Co do zastoupení koňských plemen na našich kolbištích je trail jednou z nejpestřejších disciplín. S přibývajícím počtem koní amerických plemen v naší republice se zvyšuje i zastoupení appaloos, quarterů a paintů na startovních listinách, přesto právě v trailu jim dosud úspěšně konkurují i jiná, u nás hojně chovaná plemena.

Aby mohl být kůň úspěšný v trailu, musí mít dokonale zvládnutou komunikaci se svým jezdcem. V překážkách je nutné klást nohy na centimetry přesně. Přitom každá úloha je jiná, v té samé překážce mohou být po koni požadovány různé úkony. Není tedy žádoucí, aby kůň na určité překážky reagoval podle sebe určitým naučeným postupem, ale měl by se držet pokynů jezdce. Naproti tomu je žádoucí, aby kůň projevoval určitou samostatnost v překážkách (například při přecházení mostku, couvání v uličce, při bočním chodu nad kladinou...), kde by neměl kůň váhat, ale ochotně předvádět požadované úkony.

Takový systém práce požaduje velkou ochotu koně spolupracovat a nechat se vést, a přitom o své práci přemýšlet, což bývá právě tolik ceněným rysem u zmiňovaných amerických plemen koní.

Pochopitelně pracovitost není jen výsadou amerických plemen a pro mnohé jezdce jsou stále dostupnější jiná plemena.

Jedním z nejdostupnějších plemen je anglický plnokrevník (obr. vlevo). Každý rok jsou z dostihového sportu vyřazováni méně úspěšní plnokrevníci, kteřé můžeme po několika letech rekvalifikace obdivovat na kolbištích v dalších jezdeckých odvětvích včetně westernového sportu. I plnokrevníci mají své přednosti pro trail - jsou citliví, vnímaví a inteligentní. Na trailu se může příznivě projevit komunikativnost a rychlé reakce plnokrevníka, naproti tomu plnokrevník s dostihovou kariérou může mít zpočátku problém s nervozitou na závodech kvůli atmosféře připomínající dostihové prostředí.

Na nervozitu může plnokrevník doplatit také u nezvyklých překážek, které často koně svým tvarem nebo barvou zneklidňují. Zkušený, dobře přiježděný plnokrevník si s nimi však poradí stejně dobře jako jakýkoliv jiný kůň.


Na snímku vpravo můžeme vidět, jak trailovou úlohu zdolává český teplokrevník.
Dobře ježděný teplokrevník může mít v této westernové disciplíně slušné výsledky. Proti plnokrevníkovi by měl mít teplokrevník výhodu menší vzrušivosti. Pro dobré umístění je klid při práci na trase výhodou.

Určitým kritériem, zda s konkrétním koněm jezdit trail, mohou být tělesné rozměry daného jedince. Mohutný, vysoký kůň bude v nevýhodě oproti menším koním zejména v úzkých překážkách či při překonávání kavalet, jejichž rozměry příliš nehoví prostorným chodům. I velký kůň se však může naučit pohybovat v malých rozměrech překážek s jistotou, avšak náročnost tohoto výkonu je pro něj mnohem vyšší.

Podobné je to i s chladnokrevníky. Pokud chceme trail brát v tréninku jako zpestření práce pro koně, i velký kůň v něm může nalézt zálibu, a třeba se i v nižších typech soutěží předvést.

Pokud se však chystáme do vyšších soutěží, měli bychom raději zvolit jiného koně či jinou disciplínu, neboť ve vyšších soutěžích bývají překážky na užších rozměrech a tím se stávají pro velkého koně pastí.

 

 

 

 

Teď bychom si mohli říct: čím menší, tím lepší, tedy nejlepší bude pony! Avšak příliš malý kůň může mít též své nevýhody.


Poníky můžeme vidět úspěšně soutěžit v třídě mládeže a často i v otevřené třídě, kdy to mládež s poníkem "natře" i dospělým. Do úzkých překážek se snáz vměstná, tam, kde má velký kůň problém se vejít mezi značky, se pony tváří, že by se vešel dvakrát. Naopak například na klusových nebo cvalových kavaletách, kde jiní koně musí chody trochu zkrátit, musí drobný koník krok pořádně natáhnout. Největší problém však je na překážkách, kdy se manipuluje s velkým předmětem (vzpomeňme například přenášení vlajky zmiňované v minulém dílu, někdy se přenáší pytel napěchovaný senem...). Nejkurióznější problém, se kterém jsem se v tomto ohledu u trailu setkala, byla branka s vysoko umístěnou petlicí a malé děvče na ještě menším poníkovi. Jezdkyně zkrátka ze sedla svého ponyho na petlici nedosáhla...

Jaký kůň tedy bude nejvhodnější? Každopádně to musí být kůň, který bude ochotný podvolit se kdekoliv přání jezdce, nebude se lekat neznámých předmětů, bude dávat pozor, kam klade nohy, nejlépe středně velkého či menšího vzrůstu. Takoví jsou koně plemen vhodných na turistiku, jako jsou například hucul, hafling, quarter, paint či appaloosa.



U koní všech plemen jsou však důležité další dva faktory, které nakonec rozhodují o výsledném umístění. Prvním faktorem je přiježděnost koně, druhým pak jeho jezdec.