nás dělala jakože opravdového jezdce, a kdo měl vlastní bičík (já to nebyla), ten byl Někdo. I zde jsme si vypomáhali porůznu, většinou s podporou rodičů, protože někteří tatínkové uměli bičík vyrobit doma, a pranic nevadilo, že životnost byla takříkajíc nulová, vždyť šlo hlavně o pocit. Důležité bylo, že jste měli bičík, a přesně o to šlo!

praktické zkouškyJezdecké přilby jsem znala z předešlého oddílu, ale tam jsme v nich nejezdili, měli je pouze top členové. Ivana však prokázala univerzálnost i v tomhle směru a opatřila nám bílé stavební helmy, abychom na hlavách alespoň něco měli. Co se týče korektního jezdeckého oblečení, na trhu nebylo vůbec nic. Jezdilo se v teplácích a bezpečné obutí se řešilo klasickými holinkami, které jsme my - mazáci - ohýbali. Ukázková fotografie je ze závěrečných oddílových zkoušek, aneb typická podoba jezdce na koni před revolucí :-).

Ivana v dobách studentských navštěvovala sportovní klub a během našich oddílových ježdění zkoušela s mladší kobylou skákat. Na louce jsme měli překážku (již zmíněné malé hranaté balíky slámy) a pár bidel, které sloužily jako odskokovka, a když Ivana procvičovala gymnastiku, my prckové jsme obdivem ani nedýchali. Skákání byl pro nás nedosažitelný level, a když jsme směli v rámci jízdárenské práce překlusat kavalety či hopnout z klusu křížek, cítili jsme se přinejmenším jako olympijští vítězové. V té době jsem parkury znala pouze z televize a umět skákat pro mě byl natolik nedosažitelný sen, že jsem jej zavrhla dřív, než jsem si to pořádně zkusila. A ani v nejdivočejších představách by mě nenapadlo, že někdy v daleké budoucnosti budu závodit na koni vlastnoručně obsednutém, a ještě navíc ve skocích (o licenci jsem se pokusila až ve dvaatřiceti letech a skákat jsem začala šest týdnů před zkouškami ZZVJ).

Max jako hříběIvana po revoluci skokové ambice vyměnila za vytrvalostní ježdění a dobře udělala. V té době jsem již čas trávila buď na intru, nebo v dostihovce, ale úspěchy jejích koní jsem samozřejmě sledovala, vždyť šlo o potomky naší milované zakladatelky Minky. A právě s Maxem se Ivaně podařilo usadit na špičce tehdejší vytrvalosti, když si z mistrovství republiky přivezli třetí místo a záhy se jim v zahraničí podařilo splnit kvalifikaci na mistrovství Evropy. S koníkem, jehož matka byla stará vyřazená cirkusová kobyla a otec hucul... Minčina krev koluje téměř ve všech koních Ivanina chovu a ve většině z nich tu „naši" malou potvoru sentimentálně vidím.

Po revoluci se z pionýrského oddílu stala soukromá turistická jízdárna, doplněná letními tábory, a kromě jezdeckých koní se v ní chovají i tažní, neboť Ivana coby koňský nezmar fušuje do řemesla i kočím (umí s chlaďáky přibližovat dřevo).

Za vůbec nejlepší Ivanin počin považuji sepisování oddílových kronik. Byť to bude znít naprosto absurdně, já jsem funkci kronikářky nově vzniklého oddílu nechtěla, protože mojí doménou bývaly nástěnky (srdce grafika:)), ale přehlasovali mě. A já se s úvodem historicky první kroniky nesmírně trápila, protože mi to přišlo velmi zodpovědné, a zhostila jsem se zadaného úkolu s nesmírnou precizností. Akorát že v době, kdy se lehce nahromadily karamboly jak jezdecké, tak i zapřahací, načež jsem byla Ivanou úsměvně požádána, ať sepisuji obyčejnou oddílovou kroniku, nikoliv černou :-). A jistá věc se kronikám upřít nedá, a to pocit, když do nich nahlédnete po prvních deseti letech a vybavují se vám dávno zapomenuté emoce. I tahle zkušenost ve mně podmínila sepisovat deníky, s postupem let dokonce v online formě, a když jsem v rámci návštěvy Ivanina ranče viděla, že kronik už je slušná hromada... Inu, není nad nadčasový nápad.

výuka ježdění na louceIvaně bych touto formou chtěla poděkovat za naprosto úžasné roky s kobylkami. Vzpomínám často na zimy ve vaťácích a důchodkách (univerzální zimní boty pro důchodce - geniální dobová obuv) a s králičími beranicemi na hlavách, na léta v ohrnutých holinkách a mnoha a mnoha kilometrech strávených cestou k anebo od koní, kdy jsme se navzájem děsili černou sanitkou, koštovali v polích kukuřici a hráli si na schovku v obilí (tehdy ještě obilí dosahovalo výšky dítěte základní školy). Na Minčinu hvězdičku a vysvětlování, co je to „cúrka" a kde je „hladová jáma", na vyprávění o Kincsem či Eclipseovi. Rozhodně nejkrásnější momenty mého koňského dětství, za které všem zúčastněným zpětně děkuji, a jsem šťastná, že jsem vůbec dostala příležitost oddílový život okusit. V dnešní době je všechno opravdu naprosto jinak, neboť hlavní roli většinou hrají peníze, zatímco my fungovali výhradně na nezištné lásce ke koním. A já jsem za tuhle zkušenost nesmírně vděčná.

Děkuji!

Podobné články

Na rozdíl od většiny čtenářů jsem vlastně nikdy netoužil chodit ke koním a jezdit na nich. Do onoho osudového dne jsem byl obyčejný, trochu…

O kontaktu s koňmi jsem dlouhá léta pouze snila. Přímo ve městě byli pouze tažní, a kočí nám jen zřídkakdy dovolili sledovat čtyři monstrózní…