Irsko, Velká Británie, Francie, Spojené státy americké a ještě několik dalších zemí se řadí k významným velmocem chovu anglického plnokrevníka.

V závěru sezóny 2014 v období slunečného a teplého babího léta se mi naskytl nevšední jezdecký zážitek, na který se nedá zapomenout. Od mých maďarských přátel jsem dostala milé pozvání zúčastnit se dobrodružné výpravy Study Tour v sedle kisberských koní na severovýchodě Maďarska u ukrajinských hranic podél řeky Tisy - ve Felső-Tisza Völgye regionu.

Další Střípek z ciziny nám zaslala Lenka Vrbecká. Myslím, že Mongolsko by rádo navštívilo mnoho svobodomyslných koňařů, proto přinášíme malou inspiraci a ochutnávku. Vypravíme se do altajských hor a nakoukneme i do jurt domorodců.

Dnešním dílem naše Střípky z cizích krajin uzavřeme. Jak už nadpis napovídá, podíváme se do Holandska osmdesátých a devadesátých let a provázet nás tam bude polokrevný hřebec Paraf (*1979) původem ze slovenského hřebčína a jeho majitelka a jezdkyně Katarína Hlavová.

Jezdeckou licenci ČJF má v dnešní době kdekdo. Ale co se pyšnit podobným „privilegiem“ platným v nějaké jezdecky vyspělé zemi? Udělat jezdecké zkoušky někde, kde se na výkony lidí kladou jiné nároky? Koncem devadesátých let mě tyhle otázky napadly a rozhodla jsem se prostě zajet do Německa a zkusit to…

Je to už dobrých dvacet let. Bylo chvíli po revoluci, já byla náctiletá žába, několik let u koní, když se mi naskytla příležitost jít na měsíční brigádu do stáje nedaleko Berlína. Zážitek to byl nezapomenutelný, připadala jsem si chvílemi jako Alenka v říši divů. Z ježdění v „elasťácích“, flanelce, holínkách a hokejové přilbě na „jezeďáckém“ statku bez výběhů s jízdárnou na louce jsem se octla ve zbrusu novém areálu se dvěma pískovými jízdárnami, skokovým kolbištěm a pastvinami. Úroveň zázemí zde ale nebyla nic proti úrovni v ježdění a péči o koně...

Zima vrcholí, konce nevidno, takže se v dnešním článku pokusíme zahřát alespoň virtuálně. Co takhle tříměsíční letní „dovolená“ na rozpáleném řeckém ostrově Thassos? Samozřejmě s koňmi, tentokrát v povídání z turistické jízdárny.

Dnes se v našem seriálu přesuneme do chladné Skandinávie, konkrétně do Švédska. Luisa Robovská tam při třech pobytech navštívila tři různé stáje a podělí se o své zážitky. V jejím vyprávění nás překvapily hned dva paradoxy a také jedno nečekané prvenství. Však se mrkněte sami.

Začal rok 2007 a já jsem po zhruba dvou letech hledání a zařizování nemohla nervozitou ani usnout. Povedlo se mi uspět ve výběrovém řízení na semestrální studijní pobyt na univerzitě na Novém Zélandu. Přes všechno těšení jsem 15. ledna s brekem nasedala do letadla směr Londýn, Singapur, Sydney a Auckland.

Vloni na podzim se mi naskytla neuvěřitelná šance odjet na roční stáž do Francie, do samého srdce „Školy lehkosti“. Philippe Karl a jeho žena Bea Borelle si pravidelně berou stážisty, kteří za péči o koně dostávají lekce od Philippa. Na jaro 2012 byla vypsána dvě místa. Poslala jsem tedy přihlášku a čekala.

Dnes se podíváme až za velkou louži. Do Spojených států mne nezavála práce u koní, ale studium na střední a vysoké škole. Samozřejmě jsem si před deseti lety balila kufry s tím, že nějací koně se tam přeci jen najdou, ale v jakém rozměru a kvalitě, to byla pro mne velká neznámá. Celá moje koňská zkušenost je úzce spjata s americkými koňáky. Lidskou stránku od samotných koní v Americe dost dobře nelze oddělit.

Dnešní střípek z Portugalska možná trochu překvapí. Přinejmenším ty, kteří by čekali vyprávění o lusitánech, working equitation a klasické drezuře. Podíváme se totiž do hřebčína, kde chovají plnokrevné araby a francouzské jezdecké koně. Ovšem majitel byl žákem a přítelem samotného Nuna Oliveiry...