Zároveň se tak trochu omlouvám a upozorňuji čtenáře, že já sama jsem začátečníkem v této „metodě“, znám ji ze dvou kurzů, několika výukových DVD, jedné knihy a pár internetových článků. Píšu tedy na základě svých poznámek, jak jsem je stihla do sešitku naškrábat. Doufám, že jsem vše pochopila správně a správně to interpretuji dál. Budu proto ráda, kdybyste při nějakých nejasnostech rozproudili diskusi pod články; co vím, odpovím, na zbytek se budu muset zeptat.

Začnu dvojicemi, které nemají nějaké zvláštní výcvikové problémy. Popis jejich praktické práce budu prokládat poznámkami Philippe Karla (nebo i mými), jak jsem je při té příležitosti zaznamenala. Pokud bude místo na konci, napíšu i postřehy a názory, s nimiž nás PK seznamoval během teoretických hodin. Bohužel diváci nesměli během kurzů fotit ani natáčet. Videonahrávky dostávali pouze jezdci, fotila profesionální fotografka, která po každém kurzu posílala všem účastníkům CD s vybranými fotografiemi, které jsou dle mého názoru z výukového hlediska naprosto k ničemu a spíš jen přiblíží atmosféru kurzů.

Franz na třináctiletém malém bílém kříženci araba x něco jiného malého.

Jezdí westernově a má za sebou celou řadu různých kurzů a seminářů westernového ježdění, NH apod. Jeho kůň nemá žádné zvláštní problémy, ale pohybuje se neohebně, s nevýraznými chody, je takový nemastný neslaný, sice poslušný, ale bez energie, natažený, rozpadlý, bez přilnutí.

Obr. 1: Franz se pokouší vytočením zápěstí a zvednutím ruky oživit hubu koně; zatím to jde ztuha.

PK hned na úvod prohlásil, že se mu s westernovými jezdci pracuje dobře, protože mají lehké a pohyblivé ruce, nejsou zatížení dogmaty moderní drezúry a jejich styl práce s koňmi je paradoxně bližší původním myšlenkám klasického ježdění.

V první řadě je třeba tuto dvojici seznámit se základy „légèreté“ – použitím rukou a holení, uvolněním koně. To začíná oživením huby. Nejdříve ze země vysvětluje koni, že vytáhnutím udidla do koutků huby má začít žvýkat. Zpočátku bude kůň reagovat zvednutím hlavy a až pak odžvýknutím, ale to nevadí. Chvíli koně nechá bez hnutí v dosažené pozici, čili žvýkajícího, pak tah udidla povolí a koně pochválí.

Dalším krokem, opět ze země, je ohnutí krku na stranu za současného žvýkání. Přitom stojí vedle krku koně, vnější otěž přes týl, v polovině výšky krku ji drží jednou rukou, druhou rukou chytne vnitřní kroužek udidla. Vzájemným protitahem obou rukou vytáhne opět udidlo do koutku huby, na což už má kůň zareagovat žvýkáním, a otočí hlavu koně od sebe. Chvíli ho v této poloze nechá, pak vrátí zpět a pomalu povolí tah a pochválí. Kůň se učí jednak uvolnit čelistní kloub a jazyk a jednak uvolnit krční svaly, otevřít týl (= vystrčit nos dopředu) a rozhýbat krk.

V případě jako je tento, čili kůň nejde za kolmici a nelehá si v hloubce do otěží či se jim rolováním nevyhýbá, lze tzv. vyklenout týl. Jinými slovy, naučit koně na signál měkce a uvolněně „zaklapnout“ ke kolmici. Opět se postaví vedle krku koně, jednou rukou drží vnitřní kroužek udidla a druhou vnější otěž, která však teď nejde přes týl, ale přes krk poněkud blíže ke kohoutku. Obě ruce vytáhnou udidlo do koutků, vyvolají žvýkání čili základní uvolnění čelisti a jazyka, pak pomalu otáčí hlavu k sobě, přičemž ruka držící vnější otěž má „odolávat“. To přiměje koně ohnout krk a zároveň vyklenout týl, čili „zaklapnout“ ke kolmici. Opět tak má chvíli zůstat nehybně a jen žvýkat, povolením se jeho hlava má vrátit postupně do původní pozice. Pokud se tam kůň vrátil pomalu, znamená to, že vyklenutí týlu bylo dosaženo nenásilně; pokud by se tam vrátil rychle a trhaně, kůň byl k vyklenutí donucen. Když se kůň takto ohýbá do strany, učí se jednak napínat vnější otěž, jednak si protahuje svaly na vnější straně krku.

Může se stát, že přitom kůň nebude stát na místě; není problém nechat ho chodit dokola na malém kroužku.
Kůň má přitom „říkat ano“ = pracovat hubou, ne „dělat ano“ = kývat hlavou.

Stejný postup pak prováděl ze sedla v zastavení a poté i v kroku.

zvednutím rukou vytáhnout udidlo do koutků, aby kůň začal žvýkat a uvolnil čelist a jazyk; k tomu se vracet vždy, když kůň ztuhne. Zpočátku je třeba snažit se o uvolnění huby na rovných liniích, později i na kruzích či v obloucích, ještě později i během práce na dvou stopách.

z bodu číslo jedna plynule přejít k ohýbání krku do strany; ideální, ale ne nutné, je přitom vyvést koně na malý kruh. Podmínkou je: vždy nejdřív ohnout krk, pak jít na malý kruh, nikdy ne naopak! Pokud se kůň neroluje, lze přitom i vyklenout týl.

z tohoto ohnutí krku přimět koně se natáhnout. Tomuto úkonu říká akce-reakce; jezdec jako akci uvolní koni čelist a zvednutím krku mu změní rovnováhu, kůň jako reakci projeví snahu se vytáhnout do otěží. Tím se učí napínat otěže, čili ono slavné „kůň si sám hledá přilnutí“. Jezdec musí po celou dobu udržovat kontakt s živou hubou koně.

Třetí den únorového kurzu už Franz plynule a poměrně pěkně na lehké zvednutí rukou přiměl koně přežvykovat, ohýbal ho v kroku na obě ruce, vyklenul týl. V klusu to trochu občas drhlo, ale k tomu je třeba doma cvičit.

Obr. 2: Kůň už klene týl, je však třeba snížit ruce včas, aby se nezačal rolovat.

PK mu občas vyčetl, že při ohýbání za současného klenutí týlu povolí příliš pozdě tah vnitřní rukou a kůň se schová za kolmici. Jakmile kůň odžvýkne a ohne se, musí jít vnitřní ruka dolů.

V této hodině již plynule procvičovali malé kruhy na obě ruce s výraznou změnou ohnutí krku, to prokládali návratem na rovnou linii, kde Franz nechal koně se narovnat a vytáhnout do kontaktu. Když pak zkracoval otěže, aby koně dostal z natažené pozice zpět, kůň měl tendenci vyvrátit hlavu nahoru. Tomu lze zabránit tím, že bude zkracovat otěže s vyššíma rukama, aby udidlo působilo na koutky a udržovalo živý kontakt. Pokud to nepomůže, pak je třeba zkracovat otěže na malém kruhu za výrazného ohnutí a vyklenutí týlu.

Stejné cviky prováděli i v lehkém klusu. Ohýbat, narovnávat, měnit ruce. Stále při ohýbání držet vnější ruku níž a odolávat tahu, aby kůň vyklenul týl. Pokud kůň ztuhne, je třeba zvednout obě ruce a uvolnit hubu tahem udidla do koutků. Přitom je důležité mít obě ruce velmi lehké, pohotové a pohyblivé! Spojení obou rukou s hubou koně má být hravé, pěsti lehce uzavřené, aby bylo možné je povolit i sevřít.

Dvojice pracovala také na přechodech. Zde dodržovali Baucherův princip „pozice předchází akci“. Čili před jakýmkoli přechodem, ať už nahoru nebo dolů, Franz přizvednutím rukou oživil hubu koně, vzpřímil krk (= změnil koni rovnováhu) a trochu vyklenul týl, pak teprve z toho provedl přechod. Díky tomu kůň v přechodech

neztuhne

napadá na předek, čili se naučí sám nést, což je důležité pro to, aby prováděl v budoucnu přechody od zádě a byl stále lehký „v rukách“ i „na holeních“.

Franz má za úkol procvičovat doma toto uvolnění a ohýbání koně s vyklenutím týlu, přechody, změny ruky, a to ve všech třech chodech. Je třeba, aby kůň nespěchal, k čemuž má tendenci a pak příliš drobí kroky, ale aby šel pomalu předkem, zato aktivně zádí. Výsledkem budou dlouhé, „velké“ kroky.

V červnu Franz hlásil zlepšení. Koník je ohebný na obě ruce, umí se uvolnit a vyklenout, přestal tolik spěchat a natáhl krok. Pouze ve cvalu mají problém, začal si lehat do rukou.

Práce bez trenéra je však těžká a to se ukázalo hned první hodinu, kdy měl Franz předvést, jak s koněm pracuje. PK mu hned vytkl pár chyb v kroku:

- začal klenout týl dříve, než si zajistil spolehlivé uvolnění huby;

- na rovné linii měl ruce příliš nízko, neudržel jimi hubu živou; musí je dát výš a musí respektovat přímku předloktí – huba, pouze tak bude huba koně živá a uvolněná;

- měl příliš dlouhé otěže a hůř se mu pak manipulovalo s rukama;

- při ohýbání neudržoval rovnoměrný kontakt s hubou;

- při vytahování krku koně šel rukama dolů, ne dopředu-dolů směrem za hubou koně.

To vše je třeba napravit, aby byl kůň lehký a nelehal ve cvalu do rukou. Úkolem této dvojice bude především udržovat živou hubu a neustálý lehký kontakt mezi rukama a hubou. Nelze se primárně snažit o vyklenutý týl. Pokud se poddá huba koně, poddá se i týl.

Je nutné dodržovat postup:

1. na rovné linii usiluji o kontakt s živou hubou > 2. až pak mohu ohýbat na kroužku krk > 3. a pak nechám koně vytáhnout. Nic nelze přeskočit, při neúspěchu je třeba se vracet k předchozímu bodu.

V klusu vyvstaly další chyby:

- Franz příliš zvedal ruce a kůň se začínal rolovat;

- při vytahování krku kůň zpomaloval;

- když zvedal Franz v ohnutí vnitřní ruku, strkal ji před břicho. To nelze, je třeba spíš tu ruku vytočit ven, aby působila tak, jak má.

Musí si proto dávat pozor na výšku svých rukou. V klusu má po koni chtít častěji vytahování krku do otěží, nejlépe na velkém kruhu, kdy bude trochu odolávat vnější otěží a tak zároveň udrží vyklenutý týl. Vnitřní rukou však musí jít ihned dolů, jakmile se kůň ohne a vyklene týl – jinak se kůň zaroluje. Je třeba najít rovnováhu mezi působením obou rukou, aby kůň povolil v týlu, ale nezaroloval se.

Je třeba odstranit všechny chyby v kroku a klusu, až pak mohou oba pracovat ve cvalu a kůň si nebude lehat do rukou, jak tomu nyní bylo.

Obr. 3: Sed jezdce i pohyb koně se zlepšil, přesto ruka stále nereaguje dostatečně včas a měkce a dovolí koni lehnout si do otěží.

Další den pracovali na pěkném kulatém vytažení, které už jim šlo v kroku, a skoro i v klusu.

Ve cvalu dělal problém především cval na levou ruku. Franz příliš pozdě po ohnutí koně snížil a povolil vnitřní ruku, takže kůň nebyl odměněn za uposlechnutí a na oplátku ztuhnul a položil se do otěží. Na tom bude muset Franz pracovat doma. Je třeba, aby cvalové reprízy byly krátké, ale správné a aby nacválal už z předem dobře připravené pozice.

Ke konci hodiny pracovali i na dvou stopách, dovnitř plec na rovné stěně, prokládaná malým kruhem s výrazným ohnutím koně. Zde se projevila křivost koně, který se snáze ohýbal na pravou ruku. Na malém kruhu jezdec docílil žvýkání a uvolnění koně, připravil si tedy pozici, pak z toho mohl vyjet na stěně do dovnitř plece. Jakmile kůň „padl“, ztuhnul, uhnul apod., je třeba se hned vrátit na malý kruh a opravit pohyb i držení těla koně. Franzův koník měl při tomto cviku tendenci příliš spěchat; to lze odstranit změnou rovnováhu koně, čili výraznějším vzpřímením krku. Přitom musí zůstat záď velmi aktivní (čemuž pomůže dovnitř plec na malém kruhu, viz v dalších dílech) a lehký živý kontakt s hubou, který odlehčí předku, ten pak bude dělat žádoucí „velké“ pohyby.

Pokud se stane, že kůň jde předkem příliš do středu jízdárny, čili se dostává na 4 stopy, je třeba přesunout obě ruce směrem ke stěně. Vnitřní otěž se tak přiloží ke krku a koni „zavře cestu dovnitř“, vnější otěž jde od krku a koni „otevře cestu ke stěně“.

Dovnitř plec pak zkoušeli i v lehkém klusu, cvik prokládali prodloužením klusu s vyklenutým vytažením krku na velkém kruhu.

Obr. 4: Pravá ruka by mohla lépe udržovat přímku předloktí – otěže – huba.

Třetí den trochu procvičili akci-reakci, čili odžvýknutí – ohnutí – vytažení krku v kroku a klusu. Franz si stále musí dávat pozor na to, aby jeho vnější ruka nebyla těžká a vnitřní šla dolů včas, jakmile kůň vyhoví v ohnutí a povolení týlu. Jen tak zůstane kůň stále lehký v rukách a na konstantním kontaktu. To je pak důležité hlavně ve cvalu.

Zopakovali si i práci na dvou stopách, dovnitř plec proloženou malými kruhy v kroku, a velkými kruhy s prodloužením v klusu. Ke konci zpestřili práci tímto cvikem v kroku:

Dovnitř plec na stěně > malý kruh > travers na stěně > obloukem změnit smět a z toho > poloviční překrok na stěnu.

Přestože nic nebylo dokonalé, dvojice pracovala poměrně dobře, nedělali významné a zásadní chyby. PK pochválil Franze, že se mu zlepšil jeho „westernový“ sed a kůň je schopen předvést mnohem lepší chody a výraznější celkový pohyb, než tomu bylo v únoru.

/Foto: Brigitte Stransky/