Irsku se navíc přezdívá zelený či smaragdový ostrov, který koním nabízí v podstatě celoroční pastvu a vhodné přírodní a klimatické podmínky. Vynikající uplatnění irských koní v dostizích proniklo do celého světa. Z hlediska kvality současného chovu A 1/1 je Irsko hlavní producent úspěšných dostihových koní především pro rovinové dostihy, ale najde se mezi nimi i velké množství vynikajících překážkových koní.

Irsko a koně

Irsko na severozápadě Evropy je z hlediska rozlohy téměř srovnatelné s naší zemí. ČR má rozlohu přibližně 79 tisíc km2 a Irsko bez anglické části 70 km2. U náš žije přes deset a půl milionu obyvatel,  v Irsku necelých pět milionů. Je to krásná, mírně kopcovitá země, zvlněná mají i některá dostihová závodiště. Za kolébku moderního jezdectví je považováno hlavní město Dublin. V roce 1864 se zde konaly výkonnostní zkoušky pro honební koně a tento závod je považován za počátek moderního sportovního ježdění. V následujících desetiletích se z této akce vyvinuly velmi kvalitní mezinárodní skokové závody, doplněné řadou dalších významných sportovních a chovatelských přehlídek. Známe jsou pod názvem Dublin Horse Show.

Podle sdělení tamních chovatelů koní se ještě po druhé světové válce v této zemi chovalo více než 300 tisíc koní, v současné době by se jejich počet měl pohybovat kolem 100 tisíc, z toho by mělo být okolo 40 tisíc anglických plnokrevníků. Jen pro pořádek, v Československu bylo po roce 1945 650 tisíc koní, nyní se stav pohybuje také okolo 100 tisíc koní. Koně se z Irska vyvážejí do 40 zemí světa, k nám se dostávají nejen úspěšní angličtí plnokrevníci, ale i irští cobové, connemara pony a některá další plemena.

Chov anglického plnokrevníka je pro Irsko velmi důležitý nejenom z hlediska tradice a prestiže, motorem chovu je i jeho úspěšnost a tím pádem ekonomika. Stejně jako ve Velké Británii, i zde se hovoří o dostihovém průmyslu a do soukromé i státní kasy v podobě tržeb a daní prý přináší více než miliardu eur. 

Když se v Irsku dostanete na místa spojená s koňmi, máte pocit, že chovem koní a dostihy žije celá země. V podstatě máte pravdu, protože dostihy patří k druhému nejoblíbenějšímu sportu, hned po irském fotbalu. Ve většině sportovně orientovaných hospod a barů můžete v průběhu odpoledne nebo večera ze záznamu sledovat dostihy, na které samozřejmě můžete podle libosti sázet.

Kildare

Tak jako Pardubice daly jméno Pardubickému okresu, tak město Kildare dalo název hrabství Kildare v provincii Leinster nedaleko Dublinu. Jeho historie sahá do pátého století, kdy tam žili Keltové, irský název zní Cill Dara. Ve městě je impozantní katedrála zasvěcená svaté Brigid, která ji nechala vybudovat. Mimo jiné ji pokřtil nejznámější irský světec, sv. Patrik. V Kildare žije něco přes osm tisíc obyvatel, přibližně stejně jako v Třeboni nebo v Hořicích. Jenže se zde nachází národní hřebčín, umístěný v nádherných zahradách, a mnoho dalších stájí či institucí s chovem koní či dostihovým sportem spojených.

William Hall Walker

Irish National Stud Kildare je poměrně mladý, vznikl teprve v roce 1916 a má zajímavý příběh. Za jeho vznikem stojí mecenáš milující koně a dostihy, úspěšný podnikatel, organizátor a politik za konzervativní stranu, William Hall Walker (1856–1933) ze Skotska. Rodina se později přestěhovala do Liverpoolu, kde byl jeho otec pivovarník a také primátor města. William Hall pokračoval v rodinné tradici, rovněž podporoval umění, chov koní a dostihy. Jeho kůň Soarer vyhrál v roce 1896 Velkou národní, další koně byli úspěšní i v klasických rovinových dostizích. 

V roce 1900 koupil pozemky poblíž města Kildare, v místě zvaném Tully a založil zde hřebčín, z něhož pocházeli i vítězové Epsom Derby. O několik let později založil významnou japonskou zahradu. Koupil také pozemky nedaleko Newmarketu ve Velké Británii. V roce 1916 obě místa věnoval britské vládě k založení národního hřebčína, resp. jeden nabídl ke koupi a druhý věnoval. Tou dobou byla vyhlášena Irská republika, která se v roce 1922 změnila v Irský svobodný stát, ovšem s britským panovníkem v čele. Samostatné Irsko vzniklo až v roce 1937. Každopádně po roce 1943 připadl hřebčín v Kildare Irsku a po druhé světové válce byl nazván Irish National Stud. Někteří koně byli ještě přesunuti do Velké Británie, ale většina jich zde zůstala. Také koně z Newmarketu byli ustájeni na dvou místech a až v roce 1963 zde byly vybudovány nové stáje. Od té doby je zde sídlo Národního hřebčína Velké Británie. 

Velkorysost W. H. Walkera, který získal i titul 1. barona z Wavertree, byla ohromující nejenom v oblasti koní, ale i umění. On i jeho otec věnovali mnoho ze svých obrazů či celých sbírek do muzeí v Liverpoolu, Newmarketu i dalších míst. Ve hřebčíně v Kildare má tento mecenáš bronzovou sochu. 

V mezičase se baron z Wavertree seznámil se sultánem Aga Khanem III. (1877–1957), kterého podpořil v myšlence věnovat se koním a dostihům. Příznivci dostihů vědí, že se ze sultána stal nadšený chovatel, majitel nesmírně úspěšných dostihových koní a štědrý mecenáš dostihů i skokových závodů. Založil rozsáhlý chov anglických plnokrevníků ve Velké Británii, v Irsku, ve Francii a na dalších místech. Tento vzdělaný a uvážlivý sultán jmenoval nástupcem svého vnuka Aga Khanu IV. (1936), který se kromě podnikání věnuje rovněž intenzivně chovu A 1/1.

Národní hřebčín v Kildare

Do Irského národního hřebčína se můžete vydat po celý rok. Během návštěvy uvidíte samotný hřebčín, jehož součástí je několik zahrad, včetně té nejznámější japonské. Koňaře zaujme nejvíc stáj plemeníků, kde je místo pro přibližně deset hřebců. Hřebci mají prostorné boxy s okny umístěnými ve speciálně upravené střeše. Stavba pochází ze sedmdesátých let a také to svou architekturou prozrazuje. Přes den jsou plemeníci ve velkých výbězích, které jsou od sebe odděleny dvěma vysokými ohradami, mezi kterými se dá procházet.

Co je pro anglické a irské ohrady pro koně typické, jsou oválné nebo zakulacené rohy, aby se koně nezranili. Hřebci jsou samozřejmě ve výbězích sami, dokonce mají na ohradách velké informační tabule se svými jmény.

Součástí areálu je čtvercová stavba s dvorem uprostřed s boxy pro klisny. Hřebčín vlastní své plnokrevné stádo klisen a ročně se tam narodí okolo padesáti hříbat. Daleko víc je zde však využívána služba, kterou hřebčín už dlouhá léta nabízí, ohřebení cizích klisen. Ročně jich sem zavítá víc než tři sta. Do hřebčína jsou převezeny zhruba týden či dva před porodem.

Když se projevují první příznaky blížícího se porodu, monitoruje rodičku školený personál. V boxech jsou kamery, ale služby personálu jsou nepřetržité, protože se stává, že během noci se narodí třeba i pět hříbat. V Irsku i v Británii nabízejí specializované hřebčíny někdy i zapuštění klisen hned v první říji, takže tam klisny s potomky ještě třeba deset až čtrnáct dní zůstávají. Někteří majitelé koní zvolí ještě další variantu a nechají zde svou klisnu i s hříbětem až do odstavu. Národní hřebčín nabízí i odchov ročků a dále je může dobře doporučit do tréninkových center.

Najdete zde další stáje a výběhy, kde jsou třeba zasloužilí dostihoví koně. Každý den okolo jedenácté hodiny je ošetřovatelé vedou na pastvinu a před vchodem do výběhu ještě dlouho čekají s koňmi na vodítku, aby se s nimi návštěvníci mohli vyfotit, nebo si je pohladit. Veteráni pozornost kupodivu docela dobře snášejí. Na ohradách jsou umístěny informační tabule s jejich jmény a výčtem úspěchů dostihové kariéry.

Hipologické a dostihové muzeum

Vedle pastviny je nové hipologické muzeum s názvem Irish Racehorse Experience. Provede vás životem dostihových koní i dostihových fanoušků. Je vybaveno dotykovými obrazovkami, promítá se množství kratších filmů. Dozvíte se podrobnosti o irských dostihových závodištích, kde se běhají rovinové nebo překážkové dostihy nebo oblíbené hobby dostihy point to point, které jsou ovšem docela nebezpečné. Vyzkoušet si můžete dostihový trenažér a prohnat se po dostihové dráze za povzbuzování obsluhujícího personálu. 

Zahrady

Co je kromě koní ještě zajímavé, jsou zahrady a přilehlý park. Areál doslova překypuje květinami, keři a vzácnými stromy. Správní budova hřebčína je zasazena do květinového království, že se v něm málem ztrácí. Připadáte si tu jako v botanické zahradě. O zeleň pečuje významná skupina zahradníků – specialistů. Část zaujímá víc než stoletá japonská zahrada, jinde se můžete posadit na staré kameny a rozjímat, další část připomíná anglický park (jen tak maně jsem si vzpomněla, jak nám v Kladrubech památkáři zakazovali vysazovat květiny a všechny stromy okolo budov by byli nejraději vykáceli. Nevím, co by říkali vedení hřebčína v Kildare).

Je toho ještě mnoho, o čem by se dalo psát – o možnosti nákupu koně a jeho vlastnění ve formě syndikátu (dříve to bylo běžné pro hřebce, dnes hřebčín nabízí hlavně klisny), výborně zabezpečeném celodenním stravování v přilehlé restauraci, široké nabídce zboží v obchodě hřebčína.

Úžasným možnostem kvalitního vzdělávání se věnuje samostatný článek.