Protože to je z pohledu koně hodně důležité. Anebo ne? Rozumí tomu kůň vůbec způsobem, jakým tomu rozumíme my? Rozumí tomu kůň způsobem, kterým chceme nebo potřebujeme, aby tomu rozuměl? Jak vlastně kůň vnímá pochvalu? Na to se podrobně podíváme v tomto článku. Možná budete překvapeni...

Jak my vnímáme pochvalu

Ještě než se budeme zabývat tím, jak koně vnímají pochvalu, podíváme se nejdříve na to, jak ji vnímá náš lidský druh. Tam je ta interpretace jednodušší, protože si pocit z pochvaly můžeme předat slovy a také dokážeme na základě řeči těla lépe dešifrovat to, jak se asi chválený člověk cítí. U koně můžeme pouze usuzovat na základě jeho reakcí a dostupných poznatků. Když nás někdo za něco pochválí, v tom nejlepším případě nás to naplní hřejivým pocitem, že jsme dobří a že naše práce má smysl. Máme důkaz o tom, že někdo ocenil naši snahu, že vidí, kolik toho zvládáme nebo jak tvrdě na sobě pracujeme. Pochvala je pro mnoho z nás hybnou silou, která zvyšuje náš výkon a motivuje nás k další aktivitě. Motivuje nás k tomu, abychom se snažili dál, i když se nám třeba zrovna nedaří. Toto se děje buď proto, že chceme zažít další pochvalu a s ní spojený dobrý pocit, proto, že se chceme takzvaně blýsknout, stoupnout v očích těch, kteří nás chválí, anebo proto, že očekáváme nějaké výhody spojené s pochvalou (třeba prémie, kariérní postup nebo nějakou příležitost). Protože my vnímáme pochvalu určitým způsobem, očekáváme, že ji budou stejně vnímat i koně. Nezapomeňte ale na to, že koňské myšlení je od toho lidského odlišné a že když chválíte koně, probíhá tam komunikace mezi různými živočišnými druhy.

Z pohledu teorie učení by tedy měla být pochvala pozitivní motivací, protože je to následek chování, díky kterému se cítíme příjemně a v důsledku toho budeme chování, které vedlo k pochvale, příště rádi opakovat. Někdy to tak ale není.

Někdy je ale pochvala spíš trestem

Ne vždy nás ale pochvala naplní příjemným pocitem. Někteří lidé z různých důvodů neradi přijímají pochvalu. Neradi strhávají pozornost na svoji osobu, nebo mají pocit, že neodvedli dobrou práci a že si pochvalu nezaslouží. A také samozřejmě záleží na tom, kdo chválí. V třídním rebelovi pochvala od učitelky za vzorně napsaný domácí úkol určitě vyvolá spíš pocit trapnosti, protože teď bude nejspíš chvíli terčem posměchu spolužáků. V tomto případě je pochvala spíše pozitivním trestem, protože žák jako následek svého chování získal něco, co nechtěl. Taková pochvala ho asi k perfektnímu vypracování dalšího domácího úkolu příliš motivovat nebude. Nebo se mu to možná rozleží v hlavě a bude z něj vzorný student, kdo ví.

V zajetí touhy po ocenění

Když se podíváme hlouběji do lidské psychologie, najdeme tam v souvislosti s pochvalou další zajímavou věc. Je to odvozování vlastní hodnoty od toho, jak moc se cítíme užiteční pro okolní svět, zejména pro naše blízké. Často to začíná nevinně. Většinou pochvalou od rodičů, například, když přineseme domů ze školy jedničku: „Ty jsi ale šikulka!“ a pak pokáráním, když další den přineseme špatnou známku: „Ty jsi úplně nemožný/á! Z tebe nic nebude! Snaž se přece trochu, ať z tebe taky můžu mít radost.“ I když v konečném důsledku o nic moc nejde, může se stát, že tahle slova rodičů nemilosrdně zatnou drápy do našeho sebevědomí a vnímání vlastní hodnoty. Pokud se takovéto situace opakují častěji, mohou v našem podvědomí spustit prastaré mechanismy přežití. V dětství totiž naše přežití a prospívání v tomto světě závisí na péči a lásce rodičů. My to jako děti moc dobře víme, minimálně na podvědomé úrovni. A to i když na vědomé úrovni víme, že rodiče nás nepřestanou mít rádi a nepřestanou se o nás starat jen proto, že se nám ten den nedařilo ve škole. Proto máme často potřebu snažit se rodičům za každou cenu zavděčit. Chceme pro ně být dost dobří, protože to je na podvědomé úrovni propojené s naším přežitím.

Tahle snaha se nám v průběhu života může vymknout z ruky. V dospělosti už to není (jen) uznání rodičů, ale také uznání zaměstnavatelů a dalších autorit nebo partnerů. Protože jsme se v průběhu života naučili, že naše vlastní hodnota závisí pouze na uznání od ostatních, obětujeme značnou část svého života honbě za pochvalou. Pracujeme dvakrát tolik než naši kolegové, ale přesto si nechceme říct o vyšší plat, protože máme pocit, že potom bychom se museli snažit ještě o to víc, abychom si ho zasloužili.

Nebo třeba sbíráme jeden certifikát za druhým v očekávání toho, že až budeme mít všechnu práci hotovou a až dostudujeme ten nejposlednější kurz, budeme konečně dost dobří. Budeme zase šikulky. Všichni nás budou obdivovat a chválit a naše hodnota vzroste – tedy aspoň na chvíli, než se zase celý tenhle kolotoč rozjede znovu. Musíme se přece snažit, ať z nás může mít svět radost! Tohle je ta odvrácená strana pochvaly. Určitě to není problém každého člověka, ale bohužel můžeme říct, že v naší kultuře posedlé výkonem a nekonečným růstem je to problém velmi častý. Když to shrnu, uvědomovat si vlastní hodnotu mimo jiné znamená, že pochvala vás příjemně zahřeje u srdce, ale ne zase natolik, abyste žili jen pro získání dalšího ocenění.

Kdysi jsem něco podobného slyšela jako argument proti používání pochvaly u koní, proto bych chtěla upozornit na to, že tohle se samozřejmě koní netýká. Snaha zvyšovat si svoji hodnotu získáváním uznání od autorit je čistě problém našeho (až příliš) složitého lidského mozku. (Nejsem psycholog a nemyslím si, že bychom děti, studenty nebo zaměstnance raději neměli chválit, abychom jim nezpůsobili trauma. To určitě ne. Jen je podle mě lepší chválit stylem: „Tohle se ti povedlo“ a kárat stylem: „Tohle se ti nepovedlo.“ Takhle zvolená slova nevyvolávají v dotyčném domněnky, že jeho hodnota se odvíjí od toho, čeho v životě dosáhne.)

Jak koně vnímají pochvalu?

Vidíte, že ani u lidí není pochvala jednoznačné pozitivum. Někdy může být dost složité použít ji správně. A jak jsou na tom koně? Správně pochválit koně je o to těžší, protože chválíte jiný živočišný druh. To, že ho vlastně chválíte a také za co ho chválíte, mu potřebujete „přeložit do jeho řeči“. Řekli jsme si, že správná pochvala od člověka, kterého si vážíme, v nás vyvolá příjemné pocity a motivuje nás k další činnosti. Za tím vším ale stojí jedna věc, na kterou jako lidé často zapomínáme, protože nám připadá samozřejmá. Tou věcí je, že pochvale rozumíme. Chápeme význam slov „dobrá práce“ nebo „dneska ti to ale sluší“. Také víme, co znamená poplácání po rameni nebo palec nahoru. Často si ale neuvědomujeme to, že jsme se význam těchto slov a gest jako malí museli naučit. Stejně tak se musí význam slov a gest, které znamenají pochvalu, naučit kůň. Pokud by vás někdo chválil v jazyce, kterému nerozumíte, bez toho, aby vám nějak napověděl řečí svého těla, asi by vás taková pochvala moc nepotěšila. Jednoduše proto, že byste nevěděli, že vás dotyčný chválí.

Článek o tom, jak koně vnímají pochvalu, jsem napsala už před několika lety a publikovala jsem ho na svém webu, který teď už neprovozuji. Důvod, proč jsem se rozhodla tento článek znovu „vytáhnout“, trochu ho přepsat, doplnit a nabídnout EQUICHANNELu, je ten, že jsem na sociálních sítích zaznamenala kampaň, která nabádá k tomu, abychom nešetřili pochvalou u našich koní. Abychom chválili své koně často a třeba i jen za to, že „to zkusili“. Myšlenka je to dobrá. Určitě bychom neměli považovat spolupráci koně za samozřejmost a měli bychom koním dávat najevo, že si ceníme toho, že se snaží. Ale to provedení ve většině případů trošku pokulhává. Jak jsem psala před chvilkou: Základem správné pochvaly je to, že ten, koho chválíte, pochvale rozumí a to, že pro něj má pochvala adekvátní hodnotu. Pojďme se teď tedy podrobně podívat na to, jak koně vnímají pochvalu.

Hodnota pochvaly

Jak jsem psala na začátku článku, pochvala má pro různé lidi v různých situacích různou hodnotu. Abychom pochopili, jakou hodnotu může mít pochvala pro koně, pojďme si nejdříve vysvětlit rozdíl mezi pojmy posílení, odměna a pochvala.

Posílení

Posílení je pojem z vědecké teorie učení. Konkrétně se týká operantního podmiňování, tedy učení se pomocí následků chování neboli způsobem pokus-omyl. Tímto způsobem se učí nejen koně, ale i všichni ostatní živočichové včetně člověka. Chování je posíleno svými následky v případě, že jsou tyto následky pro koně (nebo jiného živočicha) nějakým způsobem příjemné nebo přínosné. Chování, které bylo posíleno, bude živočich v budoucnosti opakovat s větší pravděpodobností – logicky proto, aby zase získal ty příjemné následky.

Rozlišujeme pozitivní a negativní posílení. Slova pozitivní a negativní tady neznamenají dobré a špatné, ale něco přidat a něco odebrat. Můžeme si je také představit jako znaménka plus a mínus. Pozitivní posílení (nebo také pozitivní motivace) tedy v praxi znamená to, že kůň si za nějaký cvik vydělá odměnu třeba ve formě pamlsku (kůň získá něco navíc). Negativní posílení pak v tradičním tréninku koní nastává v momentě odebrání tlaku (kůň se zbaví něčeho nepříjemného). Obě tyto situace způsobují, že kůň bude opakovat chování, které předcházelo momentu posílení. Různé druhy posílení mají pro koně různou hodnotu, a tedy i různou „sílu“.

Aby byl výčet kompletní, opakem posílení jsou tresty. Opakem pozitivního posílení je takzvaný negativní trest, kdy kůň nezíská odměnu, nebo o ni přijde. Opakem negativního posílení je pozitivní trest, což může být fyzický trest, nebo nějaká forma psychického nátlaku nebo zastrašování koně. (Toto jsou takzvané čtyři kvadranty operantního podmiňování.)

Odměna

Názory na to, co je odměna (nebo co je pro koně tou správnou odměnou) se liší trenér od trenéra, majitel od majitele. Podle mého názoru je odměna něco, co kůň získá navíc. Já tedy vidím odměnu jako pozitivní posílení. Pauza nebo moment odstranění tlaku posiluje chování a poskytuje koni úlevu, ale podle mě to není odměna v pravém slova smyslu. Navíc o tom, co je ta správná odměna, v konečném důsledku rozhoduje kůň. Odměna totiž musí být dostatečně odměňující především z jeho pohledu. U lidí je to stejné. Zatímco pro člověka, který žije hokejem, by byly lístky na finále extraligy od šéfa tou nejlepší odměnou ve vesmíru, pro mě by měly zhruba stejnou hodnotu jako jakýkoliv jiný kus papíru. Nejspíš bych začala zjišťovat, komu bych je mohla darovat a rozhodně bych se v práci nepřetrhla jen proto, abych získala další podobnou odměnu.

Pochvala

A jak nám tady do toho všeho sedí pochvala? S pochvalou je to mnohem složitější, než to vypadá. Jak už jsem říkala, aby měla pochvala správný účinek, kůň jí musí rozumět a ještě pro něj musí mít tu správnou hodnotu. Tedy ideálně nějakou přidanou hodnotu. Abychom mohli pochopit hodnotu pochvaly, musíme rozumět tomu, jak se koně učí. Koně (stejně jako další živočichové) se učí nové chování procesem zvaným operantní podmiňování, který už jsem zmiňovala výše. To je vědomý, vůlí ovlivnitelný proces učení, kdy živočich způsobem pokus-omyl zjišťuje, jak se mu ve které situaci vyplatí jednat. Pokud jsme tedy někdy koně něco naučili, použili jsme k tomu některý ze čtyř kvadrantů operantního podmiňování (a to i když si toho nejsme vědomi nebo když o své práci s koňmi mluvíme jako o „intuitivní“ nebo „přirozené“). Pak jsou tu ještě další formy učení, většinou vůlí neovlivnitelné, které probíhají zároveň s operantním podmiňováním a dotvářejí celkovou zkušenost.

Na základě toho, co dnes víme o koňském myšlení a učení, kůň pravděpodobně nechápe pochvalu ve smyslu „jsi úžasný, jsi šikulka“, ale „tohle se ti povedlo, tohle chování se ti vyplatilo“. A takhle je potřeba, abychom chválení koní chápali i my. Pro koně nemá praktický význam „snažit se být šikulka“. Pro něj má význam vědět, jaké chování se mu v té které situaci vyplatí. Jaké chování mu vynese odměnu, případně díky jakému chování se zbaví tlaku nebo jiného nepříjemného podnětu. Takže další důležitá věc, kterou bychom měli mít na paměti, pokud chceme chválit svého koně správně, je, že kůň nedokáže pochopit, že ho chválíme za jeho celoživotní přínos do našeho života, za to, že celou hodinu úžasně pracoval, nebo za to, že nás celý týden ani jednou neshodil. I když si toho ceníme, nemáme to koni jak sdělit. Komunikace mezi člověkem a koněm probíhá pouze v přítomném okamžiku. A v tom se musejí nacházet i naše myšlenky a činy. Pokud tedy používáme pochvalu tak, aby jí kůň rozuměl, rozumí jí kůň ve smyslu: „To, co jsi teď udělal (nebo teď děláš), se ti povedlo.“ A tady se dostáváme k tomu, že pochvala, která funguje, je zároveň i posílením a v ideálním případě by měla být i odměnou. Jinak bude jen prázdným gestem, které zapadne někde v informačním šumu mezi člověkem a koněm.

Používání pochvaly v praxi

Jak funguje pochvala v praxi, si vysvětlíme na dvou příkladech: na poplácání koně a slovní pochvale. Poplácání koně (většinou po krku) se jako pochvala používá často. Někteří koně na to reagují zrychlením, které nám dává pocit, že kůň prožívá ten radostný okamžik s námi. Tady je ale velmi důležité neplést si chování o vyšší energii s nadšením. Existují studie o tom, že energické poplácání po krku koním spíš připomíná bití. Je provázené zvýšením tepové frekvence a známkami stresu, jako je například zvednutí hlavy a zrychlení pohybu. Předpokládám, že většina z nás používá pochvalu s cílem koně odměnit, ocenit jeho (spolu)práci. Poplácávání po krku ale není zrovna šťastný způsob. Mnohem lepší je podrbání koně v oblasti kohoutku nebo ve hřívě. Bylo dokázáno, že tento druh kontaktu stimuluje parasympatický nervový systém. To znamená, že u koně snižuje tepovou frekvenci, celkově ho uklidňuje a přináší příjemné pocity. Z mého pohledu je to tedy mnohem lepší pochvala než plácání. Až budete příště chtít pochválit svého koně, začněte ho drbat na kohoutku, pokračujte po hřívě dopředu a sledujte, jak na to kůň bude reagovat. Pokud mu to bude příjemné, bude se nastavovat a bude chtít, abyste pokračovali. To je známka, že chválíte dobře.

Použití slovní pochvaly není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zatímco v předchozím případě kůň vašemu způsobu pochvaly přirozeně rozumí (jediný kámen úrazu může být to, že mu dotek není příjemný), porozumět významu slovní pochvaly se musí nejdříve naučit. A to se může naučit jedině tak, že slovní pochvalu spojíte s něčím, co je koni samo o sobě příjemné nebo co mu přináší úlevu. Můžete například spojit slovní pochvalu s drbáním na krku či pamlskem nebo s odstraněním tlaku či koncem lekce.

Potrava, příjemný kontakt nebo zbavení se nepříjemného podnětu patří mezi takzvané primární reinforcery (z anglického slova reinforce = posílit chování, odměnit). Ty přímo slouží k naplnění nějaké potřeby a kůň jejich významu rozumí, aniž by se ho musel učit. V případě slovní pochvaly, která je takzvaným sekundárním reinforcerem, se ale kůň musí její význam nejdříve naučit. Zpočátku kůň nezná význam slov a nemusí mu nic říkat ani tónu hlasu. Ten význam mu musíte nejdříve nějak dodat, a to prostřednictvím nějakého pro koně srozumitelného následku tohoto našeho činu.

Závěrem

Doufám, že se mi podařilo vám alespoň částečně zprostředkovat vhled do tématu pochvaly – tématu, které je mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Podle mého názoru je klíčem ke správnému používání pochvaly (a nejen jí) porozumět tomu, jak se koně učí. Způsob, jakým je proces učení vysvětlovaný v tradičním tréninku, je často dost zavádějící – hlavně pro to, že každý trenér ho může popisovat svými slovy a trochu jinak. Proto já dávám přednost používání přesných vědeckých termínů. Tento článek je taková fúze mezi vědeckým a tradičním přístupem, protože se v něm snažím vysvětlit tradiční pojetí pochvaly pomocí vědeckých principů. Snad i tak povede k lepšímu porozumění této problematice. Téma pochvaly je tak komplexní, že už v článku nezbyl prostor na jeden důležitý aspekt, a tím je vztah člověka a koně. V článku jsem několikrát zmínila, že hodnota pochvaly je také spojená s tím, kdo chválí. Buďte tedy pro svého koně tím, od koho bude přijímat pochvalu s radostí.

MVDr. Kateřina Junghansová je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní.