Na nižších úrovních mnoho koní zrychluje v posledních několika cvalových skocích před překážkou a to může být velmi nebezpečné, zejména proto, že zrychlení je dosaženo prodloužením kroku, zrychlením tempa a narovnáním vyklenutého hřbetu. Když kůň prodlouží několik posledních cvalových skoků před překážkou, nejenže to změní místo odskoku, ale také to sníží šanci, že se kůň dostatečně podsadí a bude schopen skočit dostatečně vysoko. Když kůň prodlouží krok, dokáže skočit daleko, ale ne vysoko, což zvyšuje šanci, že se zachytí o překážku. To může mít především ve všestrannosti katastrofální následky zejména při překonávání kolmých skoků a oxerů.

Mimo to – nekonzistentní rytmus při nájezdu na překážku a nejasné místo odskoku koně děsí a tak dodává další motivaci ke spěchu; palivo ke zrychlení.

Z toho důvodu je mimořádně důležité, aby jezdci a trenéři věnovali zvýšenou pozornost schopnosti koně reagovat na plnou a poloviční zádrž. Zadrž musí skutečně fungovat. Výcvikové lekce proto musejí obsahovat dostatek přechodů, jako je klus/zastavení/klus, kterých je dosaženo ve čtyřech nebo méně krocích. Více než čtyři kroky při přechodu z klusu do zastavení je příliš mnoho. Pokud je jezdec schopen dosáhnout přechodu v tomto časovém rámci za pomoci jemných pomůcek, budou jeho poloviční zádrže při nájezdu na skok skutečně fungovat a pomůcky budou mít přesnější a efektivnější účinek.

Velké množství jezdců se zásadně mýlí v tom, že si myslí, že když kůň pospíchá na skok, je to proto, že ho skákání baví. Pravda je, že když se kůň učí skákat, výcvik často doprovází nějaký diskomfort – například se bouchne do nohou o překážku. Následná reakce může být, že příště zvedne nohy výš nebo při nájezdu zrychlí – nebo obojí. A pokud jezdec není zkušený a chytne koně za hubu, vyvolá další příčinu bolesti. A kůň na bolest zareaguje tak, že zrychlí.

Další bod v tomto procesu je, že kůň začne vnímat skok jako spouštěč události a tedy i impuls pro zrychlení. V tuto chvíli už máte koně, který jakmile uvidí skok, spěchá. To je velmi běžné, vidím to při své práci po celém světě, ať učím kdekoliv.

Řešení problému?

Začínám na  kolmých skocích na který spěchající kůň vždy reaguje zrychlením. V rámci remodelace reakce chci, aby kolmé skoky kůň najížděl v klusu. Šest metrů za doskokovou stranou překážky vyznačím čáru v písku – to je přiměřená vzdálenost, aby se kůň mohl zastavit. Ale protože spěchá, bude mu trvat mnohem déle, než se mu podaří zastavit. Bude potřebovat podstatně víc prostoru, než šest metrů. Kůň, který spěchá, se totiž naučil, že doskokovou stranu překážky má plně pod kontrolou – zatímco vy chcete ovládat rychlost, jakmile se nohy koně dotknou za překážkou země. Ve chvíli, kdy jsou nohy na zemi, měl by kůň být pod vaší kontrolou. Měli byste být schopni zpomalit, zatočit, zastavit nebo cokoliv jiného.

        Dlouhý cvalový skok ve vysokém tempu zvyšuje šanci, že se kůň zachytí o překážku, což může mít katastrofální následky

Co s tím dělat? Opakovat, opakovat a opakovat a postupně přimět koně, aby zastavil dřív a dřív – mým cílem je, aby se přední nohy koně zastavily na čáře, kterou jsem vyznačil ve vzdálenosti šesti metrů za překážkou. Zpočátku se kůň pravděpodobně zastaví po deseti metrech. Po několika opakováních ale zastaví na devíti, pak osmi, pak sedmi metrech, a když ho můžete přimět, aby zastavil na šesti metrech, v tu chvíli se docela změní. Začne předvídat, že otěže mají určitou kontrolu a bude schopen na ně reagovat, začne být víc s jezdcem, bude klidnější a bude i lépe skákat. Na místo toho, aby se pouze odrážel dopředu, což koně dělají, když spěchají – a to ničí mnoho aspektů jejich skokového stylu, zlepší techniku skoku, začnou používat záda.

        Zde kůň prodlužuje krok a proto dokáže skočit daleko, ale ne vysoko

Chci tedy, aby jezdec klusem přišel ke kolmému skoku, přeskočil ho, což je jeden cvalový krok, sevřel prsty na otěžích a ve vzdálenosti šest metrů za skokem zastavil – každý kůň by měl být schopen plynule zastavit předníma nohama na šestimetrové čáře.

Pokud toto cvičení zopakuji v běžném pracovním cvalu, očekávám, že kůň bude schopen plynule zastavit do osmi metrů.

Protože kůň je kontextově specifický student, bude tento postup fungovat pouze u překážek, které budou mít vlastnosti této konkrétní překážky. Takže celý postup zopakuji také z druhé strany překážky a pak následuje trénink na všech ostatních překážkách, které mám k dispozici. Díky tomu je proces rekvalifikace poměrně dlouhý. Tendence ke zrychlení ale úzce souvisí s útěkovou stresovou odezvou, která má vysoký koeficient učení, takže je hluboce zakořeněna. Přesto to můžete přetrénovat, jen to chce čas.

Důležité je si uvědomit, že pokud chcete měnit jakoukoliv proměnnou, vždy je nutné myslet na to, abyste změnili pouze jednu. Pokud změníte dvě proměnné současně, výsledek nebude tak dobrý. Proměnnými jsou chody, tvar překážky nebo její barva (stín/světlo). Pokud změníte dvě proměnné současně, kůň bude spíš spěchat. Proces převýchovy spočívá v tom, že věci rozložíte na jednoduché proměnné, pak je postupně složíte a začnete je míchat.

Řádné provedení bude pravděpodobně trvat dva nebo tři týdny. Výcvik ale musí probíhat pravidelně. Ve své praxi pouze zadávám jezdcům nebo trenérům domácí úkoly a snažím se je přesvědčit, aby byli ve svém tréninku velmi normativní. Vysvětluji jim, že když to pokazíte, vrátíte se na začátek.

Stále není neobvyklé slyšet o lidech, kterým bylo řečeno, aby k nápravě využili nějakou více či méně bizardní formu trestu – například najeli s pospíchajícím koněm do zdi, což má koně naučit rytmu. Logika takových postupů je matoucí, protože tyto metody koně neučí a nemohou nic naučit o pomůckách, které selhaly.

Obvykle se skokovým jezdcům říká, aby v daném kontextu používali sed a pozici těla, pravda ale  je, že každý skokový jezdec má v rukou otěže a otěže jsou jediný prostředek, za pomoci kterého můžete zpomalit, můžete se prosadit, když situace není bezpečná. Sed a pozice těla mohou pouze prosit nebo zdvořile požádat o reakci, nemohou k ní ale koně přimět. Efekt sedu a pozice v sedle je ve skutečnosti odvozen od působení účinků uvolnění tlaku otěží a holení. Náš výzkum měření napětí otěží a tlaku pod sedlem doložil, že i když se jezdci domnívají, že svůj sed používají pouze ke zpomalení, přesto dochází k velmi jasnému a měřitelnému nárůstu tlaku v otěži s každou pomůckou sedem při přechodu směrem dolů. Takže potřebujeme, aby naše pomůcky otěží byly velmi korektní a jemné.

Samozřejmě – abyste zabránili pospíchání na skok, můžete umístit před a za skok kavalety, ale každý kůň by měl být vytrénován tak, aby reagoval na pomůcky. To je jediná správná cesta. Kavalety a skokové řady jsou skvělá volba z různých jiných tréninkových důvodů, ale neučí korektní reakci na pomůcky. Mohou změnit reakci koně na konkrétní překážku, ale pak budete muset tento typ tréninku provést na všech typech překážek. A poloviční zádrž stejně nebude fungovat…

        Mým cílem je, aby se přední nohy koně zastavily na šestimetrové čáře

Pravidelně se také objevuje myšlenka, že problémy, jako je tento, můžete vyřešit nějakým typem výstroje. Nemyslím si, že to vyřeší problémy, ale může to udělat koně lépe ovladatelným. Rozhodnutí sáhnout po ostřejším uzdění nebo pomocných otěžích ale může být cestou do pekla. Je to exponenciální křivka: ve chvíli, kdy si koňská huba na tlak tak zvykne, že potřebuje ostřejší a silnější udidlo, můžete se brzy dostat do bodu, kdy koně nebudete schopni zastavit žádným udidlem. Sám jsem si to ověřil v dobách, kdy jsem jezdil všestrannost. Než jsem mohl soutěžit s Adelaide 2 v roce 1987, musel jsem přetrénovat jeho reakci na zastavení, jinak bych se zabil.  

(Předtím, než se stal Andy McLean uznávanou kapacitou v Equitation Science, byl jezdcem všestrannosti a členem australského týmu v soutěži Trans Tasman.)

Víc mi záleží na způsobu, jakým jezdec používá ruce než na typu udidla. Samozřejmě v určitých mezích a situacích. Nekvalifikovaný jezdec může jezdit se stihlem a být vůči hubě koně velmi drsný, zatímco zkušený jezdec může jezdit na mnohem ostřejším udidle a přitom být mnohem citlivější. Pro mě je otázka bezpečnosti prioritou jak pro koně, tak pro jezdce a použití správného udidla správným způsobem je v této souvislosti zásadní.

Můj názor je, že je třeba neustále myslet na udržování a zlepšování odezvy zastavení na co nejlehčí pomůcky, řekněme zhruba 500 gramů, protože když to funguje, všechny ostatní tlaky nad touto hodnotou jsou k dispozici pro získání lepší kontroly nebo zpomalení. Samozřejmě, že tlak pomůcek může být relativní, pokud se kůň dostane do bodu, kdy se prosadí analgetické účinky adrenalinu.

Je tento problém otázkou genetiky – pospíchají plnokrevníci víc než teplokrevníci?

Rozhodně. Určitě to má dědičný aspekt. Vím, že před lety, kdy byla většina závodních koní plnokrevná, existovaly dokonce určité linie, které měly tendenci být žhavé a uspěchané. Často jsou to koně s nepříliš dobrou technikou skoku, protože jejich řešením je jít rychleji, protože nemohou najít pohodlný způsob, jak překonat překážku.

Nejdůležitější faktor je ale skutečně jezdec. Rozhodující je, kolik efektivních přechodů jezdec v rámci tréninku absolvuje a proto se na vzdělání jezdců v dané souvislosti zaměřuji. Hodně pracuji i s trenéry, protože to jsou oni, kdo na trénink koní dohlíží – tento způsob tréninku je skutečně velmi účinný, pokud trenéři dohlédnou na to, že je postup dodržován.

Kvalitní skokoví trenéři vědí, jaké chyby se u jemu svěřených jezdců objevují – jsou dobří v trénování pozice jezdce v sedle a při skoku a dokážou správně nastavit tempo. To je důležité, protože pokud je tempo koně, který najíždí na skok, příliš pomalé, kůň se naučí spěchat. A pospíchající koně mají potíže skočit něco vyššího a širšího než metr. Přesto nezkušení skokoví jezdci často volí příliš pomalé tempo. Tempo je implicitní při vytváření síly odrazu, takže příliš pomalý cval může vést k tomu, že kůň narazí do překážky nebo o ni zavadí. Odpovědí koně pak může být rychlejší běh nebo odmítnutí poslušnosti.

Dobře, jsme v situaci, že kůň, který absolvoval tento opravný výcvik, už doma skáče pěkně, v klidu a dobře reaguje na pomůcky. Ale pak se ocitne na soutěži, kde je všechno jinak – prostředí, neznámí koně, neznámé podněty. Může účast v soutěži změnit chování koně? Může se vše vrátit do starých kolejí?

Toto je rozhodně jeden z kontextů, který je třeba vzít při opravném výcviku koně v úvahu. Doporučuji nejdříve absolvovat nějaký veřejný trénink, kde můžete nejprve „podřadit“ – skákat z klusu nízké křížky nebo kolmáky, prohloubit a posílit ovladatelnost nejprve v klusu. Klus je tak cenný ve srovnání s cvalem! Máte mnohem víc času a prostoru, protože klusový krok má polovinu délky cvalového kroku. Kůň se může ve větším klidu naučit pracovat s nohama a jezdec se může naučit koně lépe ovládat a upravovat tempo nebo délku kroku. Kůň se toho v klusu může skutečně hodně naučit.

V klusu je i méně adrenalinu než ve cvalu…

V klusu je skutečně vylučováno méně adrenalinu, protože je pomalejší. Čím rychleji jedete, tím více adrenalinu je v systému koně, protože jeho srdce bije rychleji. – tréninková objemová kontrola tempa v nižším adrenalinovém stavu je velmi důležitá, protože je základem pro účinek pomůcek ve vyšších adrenalinových stavech.

Jde v podstatě jen o to koně postupně vystavovat většímu a většímu množství podnětů. Když se zúčastníte závodů, může už jen samo prostředí vést ke zvýšení hladiny adrenalinu. Nejdůležitější věc, kterou můžete v takové situaci udělat, je nezapomenout na přechody do pomalejšího chodu. Opačný postup zvolte, když je kůň líný, i to je častý problém. Tady je řešení naopak spousta přechodů do vyššího chodu.

Pro mnoho jezdců je fáze uvolnění a zahřátí jen klusání v nekonečných kruzích bez přechodů. Ale nejdůležitější částí, zvláště pro koně do všestrannosti, jsou přechody. Pokud dokážete provést přechody klus/zastavení ve třech nebo čtyřech krocích, znamená to, že vaše poloviční zádrž bude fungovat. Když jsou dobré přechody, pak bude fungovat i poloviční zádrž. Pro kontrolu můžete najet do rohu, více zapůsobit sedem, dát ramena dozadu a trochu zvednout ruce, a to je pro koně znamení, aby se zkrátil, zvedl předek a posadil záď. Naopak kůň, který má špatné přechody do nižších ruchů, má tendenci se rozpadnout a pospíchat. Přechody v rámci maximálně čtyř kroků do zastavení jsou opravdu zásadní cvik. Pokud později dokážete zastavit ve dvou krocích, můžete si být jistí, že brzdy vašeho koně jsou dobré a poloviční zádrž dokonale funguje. Váš kůň bude skákat lépe a bude mnohem bezpečnější.

Tento článek byl poprvé publikován v časopise The Horse Magazin.