Pro tentokrát bych si na úvod dovolila pronést pár slov z trochu jiného soudku, než z jakého byste v článku o výcviku komplimentu možná čekali. Musím se totiž zmínit o respektu.

Respekt nezbytně potřebujeme nejen ve své každodenní práci s koňmi, ale měli bychom ho nacházet a hledat i ve vztazích mezi námi, příslušníky rodu Homo sapiens. Na nesnášenlivost, neúctu k druhým a jejich názorům, na vulgaritu, která nás denně omotává v sociálních sítích, která na nás dopadá i z úst vrcholových politiků, která nezdravě opanovala náš veřejný prostor, bychom si totiž neměli zvykat, měli bychom se tomu postavit a být vždy o něco lepší, než je zvykem, než je obvyklé. My sami bychom se měli pokusit celou naši jezdeckou kulturu posunout o stupínek výš.

Proč o tom všem vůbec mluvím? Že by kvůli „náznaku pokory", který tento cvik obsahuje? Dost možná tak trochu...:) Jde ale spíše o následující. Každý z nás, kdo pracujeme s koňmi, si zasloužíme respekt a úctu. Až na pár jedinců, kteří jsou ke koním krutí z jádra své povahy, my všichni ostatní své koně milujeme. Snažíme se s nimi dohovořit, předat jim svou lásku, darovat jim svou péči a svůj čas. Pokud naši koně nejsou spokojení a šťastní, není to obvykle proto, že právě tak to chceme. Častěji jen nejsme schopni nalézt v komunikaci s koňmi společný jazyk, vlnu, cestu porozumění.

Myslím si, že nejsme cíleně necitelní, jsme jen nezkušení, dost možná nedostatečně vzdělaní, možná ještě neumíme o věcech přemýšlet ve vhodných souvislostech. To ale není nic, co by někomu jinému dávalo právo nás soudit, odsoudit, urazit či ponížit. Opravdu každý z nás, kdo s koňmi pracujeme, si zasloužíme svou dávku respektu a úcty od svého okolí a na to zkuste pomyslet, když stojíte u jízdárny a mluvíte o ostatních, když píšete své komentáře na sociálních sítích. Na odvrácené straně měsíce totiž býváte i vy, nejen já či ti druzí. Zkusme být k sobě méně krutí, méně hrubí a přemýšlejme nejen o koních, ale i sobě samých s větším porozuměním, tolerancí a láskou.

O výcvikové filosofii

Všechny cirkusové lekce, pokud je umíme, pokud je koně učíme systematicky a správně, jsou stejně významné, stejně hodnotné, jako všechny ostatní cviky, které s koňmi je možné provádět. Přeskok, ani skok přes sto čtyřicet nemají pro naše koně větší „význam“ než dobře předvedený kompliment. Neměly by ho tedy mít ani pro nás, majitele. Kůň se, zkrátka a dobře, neraduje, že zvládne piafovat, že skáče jako kamzík.

Kůň se ale může „radovat“, může se cítit dobře, když se mu jeho jezdec, majitel, věnuje zodpovědně a je schopen koni nabídnout takovou metodu práce, která ho baví, která ho nepřetěžuje, která mu nepřináší bolest a utrpení. Pokud bych nevěřila, že koně lze jezdit a trénovat tak, že se do mých lekcí těší, že jsou pro něj „snesitelné“, že rozbíjejí stereotyp a nudu běžného „civilizovaného chovu“, nikdy bych koně necvičila. Abych trávila svůj cenný čas výcvikem koně či psa, potřebuji s jistotou vědět, že koně tato činnost baví, že mu do života vnáší, tak jako mě samé, radost a potěšení.

A jsme zpátky u respektu. Můj přístup ke zvířatům je především o respektu, o obdivu a úctě k nim. Zvířata jsou taková, jaká je příroda vytvořila, jsou sama o sobě dokonalá, jsou jiná, než jsem já, ale rozhodně ne méněcenná. Výcvik, každý trénink tedy musí tento respekt, úctu druhému, opravdu obsahovat.

Prosím tedy i vás, kteří čtete tyto řádky. Přestože se svými koňmi pracujete jinde a jinak, respektujte, prosím, svá zvířata a také ty, kteří mají jiný pohled na věc. Nevnucujte jim svůj úhel pohledu, svůj názor, pokud vás o to nežádají. Někdo chce s koněm skákat, druhý ležet v trávě. Ten a ani onen není lepší a není ani horší. Pokud jsou koně spokojení, pokud nestrádají, nechte druhé být. Nechte jim jejich možnost volby. Respektujte prostor druhých a buďte, prosím, pokorní a uctiví. Svět, a nejen náš a našich koní, pak bude klidnějším a lepším místem pro život.

Co je poklona a jak má vypadat

Kompliment neboli poklona je cvik, při kterém kůň sníží jednu svoji přední nohu, klekne na ni, a druhou natáhne daleko před sebe.

Při korektně předvedené pokloně by hlava koně neměla být mezi předníma nohama, kůň by měl mít hlavu vzpřímenou, dívat se před sebe, tak, jak by to dělal přirozeně ve volnosti. Pokud je kůň naučený se „protahovat za dobrotou“ hluboko mezi přední nohy a „stojí na hlavě“, je poklona nejen nehezká, ale i nebezpečná. V této pozici hrozí koni vážný úraz. Kůň může ztratit rovnováhu, může ztratit sebevědomí a panicky zavrávorat, může se leknout a upadnout. To zásadním způsobem ohrožuje jeho zdraví, a proto tímto způsobem své koně nikdy netrénujte. Hrozí poranění kostních a vazivových struktur nejen krční páteře, ale i končetin!

Výjimku tvoří pouze ta situace, kdy by vám právě tuto metodu strečinku doporučil fyzioterapeut či veterinární lékař. Opakuji tedy ‒ při výcviku se soustřeďte, aby hlava koně nebyla při pokloně hluboko mezi předníma nohama. A tuto chybu během výcviku korigujte.

Poklona není cvik, který je součástí vyššího drezúrního výcviku koně (na rozdíl od španělského kroku či klusu), nemá pro jezdeckého koně významnou gymnastickou hodnotu. Přesto ale poklona, pokud je cvičena korektně, koně nepoškozuje a nelze popřít, že cvik má velkou atraktivitu. Tak jako u jiných cviků, i zde platí, že kůň by měl poklonu vždy vykonávat na povel a na povel by s ní měl i končit.

Naším cílem je poklidná, velmi uvolněně provedená poklona, kterou kůň vykoná na „neviditelný“ povel a setrvá v něm, dokud není požádán, aby cvik ukončil. Jestliže nám kůň z poklony zbrkle „vyskakuje“ či do ní „padá“, nejen, že kompliment dobře nevypadá, ale může koně, pokud není uvolněný a dobře nasvalený, i poškodit.

Pamatujte si, že každá hyperextenze či hyperflexe je nebezpečná a ohrožuje zdraví našeho koně. Nezapomínejte také, že i stres a emoční napětí vede k bolesti a ztuhlosti. Podle těchto hledisek tedy koncipujte všechny své lekce s koněm.

K čemu a proč?

V komentářích k úvodnímu článku jsem zaznamenala reakce zabývající se možným nepohodlím koně. Dokonce se, v podstatě, mluvilo o jeho „ponižování“. Povíme si tedy o výcviku tohoto cviku ještě pár slov navíc.

Poklona není uměle vytvořený, koni nepřirozený cvik. Patří do jeho „arzenálu“ obranného chování. Kůň poklonu provádí ve volnosti, jestliže ho chce druhý kůň, a týká se to obzvláště bojových her hřebců, „odzbrojit“ tak, že mu překousne či zhmoždí šlachový aparát na předních končetinách. Při těchto bojích (v případě mladých koní hrách) si i kůň ve volnosti přirozeně kleká, aby citlivé partie svých nohou ochránil. Kůň si také kleká vždy, když si chce lehnout.

Pokud tedy koně požádáme o kompliment, není to pohyb, který musíme koně „učit“, je to pro něj stejně samozřejmá věc jako hrabání či válení. Nechceme tedy nic dramaticky náročného a rozhodně tedy koně netýráme, nemučíme a ani ho neponižujeme. Bez obav tedy do toho! :)

Platí jen jedno dogma, které bychom měli mít na zřeteli. Výcvik musíme vést bez konfliktů, bez násilí a bez stresu. Vždy se musíme snažit vcítit do konkrétního koně, do konkrétní situace. Každý kůň je jedinečný a jako takový vyžaduje jedinečný přístup. Pokud budeme o výcviku komplimentu přemýšlet v těchto dimenzích, nemusíme se ho bát. Tento cvik není nic obtížného a z naší strany nevyžaduje žádné výjimečné znalosti ani schopnosti.

Všechny lekce „cirkusové drezury“, jak jsme si již řekli, by měly být založeny na empatii a porozumění a vyžadují čas. Spoustu času. Protože právě čas, který výcviku věnujete, vytváří onen rozdíl mezi drezúrou a ne příliš obdivuhodným drezírováním. Měli bychom také vždy myslet na to, že i když máme se svým koněm vybudovaný vztah založený na důvěře, kůň nikdy nemůže „obejít“ své „přirozeně naprogramované reflexy“. Jeho reakce jsou reakcemi zvířete, které je obklopeno predátory. A i člověk je, z úhlu pohledu koně, predátor.

Nedivte se tedy, že pokud koně omezíte v pohybu a budete chtít, aby se před vámi snížil, nebude nutně reagovat s letargickým klidem. Opravdu nemusí být klidný, ba co víc, může být z vašeho požadavku notně vyděšený. Mnoho koní si totiž v této situaci bude naprosto jistých tím, že pokud si před vás klekne, živý už nevstane. To je přirozený myšlenkový model, na který byste neměli zapomínat. Měli bychom koni tedy poskytnout tolik času, kolik ho pro získání důvěry a sebevědomí potřebuje. Zkrátka ne každý kůň je hrdina! :)

Jiným případem potíží, které vás mohou při výcviku potkat, jsou koně dominantní, často hřebci, ale nejen oni. I klisna dokáže být někdy striktně za „paní šéfovou“. Tato skupina „frajerů“ se ne vždy ráda a ochotně „podřizuje“. A poklona jistým typem vyjádření podřízenosti rozhodně je. Dejte tedy i frajírkům čas situaci vyhodnotit, reagovat na ni a váš požadavek zpracovat. Ve výsledku bude i pro ně kompliment dobrou lekcí na téma rozvoj a správné formování vztahu „já a můj pan učitel“. :)

Znovu se tedy opakuje to, co jsme si již několikrát řekli. Cirkusové lekce mají pozitivní vliv nejen na tvorbu kvalitního vztahu mezi koněm a cvičitelem, ale jsou přínosné i pro psychický stav mysli a to jak koně, tak i jezdce. Bojácní koně získají sebevědomí, dominantní zvířata pak respekt ke svému cvičiteli. Cirkusové lekce, výcvik poklony nevyjímaje, mají i rehabilitační účinky. Lze pomocí nich gymnastikovat záda a krk koně, zlepšit koordinaci a rovnováhu, zlepšit rychlost a přesnost reakcí. Pokud začínáte a chcete koně nejen učit cviku, ale chcete ho i systematicky gymnastikovat, měli byste ale postup konzultovat s někým, kdo je kvalifikovaný a problematice rozumí (zkušený trenér, fyzioterapeut, veterinární lékař). Sami si gymnastické cviky nevymýšlejte, opravdu nejspíš naděláte více škody, než užitku. V případě, že kůň není zcela zdráv, je po úraze, či má problémy pohybového aparátu (například degenerativní) může být výcvik kontraproduktivní. Konzultace je pak naprosto nezbytná.

Doporučení poslední. Vždy pracujte na klidném, důvěrně známém místě. V případě poklony pouze tam, kde je pružný a neklouzavý povrch. Nikdy nechtějte, aby kůň klekal na tvrdém, kamenitém či kluzkém povrchu. Nejen, že hrozí zranění, hrozí i ztráta nadšení. Poklona by pro koně opravdu měla být příjemná jak po stránce psychické, tak i fyzické. A to na tvrdém či kamenitém podkladu nejspíše nebude. Na povrchu kluzkém může mít kůň, pro změnu, pocit nejistoty a ze cviku obavy až strach.

A jdeme na to!

Poklonu můžeme učit dvěma základními metodami. Tou první je metoda klasická, kdy se k výcviku používá obnosek a lonž, tou druhou pak metoda moderní, kdy je poklona výsledkem celého systému za tímto účelem sestavených a jasně definovaných cvičení, mezi něž patří například „protahování za mrkví“, nácvik „horské kozy“ atd.

Vyzkoušela jsem a viděla v praxi obě metody, a nemyslím si, že jedna z nich je lepší než ta druhá. Obě metody, pokud jsou aplikovány správně, fungují. Důležité je ctít základní pravidla práce s koněm ‒ musíte být didaktičtí, srozumitelní, trpěliví. Význam má správné načasování, vhodně zvolená míra tlaku a schopnost odhadnout a akceptovat fyzické a psychické limity konkrétního koně.

Výcviková metoda sama o sobě podle mého názoru významná není. Je tedy jen na vás, co je vám bližší, srozumitelnější. Jde o metody práce, nikoliv o „znepřátelené bojové tábory“. Protože poklona rozhodně není nejtěžším oříškem z těžkých oříšků, seznámím vás s klasickou metodou nácviku komplimentu. Proč? Protože mám pocit, že moderní „horsemanship“ má někdy tendenci dělat z komára velblouda. Z jednoduchého udělá složité a složité snadno zjednoduší tak, až ho pokřiví. Prosím o respekt, nic ve zlém! :)

Poklona zkrátka není cvik těžký natolik, abychom ho museli rozfázovat do mnoha jednotlivých dílů výcvikového seriálu. To ale samozřejmě platí jen tehdy, pokud pracujeme s koněm, který má ukončený základní výcvik ze země, důvěřuje nám a nemá fyzické či psychické problémy. Zdravý kůň s „dobrým vychováním“ se poklonu klasickou metodou naučí bez problémů dříve nebo později a bude ji dělat ochotně a rád. Kůň, který do této kategorie nepatří, nepatří ani do rukou začátečníka a neměl by být trénován bez odborného vedení.

Jestliže tedy váš kůň patří do druhé kategorie, dál už ani číst nemusíte. V řadě prvé si najděte osobu, které důvěřujete a která vám bude schopna poskytnout kvalifikované vedení. Poradí vám s korektním výcvikem vašeho koně od A do Z. Až po té, co váš kůň vás bude respektovat, bude vám důvěřovat, bude za všech okolností ovladatelný a budete tedy, v základním výcviku, u písmena Z, začněte myslet na „kompliment“. Poklona je součást jezdecké abecedy a začínat s abecedou u X je nesmyslné a zbytečné.

Výcvik poklony klasickou metodou

Při výcviku budeme potřebovat, alespoň při několika úvodních lekcích, pomocníka vybaveného lonží a dostatečným množstvím pamlsků. V ideálním případě pracujte s pomocníkem až do doby, než kůň bude provádět poklonu rutinním způsobem. Varianta jen já a můj kůň je možná, ale rozhodně ji nedoporučuji začátečníkům. Bude toho na vás příliš, nebudete klidní, nebudete se v situaci orientovat. Velmi rychle zjistíte, že čtyři ruce nemáte, i když je nutně potřebujete! Snadno se dostanete do nepříjemné situace plné zmatků a nedorozumění, což je stav, který si kůň ‒ bohužel ‒ okamžitě s nácvikem poklony spojí a zafixuje. A nelehce na tento svůj „první dojem“ zapomene. Vždy je snazší, když vše jde hladce, než když se už v první lekci dostanete do tenze či dokonce konfliktu.

Pracujeme ideálně na jízdárně s hlubším písečným povrchem, koně postavíme asi tři metry od dlouhé stěny, hlavou ke stěně, která bude tvořit optickou bariéru pro pohyb vpřed. Kůň by měl být nastrojen španělským obnoskem, v případě, že s ním není seznámen, uzdečkou. Pokud máte dojem, že váš kůň je plně pod vaší kontrolou a velmi dobře jeho reakce znáte, můžete cvičit i na ohlávce. Důležité je, abyste se nedostali do situace, kdy budete se svým koněm poměřovat síly.

Při této metodě tedy pracujeme s lonží. Pozor ‒ kůň by měl být na dotyk lonže na všech částech končetin zvyklý. Ideálně by měl znát práci na dvou lonžích nebo alespoň být připravený na to, že mu nohu budeme pomocí lonže zvedat a budeme s ní manipulovat. Není dobrý nápad se do nácviku poklony pouštět s koněm, který na takovou manipulaci není odpovídajícím způsobem připravený. Naším cílem není koně „znásilnit“ či vyděsit. Lonž je pouze didaktická pomůcka a nikoli mučicí nástroj! Pamatujte, klid, žádný zbytečný tlak a stres! Pracujeme s radostí a lehkostí.

Cvičitel stojí na levém boku koně, na lonži si vytvoříme smyčku, která se umístí na levou spěnku končetiny, lonž vedeme přes hřbet koně, okolo hrudního koše, pod břichem až do ruky cvičitele. Za pomoci lonže (výcvik můžete podpořit poklepáním tušírkou na jednom konkrétním místě, ale není to podmínkou) zvedneme nám bližší přední nohu. Kůň i my bychom měli být uvolnění a klidní, pokud je kůň v tenzi, cvičení přerušíme, pochválíme a pokračujeme až po té, co se kůň uklidní. Nácvik držení přední nohy nad zemí v pokrčení nacvičujeme opakovaně a tak dlouho, dokud kůň nestojí zcela v klidu a neklade žádný odpor.

Další postup je následující. Koně postavíme do otevřeného postoje, přední nohy by měly být před kolmicí, zadní nohy za kolmicí. Cvičitel drží nohu zvednutou, pomocník začne nabízet pamlsky dole mezi předníma nohama. Kůň se obvykle sám začne snižovat do klečícího postoje, pokud ne, můžeme lehce zapůsobit tlakem dozadu a dolů a to pomocí obnosku, případně udidla. Vždy ale s rozumem a mírou.

Ve chvíli, kdy se kůň dostatečně sníží dozadu a dolů, velmi pochválíme, nohu uvolníme a cvičení ukončíme. Takový pokrok v průběhu jedné lekce je dostatečný. Toto cvičení následně provádíme denně, vždy po ježdění či lonžování. Kůň by měl přicházet do lekce poklony opohybovaný, rozcvičený, uvolněný.

Postupně se budeme snažit docílit toho, že kůň na pokrčenou nohu plně poklekne. Následně se budeme snažit dobu pokleknutí, za pomoci pochvaly (případně tušírky) a odměn prodloužit. Doba výcviku je skutečně velmi individuální. Flegmatické typy koní obvykle brzy pochopí, co od nich žádáme, a problémy se objevují jen výjimečně. Nejistí či temperamentnější koně ale mohou reagovat výbušně, mohou znervóznět, odmítnout spolupráci, někdy dokonce začnou po první vydařené pokloně „stávkovat“. Jediná rada ‒ vydržte, buďte v klidu, chvalte, cvičení znovu a znovu opakujte, dopřejte koni čas, aby pochopil, že se „nic neděje“.

V průběhu výcviku používejte pro zahájení komplimentu vždy stejný povel (hlasový či hlasový podpořený dotykem biče) například „dolů“ a pro ukončení jiný, například „ola“ nebo „nahoru“. Cvik by měl končit cvičitel a nikoliv kůň. Tedy ‒ pracujte nejen na pokleknutí, ale i na tom, aby kůň vstával na povel, na který počká. Zvedat by se neměl příliš zbrkle či horlivě. Časem by měl kůň pokleknout jen na lehké klepnutí tušírkou, které doprovází známý hlasový povel a z poklony vstávat až po zaznění povelu.

Jedna dobrá rada na závěr. Před začátkem lekce si udělejte jen nejasný plán toho, čeho se v ten daný den pokusíte dosáhnout. Raději trénujte intuitivně, podle nálady koně i té své. Zkuste pracovat na tom, abyste i z jemných signálů koně vyčetli, v jakém rozpoložení se nachází, a tomu přizpůsobujte svoji práci. Tak předejdete nejen zklamání, ale i možným konfliktům. Práce by vždy měla končit v tom nejlepším možném okamžiku. Ve chvíli pozitivní a uspokojivé. Pokud se opravdu nedaří, „vytvořte“ takový okamžik uměle. Vraťte se ke cviku, který kůň dobře zná, pochvalte ho za něj a na nezdar dané lekce zapomeňte. Pokud se nedaří dnes, bude se dařit zítra nebo pozítří.