Chcete si sami odchovat a vychovat hříbě? Bojíte se, že vás čekají tři čtyři roky, kdy budete jen platit a nebudete jezdit? Že prvních pár let vašeho společného soužití bude nejen nekonečně dlouhých, ale i nudných? Nebojte se! Nuda to rozhodně být nemusí. I s úplně maličkým koňským batoletem totiž můžeme plnohodnotně trénovat velké a významné věci, a ještě se báječně pobavit!

Ještě před tím, než se společně pustíme do dlouhé řady výcvikových tipů, které lze zařadit do života i těch nejmenších hříbat, je dobré si osvěžit balíček vědomostí souvisejících s teorií učení a jejím využíváním ve výcvikové praxi. Ano, teorie – a obzvláště teorie učení – může být úmorná. Nicméně je – ve výcviků hříbat především – nesmírně důležitá. Je toho totiž dost, co můžeme raz dva pokazit. Jen trénink, který akcentuje fyziologické možnosti našeho hříběte a bere ohled na jeho psychiku a fyzické zdraví, je přínosný a smysluplný. Nechceme totiž, aby z našeho hříběte vyrostl kůň, který má zdevastovaný pohybový aparát, který ví, co je distres, frustrace a rezistence a který výcvikové lekce vnímá jako stále se opakující negativní kapitoly ve svém jinak tak pozitivním životě uprostřed nad míru milovaného stáda. Hříbě si totiž pořizujeme, protože chceme zdravého, motivovaného, vyrovnaného a spolehlivého parťáka a ne proto, aby na konci našich snah stál půltunový ofouknutý mazák, který touží po všem možném, jen ne, a ne po naší společnosti a spolupráci!

Jak se učí...koňská miminka i habáni

Každý kůň je jiný a každý se proto i jinak učí. Asi nás nepřekvapí tvrzení, že chytří koně rozhodně nejsou rovným dílem. Jen jeden kůň ze čtyř je schopen inovativním způsobem vyřešit problém, který před něj postavíme. A jsou mezi koňmi i tací, kteří zadaný úkol zkrátka a dobře nevyřeší, a to i kdyby měli umřít hlady. "Srážka s blbcem" je tedy možná napříč živočišnými druhy! 😉 Základní funkce mozku ale přesto jsou u všech koní stejné, tak jako základní typy jejich učení. A ty bychom, pokud chceme koně – obzvláště mladé – trénovat bez chyb a bez omylů, měli všichni, alespoň v úplných základech, obsáhnout.

Koně, a samozřejmě i ostatní savci, se neučí jen jedním, ale vícero způsoby. Jestliže se věnujeme výcviku koní, nemusíme asi detailně znát všechny typy učení, které kůň v průběhu svého života aktivně využívá. Přesto je zde alespoň zmíníme. Už proto, abyste mohli něco opustit, něco jiného akcentovat, nebo si to, co je vám blízké, jako svoji cestu vybrat. Určitě není potřeba se v teorii učení plně orientovat, spíš jde o to si uvědomit jak mnohovrstevný a komplikovaný proces učení je. Proč? Proto, abychom získali respekt ke své funkci cvičitele. Být učitelem – a je jedno jestli ve třídě nebo ve stáji – je náročná role, role, která má moc a sílu zásadně ovlivňovat jiné životy. A proto je dobré o velikosti a šíři této síly přemýšlet. Z uvědomění totiž vzniká jak respekt, tak i odpovědnost. A tu my, učitelé/cvičitelé vůči svým žákům/hříbatům máme. Pokud totiž koně něco učíme, spouštíme procesy, které vedou ke změně chování i myšlení. Vytváříme behaviorální a mentální změny. Vytváříme životní zkušenost. A to není zrovna málo!

 

Typy učení v té nejmenší kostce

Geneticky naprogramované typy učení

Pro tyto typy učení je signifikantní jejich biologická účelnost a objevují se, aniž by byly námi vyvolávány nebo posilovány. Jejich cílem je adaptace organismu na určité životní situace nebo aspekty. Patří sem:

Orientačně – pátrací rexlex – vrozený instinkt, který je odezvou jedince na změny v okolním prostředí.

Imprinting (vtiskování) – typ učení, které nepotřebuje opakování či posilování a které probíhá v nejranějším věku (u koní v rozsahu hodin, u psů v rozsahu týdnů). Výsledky vtiskání se nedají v pozdějším věku příliš modifikovat, případně jen velmi obtížně, a proto pozitivní rané zkušenosti hříběte, včetně šetrné manipulace v prvních hodinách života hříběte, mohou ovlivnit chování koně v dospělosti – omezit/posílit jeho strach z člověka a dalších potenciálně nepříjemných situací. Nic se ale nesmí přehánět. Člověk by neměl významně do chování/prostředí novorozeného hříběte zasahovat. To vyžadovala svého času v chovu koní masově aplikovaná metoda jejímž otcem byl veterinární lékař Robert M. Miller, který své výcvikové metody a myšlenky shrnul a představil v roce 1991 v knize Imprint Training of the Newborn Foal. V této knize Miller popisuje krok za krokem proces svého postupu při impritingu v prvních hodinách po narození hříběte. Další následný výzkum ovšem nakonec prokázal, že využití této metody nemusí vždy končit úspěšně, a ne vždy je přínosem. U hříbat, která "umělý" imprinting podstoupila, byly často zaznamenány negativní či dokonce kontraproduktivní reakce. Z toho důvodu se v poslední době od Millerova postupu při imprintingu a handlingu novorozených hříbat již téměř úplně upustilo. Přesto ale platí, že pokud velmi šetrně a ohleduplně manipulujeme s hříbaty v prvních hodinách a dnech jejich života, dosáhneme lepších a dlouhodobějších výsledků, než když s prvními pokusy o manipulaci začneme později. 

Habituace (přivykání) – typ učení, v rámci kterého u jedince dojde na základě zkušenosti ke snížení reakce. Hříbě v důsledku habituace přestává reagovat na podněty nepředstavující nebezpečí. Habituace je nutná k tomu, aby se koně naučili ignorovat takový podnět, který se jim – v důsledku opakované expozice - stal známým a který sice byl "podezřelý", ale zkušenost ukázala, že není nebezpečný - nemá pro život jedince žádné významné důsledky. V zásadě jde o přirozenou adaptaci organismu na opakující se podněty, které nepředstavují výzvu pro přežití nebo jsou neutrální. Kůň se tak naučí například nereagovat na zvuk projíždějícího auta, mlácení uvolněného plechu na přístřešku… jedinec tedy v důsledku habituace utlumuje reakce na podněty, o kterých zjistil, že nejsou nebezpečné nebo důležité a dochází k závěru, že na ně není třeba dále reagovat. 

Senzitizace, zcitlivění – typ učení, v rámci kterého vede opakované působení podnětu k nárůstu reakce na podnět. U jedince se tedy v důsledku opakované exporice podnětu zvyšuje vnímavost a citlivost na daný podnět, v našem případě třeba pomůcky. Jde v podstatě o opak navykání (habituace). Částečně sem patří i metoda desentizace, tedy tlumení vnímavosti na podnět, kterou lze úspěšně využít ke snížení reaktivity koní. Platí totiž, že pokud necháte hříbě zkoumat neznámý objekt a umožníte mu seznámit se se všemi orientacemi objektu, může to ve výsledku pomoci zmírnit intenzitu jeho strachové reakce, a to i do budoucna.

Explorační (pátrací) chování – jedná se o typ učení, v rámci kterého dochází ke spontánnímu a systematickému přezkoumávání prostředí a neznámých podnětů. Probíhá, pokud jedinci nehrozí žádné nebezpečí – je to vlastně hravý projev, jejímž cílem je seznámení se s novým objektem.

Klasické podmiňování  

Klasické podmiňování neboli asociativní učení, je učení v průběhu kterého se vytváří spoje mezi jednotlivými podněty a také podněty a reakcemi organismu. Naučená reakce vzniká bezděčně a jejím výsledkem není nové chování – pouze podmíněná reakce na podmíněný podnět. V klasickém podmiňování se pracuje s pojmy jako je nepodmíněný a podmíněný podnět, nepodmíněná a podmíněná reakce, opožděné podmiňování, generalizace, diskriminace nebo vyhasínání…to ale asi pro nás nemusí být v základech až tak moc důležité, podstatné je, že společné všem těmto procesům je to, že ke spojům dochází díky asociacím. Spojení podmíněných a nepodmíněných podnětů vyplývá z prostředí, okolí. Naučená reakce tedy vzniká bezděčně – pasivně.

Pokud pracujeme s hříbaty, která jsou velmi hravá a zvídavá, musíme si uvědomovat, jak snadno se tyto asociativní spoje vytváří, jak důležité jsou pro naši budoucí spolupráci s koněm spoje dobré, a jak těžce se budeme zbavovat spojů, které se nám „nehodí“. Při práci s hříbaty tedy vždy dobře promyslete každou svou reakci, ať již racionální nebo emociální, protože je v nejlepším zájmu cvičitele podporovat vznik dobrých a účelných asociací. Kůň má totiž vynikající paměť!

Operantní (instrumentální) podmiňování

Zde se již jedná o aktivní typ učení, které je založeno na důsledcích chování jedince (pozitivní/negativní důsledek) a proto je tento druh učení někdy nazýván učení úspěchem. V rámci operantního podmiňování se mění pravděpodobnost výskytu spontánních aktů chování (tak zvaných operantů) a to na základě jejich důsledků. Výsledkem operantního podmiňování je nové chování – jedinec si zafixuje důsledky svého chování a na tomto základě pak následně v budoucnosti jedná. Tento typ učení probíhá metodou pokusu a náhodného úspěchu a dochází tak k vyřazení chování, které nevedlo k uspokojení. Do této kapitoly patří i tak zvaný zákon efektu – takové akty chování, které v určité situaci vedou k uspokojení, se v něm později vyskytnou pravděpodobněji než ty, které k uspokojení nevedly. Pokud je úspěšné chování posíleno, dojde ke zvýšení frekvence tohoto chování. Kůň se tedy skutečně aktivně učí z důsledku svého chování. Operantní podmiňování je tedy to, díky čemu můžeme krok za krokem zformovat hříbě do podoby dokonalého jezdeckého koně.

Zjednodušeně řečeno…každý pohyb, který kůň udělá, můžeme pojmout jako "operant". Když tento pohyb odměníme, vytváříme operantní podmínění. Pokud cvičitel odměňuje řadu malých náhodných pohybů jeden po druhém, dovede koně k takovému chování, která sám nikdy nevyužíval.

Základním rozdílem mezi operantním a klasickým podmiňováním je tedy ten, že zatímco u klasického se zpevňuje podnět, u operantního je zpevňujícím agens odezva.

Právě operantní podmiňování pracuje s pojmy pozitivní posílení (positive reinforcement), negativní posílení (negative reinforcement) a trest. Posílení upevňuje požadované chování, trest ho tlumí, přičemž pojmy pozitivní a negativní zde mají stejnou funkci jako v matematice znaménka + (něco přidáváme) a – (něco ubíráme). Pro lepší pochopení...při pozitivním trestu dostane kůň něco nepříjemného – příklad: plesknutí bičem, okřiknutí a při negativním trestu je koni odebráno něco co je mu příjemné, co je pro něj žádoucí.

Posílení tedy vede ke zvýšení frekvence určitého chování, přičemž jedinec se učí z důsledků svého chování. Takové chování, které bylo úspěšné se s dalším a dalším opakováním upevňuje, takové chování, které bylo neúspěšné, se bude postupně utlumovat. 

Posílení...negativní, pozitivní a co s tím?

V rámci negativního posílení zbavujeme koně něčeho nepříjemného – příklad: odebrání určitého tlaku – holeň jezdce, tlak udidla. Jestliže jde kůň doprava a my chceme, aby šel doleva, zatáhnete za levou otěž. Udidlo zapůsobí nepříjemným tlakem, který odezní, pokud kůň uhne tlaku udidla a vykročí námi požadovaným směrem. Chování je zde tedy důsledkem odstranění nebo zmírnění nepříjemných podnětů/pocitů. Zpevňují se tak operanty, díky kterým nepříjemné podněty vůbec nemusejí začít působit, pokud kůň vhodným způsobem zareaguje. Negativní posílení vede ke zvýšení frekvence ulehčujícího chování. Jednoduše řečeno, kůn se naučí, že rychle může ukončit nepříjemnou situaci, pokud provede požadované chování. Koně – stejně tak i většina domestikovaných zvířat – byli v minulosti trénováni převážně za pomoci negativního posílení a tento stav stále přetrvává. Negativní posílení má výhodu – je velmi účinné, a proto učení probíhá snadno a rychle a zažité operanty jen velmi pomalu vyhasínají. Známe to z praxe. Kůň se často chová tak, jak byl za pomoci negativního posilování naučen, i pokud se děj/situace – po kterém v průběhu učení následovaly nepříjemné pocity – změnil. Kůň se chová tak, jak se naučil, že se chovat má, a to i když cvičitel již podnětem nepůsobí. Jeho nevýhodou ovšem je, že dnes již víme, že negativní posílení se podílí na vzniku poruch chování, včetně činností obsedantního charakteru (tkalcování, klkání) a zřejmě i naučené bezmocnosti. Přesto ale pravdou je, že za pomoci negativního posilování jsou dnes trénováni prakticky všichni koně, kteří se objevují ve výkonnostním sportu a také ti, kteří jsou trénováni obvyklými metodami přirozené komunikace. Oba přístupy totiž používají ve výcviku princip negativního posílení – nové chování se kůň učí tak, že je na hříbě/koně působeno tlakem (nepříjemným podnětem) a to tak dlouho, dokud kůň nepředvede takové chování, které požadujeme. Ve chvíli, kdy požadované chování kůň předvede, tlak (nepříjemný podnět) je odstraněn. Odstranění tlaku je pro něj spojeno s úlevou a kůň si proto postupně osvojuje nové chování, aby se pro příště nepříjemnému podnětu/tlaku vyhnul. 

Pozitivní posílení naopak podporuje vybrané chování tím, že v souvislosti s ním získává kůň něco příjemného, libého, něco, co chce – příklad: potravní odměna, pochvala. Výcvik se tedy zaměřuje na odměňování žádoucího chování, místo trestání nežádoucího chování. Tento přístup je založen na teorii, že zvířata se budou aktivně snažit opakovat chování, za které jsou odměněna, a tedy, že pozitivní posilování může být účinnější způsob výcviku než používání trestů. Do pozitivního posílení patří i dnes do výcviku koní často zaváděný specifický druh pozitivního posílení – tvarování (shaping, postupná aproximace). Při klasickém pozitivním posílení je vždy odměněn jen kompletně splněný operant, u tvarování následuje odměna i po dílčích úspěších. Výhoda tvarování tkví v tom, že koně lze touto metodou relativně snadno naučit i zcela novým prvkům chování. Chování (cvik) se postupně formuje směrem ke konečnému cíli, který může být i relativně složitým úkonem (například španělský krok, poklona...). Principem tvarování je myšlenka, že když se nedaří dosáhnout kompletně celé chtěné reakce, je třeba odměňovat to, co se požadované reakci – krok za krokem – přibližuje.

V souvislosti s operantním podmiňováním musíme zmínit i kapitolu jejímž středobodem je termín trest. Trest byl vždy velmi aktivně uplatňován, a to jak při výcviku zvířat, tak i při výchově děti. Trest lze definovat jako nepříjemný důsledek určitého chování a jeho smyslem by mělo být snížení pravděpodobnosti dalšího výskytu chování, které k trestu vedlo. Výzkumy však prokázaly, že trest je méně efektivní než pozitivní či negativní posilování. Změna operantu se při využívání trestu vůbec nemusí dostavit, a především averzivní tresty mohou doprovázet nežádoucí účinky. Například nepřiměřeně silný aversivní trest (bolestivé bití) může vést ke vzniku agresivity, nepřiměřenému strachu (fóbie), úzkosti. Přesto ale rovněž víme, že pokud jsou tresty ve výcviku/výchově využívány přiměřeně a jen sporadicky, jsou při odstraňování určitých druhů nežádoucího chování mimořádně efektivní. Tresty tedy ve výcviku koní asi i nadále většinově využívat budeme, vždy ale musíme velmi dobře zvážit, kdy je budeme aplikovat a v jakém rozsahu/míře. V každém případě platí, že cvičitel by nikdy neměl uplatňovat trest, pokud nemá pod kontrolou své emoce. Trest by měl vždy být důsledkem racionální pohnutky a nikoli emociální nestability nebo zlosti cvičitele. Důležité je si uvědomit, že pro efektivní trénink zvířat není nezbytně nutné tresty využívat. Alternativou mohou být pozitivní metody tréninku, které se využívají na pozitivní posilování a zvyšují motivaci zvířete k učení a spolupráci. Tyto metody jsou nejen etické, ale také efektivní, a zlepšují vztah mezi zvířetem a jeho cvičitelem.

Sociální učení

K učení nového chování u koní ale nedochází jen prostřednictvím individuálního učení, na chování se významně podílí i učení sociální. Hříbě totiž může dosáhnout změny chování i pouhým pozorováním chování jiného koně nebo hříběte, a to také v nezanedbatelné míře činí. Jde o tak zvané učení nápodobou (observační učení), které je založeno na pozorování jedinců a skupin. Pokud jedinec vidí, že modelové jednání vede k úspěchu nebo pochvale, pak si toto modelové jednání může fixovat. Podobně to funguje i se strachem. Pokud hříbě vidí, že starší zkušený kůň se nebojí, díky učení nápodobou se může stát odvážnějším a rychleji se v blízkosti nelibého podnětu uklidní. Přítomnost, byť jen jednoho jediného koně, který je zvyklý na překvapivý/děsivý podnět, může zmírnit reakce strachu nejen u jednoho, ale u celé skupiny mladých koní! Observační učení nám ovšem může výcvik usnadnit, ale i komplikovat. Například pokud se matka nebo členové stáda bojí člověka, bude se ho bát i hříbě. Vždy je proto snazší formovat hříbě, jehož matka/stádo má k člověku dobrý vztah a sama/samo ho vyhledává, než když je tomu naopak, protože u koní funguje učení nápodobou velmi efektivně.

V každém případě dnes již víme, že sociální učení je velmi komplexní a některé druhy zvířat nejen, že reflektují chování jiných ve svém okolí, ale dokáží z těchto pozorování i vyvozovat konkrétní závěry a své komunikační procesy přizpůsobit tomu, co si myslí, že "ti druzí" ví anebo neví. Jak je na tom v této souvislosti kůň ještě zcela přesně nevíme. Proto pozor! Snažte se na svého koně pohlížet objektivníma očima a neantropomorfizujte ho! Pokud jde o implikaci vyšších mentálních schopností u zvířat, musíme být opravdu velmi opatrní, protože fascinace člověka kognitivními schopnostmi zvířat někdy může vést k závěrům, které zvířatům připisují vyšší mentální procesy, než jaké jsou skutečně nutné k provedení konkrétního chování. A to je samozřejmě kontraproduktivní.

Závěr

Pro nás – cvičitele – je důležité si uvědomit, že učení je velmi komplikovaný a komplexní proces, který probíhá neustále, každou minutu každého dne, s námi i bez nás a není nikdy ukončen. Plynule den za dnem pokračuje dál a dál, a to aniž bychom chtěli či vyvíjeli nějakou snahu. Učení a život jsou ve své podstatě synonyma. To ale samozřejmě neznamená, že procesu učení tedy nemusíme věnovat zvýšenou pozornost. Logicky je tomu právě naopak! Každý jednotlivý kontakt s naším koněm má svůj význam. Náš budoucí hotový dospělý kůň totiž bude souborem poznatků – a z nich vyplývajícího chování – který formovalo mnoho a mnoho faktorů, a to podmíněných i nepodmíněných, naprogramovaných i naučených.  Nejde tedy nikdy jen o genetiku nebo charakter, temperament, kognitivní schopnosti a emoce, jde i tréninkové metody a jejich aspekty, které jsme na koně aplikovali a prožitky, které v průběhu výcvikového procesu koně měli.

Pokud neúměrně zvyšujeme intenzitu nebo četnost tréninkových jednotek, pokud vnášíme do lekcí vysokou míru stresu nebo dokonce strach a trest, snadno se stane, že koně fyzicky i emociálně přetížíme a docílíme pravého opaku toho, o co jsme usilovali. Kůň nebude motivovaný, ale nevyrovnaný, vystrašený nebo i zlomený (rezistence). V rámci výcvikových lekcí proto musíme bez přestání komplexně sledovat a vyhodnocovat chování koně. Proměna hříběte v dospělého jezdeckého partnera je totiž nádoba plná všech možných ingrediencí a drobků. A důležité nejsou jen samotné povely, ale i jejich načasování, intezita nebo modulace hlasu – z toho všeho se totiž rodí konotace emočních prožitků, které se k výcviku a našim pomůckám váží. Nic – když vstupujeme do interakce s koněm – tedy není bez významu a motivace k učení a spolupráci by proto vždy měla být založena na respektu, trpělivosti a porozumění. Škoda každé rány, která padne vedle“ není pořekadlo učitele, ale mučitele! Ještě, než se tedy pustíte do výchovy svého hříběte, zvažte, jak svého koně budete učit. Zvolíte pozitivní posílení? Negativní posílení? Kombinaci obou? Máte na výběr! Tak si vyberte a zkuste si o tom, co je vám blízké, zjistit trochu víc! Litovat takového vzdělání nakonec určitě nebudete! 😊

A co tedy a kdy můžeme s naším budoucím jezdeckým koněm trénovat? Co všechno ho můžeme učit? O tom až v příště!