Původně mi, pravda, nešlo až tak o jezdecké zkoušky, ale o nějaký regulérní jezdecký intenzivní kurz v nějakém oficiálním výcvikovém středisku FN (německé jezdecké federace). Pak doktor Fráter mi poradil centrum v Ansbachu, poblíž Norimberku, tedy ne příliš daleko z ČR, a dal na ně telefonní kontakt. Po krátkém telefonátu s velmi ochotnou paní na druhém konci drátu mi po pár dnech přišel nabídkový letáček s vypsanými jezdeckými kurzy, termíny, cenami, podmínkami nástupu a ukončení a podobnými organizačními informacemi. Vybrala jsem si dvoutýdenní kurz pro pokročilejší jezdce s možností složení jezdecké zkoušky, který se konal v době prvního adventu, přihlásila se telefonicky a v určenou dobu vyrazila plná očekávání i obav do víru německého jezdeckého světa. Do kufru auta jsem nabalila gumové jezdecké holínky, prastarou papundeklovou (ale černě sametovou!) jezdeckou přilbu a své nejkrásnější oblečení, které se dalo použít na ježdění. Mezi ním i mé jediné dvoje opravdové rajtky - jedny pracovní barevné a druhé bílé, používané na závody, plus jednu prošívanou vestu ze second-handu, která by se dala považovat za jezdeckou. Už jsem předtím v západní části Německa několikrát u koní byla, takže jsem dobře věděla, že tenkrát běžný český jezdecký oděv skutečně brát nemůžu...

Kde se učí jezdit zástupci jezdeckého národa

Počasí onoho začátku prosince bylo poctivé - mrazivé a s popraškem sněhu na špinavých hnědých polích a šedých cestách. Brzké stmívání dodávalo krajině pochmurný ráz, který rozveselovala pouze bohatá vánoční výzdoba německých vesnic a měst. Přestože v těch dobách ještě neexistovaly „Google maps" (o GPS nemluvě), Ansbach jsem poměrně dobře našla i podle velké mapy střední Evropy. Ale kde je výcvikové středisko, to už nikde dostatečně zakresleno nebylo. Naštěstí člověk má pusu a může se zeptat. Na otázku, kde najdu v Ansbachu koně, jsem se dočkala odpovědi hned na první pokus; jeďte tam a tam a na konci města za OBI je najdete. Už mi bylo trapné, zeptat se ochotné paní, co to je OBI... Ještě štěstí, že tento hypermarket, který v té době u nás ještě neexistoval, má tak velké cedule; projela jsem kolem asi třikrát, než mě náhodou napadlo zvednout hlavu, abych si všimla kresby bobra s výrazným třípísmenovým nápisem. Zastavila jsem u nádherné moderní budovy stáje a haly, kde kolem ve výbězích postávalo několik zadekovaných koní, a jala se kontaktovat někoho uvnitř, aby mi ukázal ubytování. Bohužel byla jsem vedle, doslova. Jednalo se o komerční stáj a výcvikové středisko bylo asi o dvě stě metrů dál. (Předem upozorňuji, že slovo „bohužel" zde používám zcela záměrně!)

Jezdecké středisko Ansbach vypadalo impozantně, aspoň tak to na mě působilo. Poměrně velká správní budova s ubytovnou v charakteristickém tvaru trojúhelníku, stáje a velká hala, to vše obklopeno velkolepým areálem s členitou crossovou dráhou a venkovními kolbišti. Začínalo se stmívat, kolem nebylo ani živáčka, takže jsem začala zkoušet, která vrata či dveře jsou otevřené. Ve stáji jsem našla nějaké lidi, kteří mě poslali do správní budovy, kde jsou účastníci kurzu ubytovaní. Budova o třech patrech byla prázdná, na nástěnce jsem ale našla papíry připíchnuté pod výrazným nápisem „pro frekventanty kurzu". Jednalo se o rozpisy kurzistů na jednotlivé pokoje. Našla jsem tam naštěstí i své jméno (kromě telefonického rozhovoru jsem totiž neměla žádné potvrzení, že se mnou na kurzu počítají) a číslo pokoje; jednalo se vesměs o dvoulůžkové pokoje kolejního typu, malé, ale čisté a teplé, s vlastní koupelnou. Kromě velké šatny (kde se nechávaly jezdecké boty, přilby, smradlavé bundy apod.) jsme měli k dispozici i poměrně velkou společenskou místnost s velmi dobře vybavenou kuchyňkou (středisko nezajišťovalo stravování, což samozřejmě bylo uvedeno v propozicích a já jsem měla klasické české vybavení v podobě špaget, polévek v pytlíku, konzerv a jiných dobrot).

Přijela jsem jako první, ale k mé úlevě se během večera na ubytovně začali scházet další kurzisti. Kromě jednoho chlapa (druhý týden pak přijel ještě jeden další zástupce silnějšího pohlaví) jsme byly - jak jinak - babinec. Vesměs se jednalo o rekreační jezdkyně; se mnou na pokoji bydlela dívčina, jejíž rodiče vlastnili jezdeckou stáj a ona měla pokračovat v jejich stopách, proto se přijela zdokonalit v ježdění a udělat si druhý stupeň jezdecké licence - tzv. bronzový odznak. Bylo tu pár starších paní, které si prostě přišly srovnat své ježdění k jinému trenérovi, i pár slečen v mladším věku, které se také přišly trochu zdokonalit v sedle. Pár z nich přijelo i se svými koňmi, ostatní pak měli k dispozici místní školní koně. Musím říct, že se nás nakonec sešla výborná parta. Navzájem jsme se nikdo neznali a všichni jsme byli v Ansbachu poprvé, takže nikdo z nás netušil, jak to tady vlastně chodí a co můžeme očekávat. I vaření jídla se nakonec změnilo v hromadné gurmánské orgie (což mi vytáhlo nějaké marky z kapsy navíc, protože jsem se nemohla zahambit a musela zajet nakoupit do místního supermarketu i nějaké normální ingredience).

Nebe nad hlavou

Ale vraťme se k onomu slovíčku „bohužel". Proč? Kvůli nebi nad hlavou...

Po celých čtrnáct dní kurzu jsme se s koňmi pohybovali mezi stájí a jezdeckou halou, mimochodem velmi prostornou. Hala byla s budovou stájí propojena chodbou, takže se vše odehrávalo v uzavřených prostorách. Kurz začal v pondělí a trval 14 dní, čili druhý víkend jsme odjížděli a nastupovali účastníci dalšího běhu. Během celé té doby koně nevystrčili kopyta z komplexu budov střediska. Chodili na hodinu denně pod sedlo, kdy na nich jezdili kurzisti, a to kromě neděle; to se nejezdilo a koně byli vždy po jednom nebo dvojicích pouštěni zaměstnanci asi na 10 minut do haly na proběhnutí ve volnosti. Docela depresivní život mají ti koně v zimě, říkali jsme si. Ale je jasné, že v tomto počasí se prostě venku jezdit nedá. Sice nám vrtalo v hlavě, že vlastně nevidíme ani výběhy, ale tak nějak jsme se ujišťovali, že asi budou někde vzadu, kam jsme se nebyli podívat. Ono upřímně, nebylo moc času si jít okolí prohlédnout, protože od rána do (brzké) tmy jsme byli v jednom kole.

Pak se mezi námi ale našel odvážný zvědavec a na toto téma mluvil s některým ze zaměstnanců; my jsme se díky tomu dozvěděli, že ti školní koně nechodí ven ani v lepším počasí, jezdí se na nich pouze a jen v hale a výběhy tu vůbec nejsou! Celý ten krásný venkovní areál je pro závody a pro výcvik parkurových či military koní, kteří sem přijdou do tréninku!

Ti koně, na jejichž hřbetech se dlouhá léta střídají týden co týden jiní kurzisti různé úrovně, za celou tu dobu ani jednou nespatří nebe nad hlavou...

Německý jezdecký kurz

Zatímco život školních koní byl doslova zdrcující - a projevoval se i na výrazech mnoha z nich - samotná organizace kurzu byla zajímavá. Bylo nás tam něco přes deset účastníků. Ráno jsme poměrně brzy nastoupili všichni do stáje a pod vedením zaměstnanců (jeden hlavní trenér a dva mladí cvičitelé) jsme vymístovali a poklidili celou stáj a koně nakrmili senem; jádro dával zásadně zaměstnanec. Stáje zde byly vlastně dvě. V jedné stáli školní koně, ve druhé pak koně soukromí, kteří tu byli buď na trénink, nebo patřili účastníkům kurzu. Na nástěnce visel každé ráno rozpis dne: kdo bude jezdit jakého koně a v kolik hodin. Poté jsme se vydali vyčistit a nastrojit přidělené koně. Každý měl své čištění v označeném košíku, své popsané sedlo a uzdečku, popřípadě kamaše či pomocné otěže. V sedlovnách byl vždy některý ze zaměstnanců, který kontroloval, zda bereme pro určeného koně správné věci.

Samotné ježdění bylo přísně organizováno. Byli jsme rozděleni do dvou skupin, jedni jezdili dřív, druzí po nich. Každý odjezdil denně minimálně dva koně, jednoho dopoledne a druhého odpoledne. Podle situace si sedl někdo i třikrát; koní na ježdění bylo skutečně hodně a bylo třeba vypohybovat všechny. Protože hala byla obrovská, jezdilo se jen v jedné polovině (i to bohatě stačilo). Ve druhé podle situace trénovali zaměstnanci některé ze svěřených koní na výcvik nebo se připravovala další skupinka kurzistů. Kdo právě nejezdil a nepřipravoval koně, díval se na výcvik ostatních.

Dopolední ježdění bylo tzv. „skupinové". Jezdilo nás přibližně 6-8 dvojic najednou a dělaly se poctivé jízdárenské figury všeho druhu a ve všech chodech, včetně práce na dvou stopách. Protože tento druh výcviku jsem měla v krvi z dob jezdeckých oddílů, nedělalo mi to, na rozdíl od některých kurzistů (hobby jezdců, kteří mají koně doma), žádný problém. Zajímavé bylo pro mě ale například to, že kromě počáteční uvolňovací a zahřívací fáze hodiny se vůbec nejezdilo v lehkém klusu, ale zásadně v plném sedu! Můžu říct, že tolik jsem do těla v Česku nikdy nedostala, kolik během jedné obyčejné výcvikové hodiny v Ansbachu! Ale tělo si zvykne; po třech dnech, které jsem doslova přeúpěla, jsem si na ten zátah zvykla a nedělalo mi ani trochu problém prosedět tři čtvrtě hodiny v kuse v pracovním klusu a cvalu.

Odpolední ježdění bylo tzv. „speciální". Střídala se přitom drezura a parkur. Zatímco na dopoledne se používali skutečně školní koně, kteří byli mnohdy i mladí a zase tolik toho neuměli, na odpoledne se brali „staří mazáci". Mohli jsme tak okusit pod zadkem celou řadu vysloužilých drezurních a parkurových sportovců vyhrávajících S až T soutěže! Pominu-li smutnou skutečnost, že tito ubožáci byli za svoji celoživotní práci „odměněni" důchodem pod nejrůznějšími kurzisty bez možnosti užívat si volnosti ve výbězích, musím říct, že se jednalo o skutečné učitele. Neodpustili jediný pohyb či pomůcku, ale pokud jezdec dělal vše správně, chodili pod ním jako bohové.

Samozřejmě se velice brzy ukázalo, že největším problémem německých kurzistů je skákání. Většina z nich se doslova učila chodit přes kavalety s následným křížkem ze skoku - a to byl jejich vrchol. Jen pár nás bylo schopno jít od prvních dní celé kombinace a kurzy parkuru, které však byly max. do 80 cm. Pak trenér stavěl vždy stejný parkur; takový, jaký je předepsán na německých zkouškách jezdeckého výcviku. Koně už ho uměli nazpaměť a trenér dával často k dobru historku, která se mu před lety údajně stala: Chtěl koním i lidem trochu obměnit život a přikázal jezdci, aby na jednom místě nejel doprava, ale pokračoval na levou ruku. Jezdec tak učinil, kůň nikoli. Natvrdo i přes pomůcky cválal naučenou trasu a samozřejmě se se svým „řidičem" rozešel. Od té doby trenér už od podobných pokusů upustil.

Německé zkoušky

Hned na začátku se nás trenér ptal, zda někdo neuvažuje o složení jezdeckých zkoušek na konci kurzu. Tyto zkoušky totiž smí složit pouze jezdci, kteří se v Ansbachu zúčastní aspoň jednoho dvoutýdenního kurzu a trenér je ke zkouškám osobně doporučí. Přihlásilo se nás pět (minimum jsou 3 lidi). Trenér se podle toho zařídil, na odpolední drezury a parkury nám asi od třetího dne dával ty koně, na kterých jsme měli zkoušky dělat, abychom si na ně zvykli. Mimochodem na každou disciplínu jsme měli jiného koně - čili jednoho na drezuru, jednoho na parkur. Pouze jedna jezdkyně chtěla zkoušky dělat na svém koni; nakonec od nich upustila, protože kůň byl mladý a nezvládl by parkurek, za což jsem byla vděčná - díky tomu mi mohla na zkoušky půjčit bílou košili, kravatu, sako a rukavice.

V Německu se nedělají pouze jedny zkoušky, jako u nás, ale pro každý stupeň obtížnosti se dělají zvlášť. Jinými slovy a zjednodušeně: první zkoušky jsou na úrovni Z. Po jejich složení získá jezdec tzv. malý neboli měděný odznak a může závodit na této úrovni. Tyto zkoušky jsem skládala i já. Pokud chce jezdit L, musí už mít onen malý odznak a musí složit trochu těžší zkoušku, aby dostal tzv. bronzový odznak. Rozdíl mezi zkouškami na obou stupních je především v drezurní úloze: zatímco pro malý odznak se nejede konkrétní úloha, ale rozhodčí jen diktují různé cviky (na úrovni Z) a v obdélníku za sebou jede více dvojic za sebou, pro bronzový odznak už jezdec předvede lehkou L drezurní úlohu. V parkuru jsou rozdíly spíš kosmetické, lehce (ale téměř neznatelně) větší skoky a místo klusových kavalet křížek z klusu. Existují pak i zkoušky pro stříbrný odznak, které opravňují jezdce jezdit na úrovni S. Zlatý odznak a tedy i postup do vyšších úrovní už jezdec „získá" svojí sportovní výkonností.

Kromě poctivého praktického výcviku jsme měli každý večer teorii. Probrali jsme v ní skutečně celý první díl německých jezdeckých směrnic (v češtině Učebnice jezdectví a vozatajství 1) - což je učební materiál ke zkouškám - a k tomu také problematiku organizace jezdeckého sportu v Německu a německá soutěžní pravidla a trochu i ze zákona na ochranu zvířat proti týrání.

Den D ke konci kurzu přišel a s ním přijeli i tři určení komisaři. Dopoledne tedy ještě proběhlo normálně, ale odpoledne se v polovině haly postavil drezurní obdélník a ve druhé parkur. Nejdříve jsme předvedli drezuru. Já a ještě jeden jezdec jsme podle pokynů komisařů jezdili za sebou různé figury ve všech třech chodech, další dvě jezdkyně pak zajely své drezurní úlohy pro bronzový odznak. Komisaři sledovali hlavně sed a pomůcky jezdců, koní si vůbec nevšímali. Zajímavé bylo například i to, že my, na Z úrovni, jsme měli koně vyvázané. Poté jsme zajeli na připravených skokových koních parkury; i zde komisaři sledovali hlavně sed a působení jezdce, protože ti koně skutečně šli celý kurz naprosto sami a nebylo nutné je ani řídit, ani pobízet, jen jim nepřekážet a soustředit se na sebe. Nakonec proběhla teoretická zkouška. Byla ústní, účastnili jsme se jí všichni čtyři najednou, komisaři nám kladli různé otázky ohledně výcviku, cviků, pomůcek, ochrany zvířat a organizace jezdeckého sportu a my odpovídali.

Můžu říct, že na zkouškách vládla velmi příjemná atmosféra, takže i stres z účastníků do jisté míry opadl. Koně jsme dostali pod zadek již opracované (!) a teorie byla skutečně velmi příjemným popovídáním si s milými komisaři. Ono ve skutečnosti o moc nešlo, ani se nepředpokládalo, že by někdo zkoušky neudělal, protože trenér nás díky 14dennímu kurzu dobře poznal, umožnil nám seznámit se s koňmi a bylo skutečně jeho odpovědným rozhodnutím, zda nás na zkoušky doporučí, nebo ne. Tím, že nás doporučil, víceméně odsouhlasil, že na to máme, komisaři to „jen" potvrdili oficiálně a bodově ohodnotili náš výkon.

Po 14 dnech strávených téměř sevřeně v areálu výcvikového střediska v Ansbachu (samozřejmě, do města na vánoční trhy jsme si zašli, stejně jako na otevření nové prodejny s jezdeckými potřebami) se mi odjíždělo docela těžko. Všichni jsme si tam užili velmi pěkné „prázdniny", pravda, fyzicky namáhavější, ale zato dokonale pročišťující hlavu. Pro mě poměrně silný zážitek, a to i z hlediska těch špatných či naopak dobrých stránek německého jezdeckého výcviku. V těch dobrých stránkách se ještě stále máme od našich západních sousedů co učit. Od té doby uplynulo už více než 10 let, ale nepřiblížili jsme se k nim z hlediska úrovně základního jezdeckého výcviku ještě ani o píď.

Stránky jezdeckého výcvikového střediska v Ansbachu: http://www.pferdezentrum-franken.de/.

(Omlouvám se za špatnou kvalitu obrázků - jedná se o skeny jíž tak nekvalitních papírových fotek.)