V tomto díle věnovaném trailu se podíváme, s jakými dalšími překážkami, kromě uvedených povinných překážek, se můžeme na trati setkat.

Poslední povinnou překážkou v trailu je překonání nejméně čtyř kladin, které mohou ležet na zemi, nebo být přizvednuté. Překonávají se krokem, klusem, nebo cvalem, podle toho, jak předepisuje plánek trailu. V soutěžích pro začátečníky se pro klus a cval nepoužívají přizvednuté kavalety.

Další překážkou, kterou v každé trailové úloze potkáte, je branka. Konstrukce branky se však místo od místa liší, může být součástí oplocení, nebo stát osamoceně uprostřed arény, dokonce může být za branku považován i natažený provázek mezi dvěma sloupky. Pokud provázek koni připomíná elektrický ohradník, může být problém koně k překážce vůbec dostat, natož ji otevřít, projít a opětovně uzavřít, jak předepisují pravidla.

Mezi trailovými překážkami musí být povinně zařazena nejméně jedna překážka, ve které má kůň couvat. Překážka bývá vymezena dřevěnými tyčemi nebo bodovými značkami (kužely), nebo jejich kombinací. Vždy se couvá mezi tyčemi (ty mohou být přizvednuty až do výšky 60 cm), není povoleno po koni žádat couvání přes tyče.

"Co je na tom těžkého? Dejte mi jakéhokoliv koně ze stáje a já to na něm zajedu taky!" Tento názor jsem na vlastní uši zaslechla na závodech a výrok se týkal disciplíny trail. Výrok podával dobrou výpověď o dvou věcech - o nízkém jezdeckém povědomí autora a o vysoké úrovni startujících jezdců, kteří dokázali jet úlohu tak, že výkon vypadal velmi jednoduše. O co se vlastně v trailu jedná?

Westernové ježdění - tvrdá práce s dobytkem, toulačka lesem, nebo zlatem zdobené sedlo a načančané jezdkyně na vypulírovaných koních? Ač značně různorodé podoby jednoho jezdeckého odvětví, všechny mají společný základ. Snad právě tato různorodost je zdrojem stále širší obliby westernového stylu i u nás.