Jednoho krásného dne v červnu roku 2012 jsem se rozhodla, že vyrazím prozkoumat, jaké je to v Mongolsku. Jelikož jsem koňařka a horalka v jednom, přála jsem si projet kus na koňském hřbetě a také projít po svých. A vzhledem k tomu, že jsem člověk skromný, tak mi stačí ke štěstí a úsměvu opravdu málo. Už v letadle jsem pozorovala přírodu z výšky a pomalu slintala. Vysoké štíty hor, klikaté říčky, řeky... a tak jsem vykukovala z okénka dlouhé hodiny a pozorovala tu krásu. Po přistání letadla přišlo první překvapení. Hledám WC. Nikde nic. Svou plynulou angličtinou se snažím domluvit. Nic. A tak zkouším domluvu rukama nohama. Jde to! Jsem nasměrována kamsi ven z letiště. Žasnu. Před parkovištěm stojí kadibudky! A dveře mají dokořán pro přihlížející!!

Pomalu zjišťuji, že do Mongolska se nevyplatí jet jen tak sám s batohem na zádech, jelikož mnozí Mongolové anglicky ani německy nemluví. Mimo rodného jazyka ovládají trochu ruštinu a dále se lze dorozumět tak nějak rukama a nohama... a tak se pár dní snažím pochytit ruštinu, kombinuji ji s češtinou a stejně si nerozumíme. Proto se už raději dál nesnažím ušetřit svou kapsu a pokračovat jen tak „na blind". Naštěstí se mi dostalo do rukou doporučení společnosti Ingol, která se specializuje na rybářské výlety, kde se loví trofejní ryby. Jedná se o českou firmu, a tak doufám, že bude komunikace snazší. Měla jsem jasný cíl: pohoří Altaj a výlety na koni a naštěstí mi to vyšlo!

Po přistání dalšího, vnitrostátního letadla (vystřídala jsem několik letadel, než jsem se dostala do cíle), jsem se spolu s rybářskou skupinou dostala do kempu autem. Jízda byla dlouhá a nekonečná, nicméně to stálo za to. Řidič jel neznámo kam cestou necestou pořád „do pryč". Po cestě (nečekejte asfalt, ale off road) nebyly žádné směrovky, navigační cedule, natož tak značky. Zato všude byla spousta pasoucích se koní a jaků. Jen občas jsme potkali nějaké auto nebo motorku. Kemp Sirgal v nadmořské výšce 2 300 m n.m. byl zasazen v krásné nedotčené přírodě a obklopen neprobádanými vysokými horami - odhadem okolo 3 000 metrů. Pod pojmem kemp si však nepředstavujte rušné místo, stany, sociální zařízení. Kemp v našem případě tvořily dvě jurty - v jedné se vařilo - zde vařili a bydleli Mongolové a ve druhé jurtě se spalo, jedlo, scházelo, prostě žilo. Ta byla naše. Jurta byla skromná, ale po celodenní porci kilometrů stačila. Člověk se najedl, zajuchal u vodky, umyl se a vyspal.

Hned večer po našem příjezdu jsem pozorovala oblohu posetou hvězdami. V přírodě, kde panuje klid a slyšíte jen šumící řeku, je to krásný uklidňující okamžik. Co se týče jídla, nemohu si stěžovat. Jídlo bylo chutné, mléko či jogurty z čerstvého mléka výborné a ještě chutnější než naše bio farmářské produkty.

Tam v horách Altaje...

Druhý den jsem se vypravila na celodenní výlet do hor hned za jurtou. To jsem však netušila, že jsem zřejmě první turista - tady totiž nejsou vyšlapané cesty! Cesta k mému vysněnému vrcholu byla zajímavá. Nejprve jsem si musela najít cestu klestím. Kde to nešlo dále - tedy výše, musely se mé kroky obrátit zpět dolů a hledat jinou cestu... Takto jsem našlapala několik zbytečných metrů navíc, protože jsem se musela několikrát vracet, než jsem se prohrabala vysokým klestím a našla schůdnou cestu vzhůru k vrcholu. Ale stálo to za to, otevřel se mi úchvatný pohled na jezero a řeku, kde byli rybáři. A tak jsem usedla a asi hodinu se kochala pohledem na tu nedotčenou přírodu. Na druhé straně jsem měla krásný pohled na zasněžené vrcholky pohoří Altaje. Cestou jsem překonala dva vrcholy, přešla po hřebeni, neustále jsem se kochala horama, jezerem a okolím. Hledím na hodinky a říkám si, radši už bych měla jít dolů...

Cesta dolů však nebyla jednoduchá. Musela jsem slézt kamenitým úsekem. V případě neopatrnosti jsem si koledovala o pád, pár kotrmelců směrem dolů a možné zranění. Jenže hodiny opravdu odbíjely velmi rychle... Musela jsem to mastit dolů! Jakmile jsem se dostala do snazšího terénu, čekal mě další prima zážitek. Kde se vzal, tu se vzal... vlk tváří v tvář pár metrů ode mne. Přejel mi mráz po zádech. Vytáhla jsem z kapsy malý křivák, který jsem si půjčila od Mongola v kempu pro případ nouze a říkala si „tak pojď". Dnes myslím na ten okamžik a směji se... co by mi tupý křivák pomohl? Vlk byl naštěstí stejně tak zaskočen jako já a rychle utekl. Já jsem si oddechla a pokračovala dále. V dáli se mi pak už objevila planinka a jurta. A přátelský Mongol, který mě zval dovnitř do jurty. Slyšela jsem, že je nezdvořilé odmítnout, a tak jsem vešla. Nelituji toho, i když čas byl neúprosný... v malé pěkné jurtě tam žila celá třígenerační rodinka. Malý chlapec svíral v náručí svou hračku - právě narozenou ovečku. Rodina byla udivena mým fotoaparátem. I když jsme si nerozuměli, pochopili jsme z gest.

Další den mě už čekal celodenní výlet v sedle. Můj koník však odešel se stádem a můj mongolský průvodce mi sdělil, že nemůže své stádo koní najít. Koně v Mongolsku jsou totiž chovaní úplně jinak než u nás - žijí napůl divoce a jako stádová zvířata v přírodě celý rok (aspoň v oblasti Altaje, kde jsem pobývala). Volně si pobíhají venku, po kopcích a sami si obstarávají potravu. A vzhledem k tomu, že v této oblasti je nedostatek trávy, to nemají snadné. Denně musí naběhat spoustu kilometrů po kopcích, spoustu energie tak spálí pohybem a tráva zde není příliš výživná, takže i při celodenní snaze o pasení jim byla vidět žebra. Večer se uchylují k napajedlu, tedy k řece, kde přenocují, hrají si, doplňují energii apod. Tam je z dálky sleduje majitel dalekohledem, aby se příliš nevzdálili. Pokud stádo není nadosah, vypraví se jej hledat, aby jej přivedl blíže ke svému bydlišti. Většinou se jedná o stádo odhadem okolo 30 koní, jak jsem vypozorovala, včetně hřebce, který je pro stádo vůdčí a jaksi "obhospodařuje" :) klisny. Hříbata se rodí ve stádě v přírodě bez cizí pomoci.

Když majitel potřebuje koně pro svou práci, nažene celé stádo do malé kulaté ohrady. Vybere si koně pro práci, uváže ho ke kůlu, nasedlá a jede. Žádná speciální výstroj. Kostra sedla je ze dřeva, potažená kůží a vycpaná zřejmě srstí jaka, aby byla pohodlná. Nicméně se dává na koně bez podsedlové dečky, a tak jsou koně po celodenní nebo několikadenní práci od sedla odření. Koně nejsou kovaní. Kopyta jsou přerostlá, ale ne příliš. Obrušují se venku pohybem po tvrdých kamenech. Na tento povrch jsou koně zvyklí, takže jsou schopni chodit po kamenitém terénu opravdu snadno a rychle. Byla jsem velmi překvapena i tím, jak jsou koně hodní, trpěliví a naprosto v pohodě. I když se na nich jezdí málo, naprosto klidně stojí přivázaní u kůlu, při sedlání a jsou vytrvalí pod sedlem. Nevadí jim běhat celé hodiny nahoru dolů z kopců, brodit řekou a přesto se nezapotí. Možná proto, že vzduch v Mongolsku je velmi suchý. A tak jsem se nepotila ani já. Jsou to malí koně v huculském typu, primitivní plemeno. A jak vypadají? Vylézají jim žebra, mají dlouhou hustou srst, dlouhou neupravenou hřívu a ohon a jsou to zpravidla jednobarevní koně bez znaků.

Další ráno mi Mongol nejprve upravil třmeny na sedle, protože mi byly krátké. Až když bylo sedlo připraveno dle mých požadavků, šla jsem si vybrat svého koně mezi dvacítkou koní připravených v ohradě. Kůň, kterého jsem si zvolila, se mi zdál mladý, nestrhaný a v kondici. Ale v podstatě byli v kondici všichni koně, jelikož se denně pásli venku a naběhali desítky kilometrů. Majitel se vůbec nezaobíral čištěním koně. Nasedlal koně (bez podsedlové dečky, jak je zvykem u nás). A pak se složil výbuchem smíchu. Nechápala jsem. Já stála v rajtkách a chapsech před koněm a můj průvodce měl snad sváteční jezdecký oděv. Smál se mému oblečení. A přidala se i jeho rodina. Smích ustal, když jsem odcválala do dáli. To jsem si trhla vysoké body, jelikož jezdectví si Mongolové považují. Cesta byla velmi pestrá a krásná. Nejprve jsme jeli po tajícím ledu, na němž se kopyta koní rozjížděla na všechny strany. Poté jsme museli přes řeku. Koně byli zvyklí na cokoliv, a tak brodění ve studené vodě nebo kamenitá cesta nebyl žádný problém. Můj průvodce mi vysvětloval, že mě vezme na zajímavé místo, kde jsou na skále malby. Museli jsme urazit 25 kilometrů k našemu cíli. Cestou jsme několikrát brodili stejnou řeku, přejížděli přes lesy, skalní útvary, kde cestičku tvořil úzký chodníček vyšlapaný zvěří, na jedné straně byl sráz a chyba koně by znamenala krutý pád dolů...Míjeli jsme krajinu, kde nebyl nikdo. Byli jsme „in the middle of nowhere".

Konečně jsme dorazili k cíli. Můj průvodce mi ukázal starověké malby na skalní stěně. Člověk s nějakým nástrojem určeným pro lov zvířat, ptáci, cválající koně. A hle - já jsem objevila další malby, o kterých ani on nevěděl... Posilnili jsme se na cestu a vyrazili jsme v sedle do kempu. Cestou jsme ještě několikrát brodili. Jednou voda sahala koni téměř na záda. A i přes mou snahu přejít suchou nohou mi zateklo do bot (nohy jsem měla natažené až téměř u huby koně - samozřejmě bez třmenů). Domů jsme dojeli a já získala velmi kladné body, když jsem oznámila všem, že 50 km žádný problém, zadek to vydržel a těším se druhý den na další porci kilometrů. Mongol si dal ruku na čelo - tvrdil že „já Čingischán". Nevím, jak dlouho ten večer stáli nasedlaní koně bez vody a jídla po náročném celodenním výletě u kůlu, ale asi hodně dlouho... Ještě pozdě večer, když jsem šla páchat večerní hygienu, jsem je tam viděla stát. Druhý den ráno za mnou Mongol přišel s dotazem, který jsem pochopila jako „za kolik...". Myslel tím, za kolik mu prodám své jezdecké oblečení... :-)

Takto jsem si vychutnávala střídavě hory a putování v sedle celých deset dní strávených v Mongolsku. Mé denní zážitky by vydaly na více stran. Obojí je krásné, Mongolsko je nepoznaná země a určitě nabízí více, než si člověk dokáže představit. Nicméně bych nedoporučovala jet tam naslepo. Už jen to jídlo, které mi domorodci nabízeli v jurtách, je pro nás Čechy nepoživatelné. Společnost Ingol má již „vycvičené kuchaře", tedy domorodce, kteří jsou ale schopni připravit chutné jídlo. A to na konci dne po vyčerpávajícím programu potřebujete. Dobít energii je třeba a jak jinak, než že se dobře najíte a dobře vyspíte. A hned budete o zážitky bohatší, protože jet tam naslepo jen na energetických müsli tyčinkách... Mimoto v Mongolsku nejsou žádné značky a vy nevíte, kde jste a kam jedete. Navíc domluva je opravdu těžká. I když nejsem zrovna typ člověka, který jezdí rád přes cestovky, tak pokud si to chcete opravdu užít, vyrazte sem za poznáním nepoznaného s někým, kdo už tu byl, zná to tu a může pomoci v případě nouze. I když jsou zde místní vstřícní, tak je možné, že několik desítek kilometrů nenarazíte na auto a každý, kdo zde už něco zažil, může potvrdit, že příroda je sice krásná, nicméně někdy nemilosrdná.

Pokud tedy chcete zažít několikadenní putování na koňském hřbetě nebo si užít procházky, túry a vysokohorskou turistiku, vyražte do Mongolska. Co si odnesete, to se nedá popsat ve vyprávění. To je třeba zažít.