Od spuštění nového systému až do dnešního dne se v seriálu americké autorky Nancy Nicholson, Ph. D. nezobrazovaly obrázky, čímž toto ojedinělé dílo ztrácelo na hodnotě a zcela postrádalo svůj smysl. Konečně mohu všem zájemcům s radostí oznámit, že ztracené obrázky jsou na svém místě! Protože vše jsem vyťukávala ručně stručně odkaz po odkazu, může se stát, že jsem nějaký obrázek, video nebo odkaz přehlídla; prosím proto všímavé čtenáře, aby mě upozornili na diskusním fóru o Equichannelu a já to mohla co nejdříve opravit. Přeju pěkné čtení!

Představte si jízdárnu, na které se vyskytuje zhruba dvacet koní. Pohybují po obvodu, stejným směrem, cválají. Sedíte na svém koni, v ruce máte lehce prověšené otěže. Kůň pod vámi cválá v pravidelném, pomalém tempu, připraven takto cválat třeba dalších pět koleček, nebo přejít do kroku nebo klusu, případně prodloužit cval, a to okamžitě, jak byste mu k tomu dali pokyn. Nezmění tempo, ani nesklopí uši, přestože těsně kolem něj právě procválal rychlejší kůň. Máte pod sebou zkrátka dobrého koně, kterého je radost jezdit. To je western pleasure.

Dalším chodem, na který se blíž podíváme, je klus. Každý pleasure kůň musí ovládat jak pomalý krátký klus (jog), tak prodloužený klus.

Prvním chodem, kterému se budeme v seriálu o westernovém ježdění - část western pleasure - věnovat, je krok (walk). Na příkladu několika koní na fotografiích srovnáme jejich výkon a teoretické hodnocení.

Následující kůň má podobný problém, jako mnoho drezurních teplokrevníků – lehání do rukou a neschopnost se uvolnit. Zde však máme ještě jednu nepříjemnou skutečnost – hnědý Faustino absolutně „neleze dopředu“.

V aréně se pohybuje několik koní s nastrojenými jezdci. Všichni jedou po obvodu jízdárny, stejným chodem, stejným směrem. Z hlasatelny se občas ozve pokyn (např. "krok, prosím!") a všichni jezdci přejdou do požadovaného chodu. Sledujeme disciplínu western pleasure.

Daniela a Edith měly na červnovém kurzu kvalitní sportovní teplokrevné koně, jejichž problémy byly docela podobné: následkem „moderního drezurního výcviku“ byli koně ztuhlí, lehali do otěží a pro jezdce byla dřina na nich jezdit, přestože koně byli chodiví a „přiježdění“.

V dnešním článku popíšu práci další dvojice, která mi svým stylem i jezdeckými problémy trochu připomínala Franze na jeho bílém koníkovi z minulého článku.

"Kdybych nemusel mít na svého koně na závodech páku, tak jezdím..." "Nebaví mě jezdit na koni s udidlem, jinak bych na závody klidně jezdil..." "Nejraději jezdím na koni, který nemá nic na hlavě..." I takovmi zdůvodněními někteří vysvětlují, proč je na závodech nevidíme. Pokud by však chtěli jezdit western, mají možnost v jedné velmi speciální a náročné disciplíně, která je otevřena pro všechny hravé a kreativní jezdce.

Tímto článkem bych ráda zahájila malou „sérii kasuistik“ a tím představila principy „légèreté“ přímo na praktických příkladech. Pokusím se aspoň ve zkratce popsat, co jednotlivé dvojice pod vedením Philippe Karla během obou kurzů prováděli a vynasnažím se i vysvětlit, proč.

Konečně jsem se dostala k sepsání reportáže z druhého kurzu školy „légèreté“ francouzského jezdce a trenéra Philippe Karla, který se konal v červnu 2007 v jezdeckém areálu Marienhof ve Spillernu u Vídně. Díky krásnému počasí jsme se všichni přesunuli z haly na venkovní jízdárnu, kde jsme ve stínu košatých stromů strávili další čtyři velmi zajímavé, poučné a příjemné dny.

V dnešním pokračování našeho seriálu o westernovém ježdění si povíme něco o tom, jak správně vjet do kolbiště či jak ho opustit, a také něco málo k prodlevě a couvání, které jsou rovněž součástí reiningových úloh.