Daniela na teplokrevné černé hnědce

Daniela jezdila v únoru na zapůjčeném skvrnitém holandském valachovi, o němž ještě napíšu, protože její tmavá klisna bavorského teplokrevníka se v té době léčila na podotrochlózu. Daniela má zakořeněnou celou řadu jezdeckých návyků, s nimiž bude velmi těžké hnout: jezdí v nestabilním sedu s lehce povytaženými patami, v mírném předklonu, je celá ztuhlá a působí silově, ruce má narovnané v loktech, zalomená zápěstí pevně „zapíchnutá“ vedle kohoutku a koně „zpracovává“ jejich taháním dozadu (prostě kobyle dojí hubu) popřípadě do rozkroku, přetahuje je přes krk. Všechny chyby se zvýrazní ve chvíli, kdy klisna nejde tak, jak by podle jezdkyně měla. Ostatně, takových jezdců člověk vidí dost i na našich jízdárnách. Její klisna má úžasné chody, pohybuje se jak na pérkách. Je to skutečně od přírody drezurní kůň, velmi dobře vyvážený, bohužel způsobem ježdění a výcviku absolutně hozený na předek. Lehá do rukou a přitom se roluje za kolmici, chodí výrazně po předku, s tuhým hřbetem, který ji asi i bolí, její problém s předními kopyty (podotrochlóza) je také možná výsledkem tohoto způsobu ježdění. Na začátku hodiny klisna hleděla kolem sebe, absolutně jezdkyni nevnímala, byla zatnutá a nějaké pohyby udidla v hubě ji nezajímaly.

Je třeba začít úplně znovu! A bohužel beze změny způsobu ježdění Daniely to nepůjde. Takže: Prošli si základní postupy uvolnění huby koně zvednutím rukou a vytažením udidla nahoru do koutků. Poté zkoušeli v zastavení ohýbat krk bez vyklenutí týlu (čili obě ruce stejně vysoko, vytáhnout udidlo a při ohýbání jde vnější ruka dopředu, čili „neodporuje“ – kůň tak zůstane s otevřeným týlem, což je u této klisny důležité, aby se nezarolovala a nelehla do otěží). Klisna při ohýbání krku začala ustupovat zádí – příčinou je, že vnitřní ruka, ohýbající krk, táhne dozadu!

Poté přešly dámy do kroku, kde opět Daniela zvednutím rukou oživila klisně hubu a vzpřímením krku jí dostala trochu rovnováhu dozadu, poté na stále lehkém a živém kontaktu bez vyklenutí týlu ohnula krk a šla a malý kruh. Takto pracovaly na obě ruce a po chvíli přidaly i přechody krok – zastavení – krok. Před každým přechodem musela Daniela dávat pozor na princip „pozice předchází akci“, čili nejdřív koně připravit odžvýknutím, změnou rovnováhy a pak teprve provést přechod. Klisna se i přes Danielinu nešikovnost a neschopnost vládnout rukám viditelně uvolnila a ve zvýšené pozici s živou hubou měla snahu „padnout“ hubou do lehkého kontaktu. Přidaly přechod krok – klus – krok, stále stejné podmínky a postup. Kůň nesmí na zvednutí rukou v klusu zareagovat zpomalením či zastavením, ale pouze změnou rovnováhy a přežvykováním. Musí v této poloze počkat, až mu dá jezdec pokyn k přechodu do kroku – ten pokyn je dán zasednutím jezdce, čili pomůckou sedem. Proto je potřeba dodržovat přesně toto pořadí: klus > zvednout ruce a uvolnit hubu > stále stejný klus > zasednout > až pak přechod do kroku a ihned snížení rukou.

Díky uvolnění a změně rovnováhy před každým přechodem se klisna začala pohybovat naprosto jinak – přestala se rolovat a padat na předek, její nádherné chody se ještě více projevily. Zato Daniela musí na sobě hodně pracovat! Její ztuhlost, nesymetrické a nepoddajné ruce „šlehající majonézu“ a neschopnost vnímat koně budou celý výcvik velmi ztěžovat.

Další den vlastně pracovali opět na tom stejném. Uvolnit koně, změnit mu rovnováhu, ohýbat na malých kruzích a dělat jednoduché přechody mezi zastavením, krokem a klusem.

Protože klisna si do rukou lehá, čili nevyhýbá se udidlu ale naopak ho ignoruje, nelze jí uvolnit hubu postupným tahem udidla do koutků, jak to dělali Franz a Martin. Je třeba působit tzv. demi-arrêty, kdy je vytahování udidla do koutků cukavé. Vždy, když si klisna trochu lehne do otěží, je třeba jí tímto způsobem zvednou hlavu a oživit hubu.

V lehkém klusu přidali i jednoduchou práci v dovnitř pleci na stěně, kterou prokládali vyklusáním na velkém kruhu. Dovnitř plec oživí záď a zadní nohy a pomůže koni srovnat si rovnováhu. Vyklusání na velkém kruhu slouží k přípravě pozice (čili demi-arrêt, odžvýknutí a zvednutí krku), z níž lze najet do dovnitř plece. Klisna si úžasně sedla na zadek a výrazně se zvýšila její akce. Teď člověk teprve začínal tušit její pohybový potenciál.

Drezúra není sport pro jezdce, ale pro koně. A pro toho je to sport podobný klasickému tanci, ne kulturistice.

Další den si na klisnu na chvíli sedl Philippe Karl. Prohlásil, že se na ní cítí jak na slonovi, který jde z kopce. V kroku s ní několikrát zacouval (pouze působení rukama!), pak provedl několik přechodů krok – zastavení a protože klisna měla tendenci jít do mimochodu, udělal dovnitř plec. Následovaly překroky, couvání, piruety. Vše s vyššíma rukama a s tím, že po klisně chtěl, aby celou dobu chodila se zvednutým krkem, hlavou výš a otevřeným týlem. Žádné vyklenutí – o to teď nejde! Je třeba udržet živý a lehký kontakt a změnit jí rovnováhu, aby nepadala po předku. To ostatní přijde pak. Po chvilce této práce jí dovolil, aby se mírně vytáhla; musí však být velmi obezřetný, aby zase nepadla na předek a nelehla do otěží.

A tohle je úkolem jezdkyně: musí jezdit hodně přechodů s rukama výš, udržovat lehký živý kontakt, klisna musí mít vzpřímenější krk; jakmile si lehne do rukou, provést demi-arrêt, klidně zastavit, zacouvat… Prostě vrátit do nové rovnováhy a nastolit lehký kontakt. Klisna odlehčí předek a ukáže své skutečné kvality.

Obr. 1: Edith a její ryzák při nedělní skokové hodině.

Edith na desetiletém westfálském ryzákovi

Edith je Němka a první (únorový) kurz absolvovala ve Stuttgartu. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohla v červnu přivézt svého koně, takže jezdila na vypůjčeném ryzákovi, který jezdí parkury a drezúry na úrovni S. Je poslušný, chodivý, ochotný, má pěkné chody. Bohužel díky systému „moderního drezurního ježdění“ si hodně lehá do rukou, je ztuhlý, nepracuje hřbetem a mívá tendenci padat na předek. Edith se na něm i přes veškerou jeho chodivost a ochotu nadře.

Hned na začátku vytkl PK Edith, že jezdí příliš mnoho kilometrů zbytečně. Od samého začátku musí s koněm pracovat cíleně a tak, aby k výsledku došla co nejdřív.

Způsob práce bude stejný, jako u Daniely a její klisny. Uvolnit hubu, změnit rovnováhu koně a začít ho ohýbat. Pracovali v kroku i klusu na přechodech i malých kruzích. Edith je typický „německý“ drezurní jezdec, s pevným korektním sedem, ale nepoddajným a nepružným, s přísnými holeněmi a absolutně nehybnýma rukama. Musí se sama uvolnit a „rozhýbat“, aby ji její kůň mohl následovat.

Poznámka pro cvičitele: Nestačí říct, že kůň není uvolněný, je třeba říct proč a co s tím dělat. U tohoto koně je nyní problém s uvolněním kvůli příliš nízké ruce jezdkyně a tendenci tahat ji dozadu.

Další den se vrátili k uvolnění huby ze země. Edith tak získá cit v rukách a lépe koni vysvětlí, co po něm chce. Pokud kůň nezareaguje odžvýknutím na postupný tah udidla do koutků, je třeba provést řádné demi-arrêt. Kůň se prostě musí naučit odžvýknout na povel, u tohoto ryzáka to bude trvat poněkud déle, je příliš dobře naučený pracovat s mrtvou hubou položenou do otěží. Ze sedla prováděli přechody a malé kruhy. Edith musí mít na mysli, že při vyjetí na malý kruh může působit pouze rukama (ohne koně) a sedem, nic nesmí dělat holeněmi, jinak kůň ztuhne. Pouze vnější holeň může působit ve chvíli, kdy vypadne záď. Malé kruhy a přechody procvičovali i v klusu.Většina koní se učí zastavit na předku, čili zablokováním předku, přitom si lehají do rukou. V přechodu nesmí kůň přesunout váhu na předek! Proto se musí posunout nejdříve jeho rovnováha dozadu. Jezdec říká koni: změň rovnováhu, možná uděláme přechod. Kůň musí čekat na změnu rovnováhy, ne na přechod. Pak se nezarazí na místě, ale „vejde“ do přechodu jako kočka.

Ani u tohoto koně nebude žádoucí, aby se vytahoval, protože by lehl do otěží. Musí se pohybovat s hlavou výš, tak provádět obraty i přechody. Avšak stejně jako u Daniely je nutné, aby si mohl kůň odpočinout a protáhnout si svaly. To mu jezdec dovolí v zastavení, nikdy ne v kroku či jiném pohybu. Zastavit, odžvýknout na lehkém kontaktu, nabídnout otěže a zahodit je, nechat koně, ať o všem popřemýšlí, porozhlíží se, prostě mu dát takto pauzu - a dělat to často.

Třetí den zkoušeli i cval, v němž podle Edith kůň lehne do rukou a zdrhá. Proto je třeba ho na cval připravit. V nižším chodu se dostane do správné rovnováhy a oživí se mu huba, pak může nacválat. Pár cvalových skoků a přechod dolů, opět spravit rovnováhu a znovu nacválat. Pořád musí provádět přechody a upravovat rovnováhu. Klidně si může mezi krátkými cvalovými reprízami couvnout.

Domácí úkol:

v pozici nahoře uvolnit hubu a zlepšit rovnováhu,

v této pozici provádět přechody, často, vždy a pouze z dobré pozice,

stejně tak v této pozici provádět další cviky, např. dovnitř plec apod.

- stále udržovat velmi jemný kontakt s hubou. Bez toho nelze pokračovat dál ve výcviku. Do terénu chodit pouze v kroku na volné otěži.

A podívejme se opět na trochu teorie:

Ruce mají několik úkolů v tomto pořadí:

povolit hubu (ruce se zvedají do koutků),

kontrolovat krk (ohýbání, natažení, kombinace obojího = natažení při ohnutém krku),

vyklenutí týlu.

To vše se během výcviku vlastně stále procvičuje a zlepšuje se zlepšujícím se výcvikem koně. Kůň se přitom postupně stále více napřimuje. Jde o dosažení stavu označovaného francouzsky „ramener“ = zvednutí báze krku + vyklenutí týlu + povolení huby.

Obr. 2: „Ramener.“

S jakými otěžemi jezdit?

Délka otěží má být taková, aby předloktí a otěž tvořilo přímku k hubě koně. Zpočátku ale musí mít kůň hlavu v přirozené pozici, čili chodí lehce natažený. Pokud má kůň hlavu nahoře, musím i já mít ruce vysoko. Přímka musí být dodržená i při pohledu shora, čili ruce mít dál od sebe, v šíři ramen. Palce je třeba mít nahoře, lokty u těla, pokud zvedám ruce, nepřetahuji je křížem. Ruce a pěsti musí být uvolněné. Je třeba pohybovat jimi postupně, pomalu a co nejméně, postupem výcviku se jimi bude hýbat stále méně a méně.

Když kůň vytahuje krk, ruka musí klesat ve směru jeho huby dolů a dopředu.

Obr. 3: Pokles ruky

Když chci koně třeba poslat ven z kruhu (pokud padá do kruhu), použiji neck-reining. Obrat je prostě změna rovnováhy koně do strany.

Obr. 4: neck-reining