V předchozím dílu jsme se zabývali základními „tmavými“ barvami. Existuje však celá řada genů, které mohou barvu srsti mírně, ale i velmi výrazně zesvětlit. Zjednodušeně to jsou geny způsobující nejčastěji různé odstíny žluté a krémové.

Se zástupci této rodiny jménem na "R" se potkáváme na kolbištích často, ať už se jedná o drezúru, všestrannost či parkúry. V chovu působili jako plemeníci Remus, Reliéf a Regulus.

Základní barva koně není bílá, jak by se někdy mohlo zdát. Všichni koně mají základní barvu srsti černou nebo červenou, bez ohledu na konečné zbarvení. Dnes se podíváme na geny, které způsobují ryzou a hnědou barvu.

K čemu barva, řeknete si, jsou podstatnější znaky koní… Ano, je to tak, ale – ruku na srdce, mnoho chovatelů, jezdců či „pouze“ milovníků koní tíhne k určitému zbarvení. Nejednoho chovatele pak napadají otázky: Jak je možné, že se z rodičovského páru dvou vraných koní narodí ryzák? Proč se narodilo bílé hříbě po rodičích, kteří takto zbarveni nebyli? Jak mohu dosáhnout u plánovaného hříběte oblíbeného zbarvení?

Kvalitní klisna z dobré rodiny je základem stáda a chovatelství obecně. Bohužel jsou rodiny notoricky podceňovány a proto zahajujeme nový seriál, který se bude věnovat úspěšným rodinám ve sportu. Začneme tou nejzářivější, rodinou Heimwehr, která světu dala Heraldika.

Dnešní bonbónek vyhrabal Filip Tesař z ruského archívu a je jen pro silné povahy. Připravte se na autentické popisy pamětníků, jak byli tarpani loveni a kroceni jako divá zvěř... neměli to s námi koně v minulosti vůbec jednoduché a myslím, že je nejvyšší čas jim splatit trpělivost, kterou s námi mají.

Náš seriál o tarpanech spěje do finiše. Minulý díl jsme skončili otázkou, zda je vůbec možné odlišit divokou a zdivočelou populaci koní. Filip Tesař nyní pokračuje v rozplétání tohoto klubka a oklikou se opět dostává k úvodní otázce, co je to vlastně „pravý“ tarpan.

Ptáme-li se, zda byli ti divocí koně, které v našem článku označujeme na základě novodobého úzu coby tarpany, opravdu divocí, nakousli jsme tím poslední kyselé jablko. A kyselé je tedy pořádně.

Po všech odhadech a dohadech konečně máme něco, co by mělo být jasně patrné zblízka i zdálky a mohlo by případně sloužit jako jasný rozpoznávací znak. Zbarvení. Ovšem nebyli by to tarpani, kdyby i u zbarvení nečíhala nějaká zrada. Takže začneme u myši domácí. Víte, jakou má vlastně barvu obyčejná "šedá" myška?

Už jsme toho o nich tolik napsali, ale pořád vlastně nevíme, jak tarpani vlastně vypadali. Jako koně Převalského? Jako exmoorští ponyové? Byli malí, nebo velcí? S hřívou stojatou nebo povislou? Pojďme prozkoumat prameny a - možná - se pustit i na půdu spekulací.

V předchozích dílech jsme si povídali o konkrétních jedincích, kteří byli svými pozorovateli (případně opisovateli) označováni jako „tarpani“. Nyní je na čase se podívat, co je vlastně označováno samotným názvem „tarpan“. Byl tak nazýván prostě divoký (případně i zdivočelý) kůň, nebo se jednalo o svébytný typ, charakterizovaný konkrétními znaky?

Dnes se v našem vyprávění o tarpanech podíváme na známá i méně známá svědectví o pozorování tarpanů ve volnosti. Zjistíme, že stále není příliš o co se opřít, protože vůbec není jisté, kde je ještě řeč o tarpanech a kde už o koních Převalského.