„Koně těží z práce na ruce fyzicky i psychicky. Ale trénink musí být dobře připravený.“

PETER KREINBERG vyučuje jízdu na koni a práci ze země již více než čtyřicet let. Svůj koncept The Gentle Touch (jemný dotek) předává v kurzech a seminářích.

Koně mají jako stádová zvířata ze současného výcviku dvou jedinců fyzický i psychický prospěch. Méně zkušení jedinci se díky klidu jiného koně také zklidní. Aby byl výcvik ve dvou správný, kontrolovaný a vedoucí k cíli, vyžaduje zkušenosti, povědomí o bezpečnosti a odhodlání. Rád používám práci na ruce z koně. Pro mě je to snadné, protože moji koně a já jsme zvyklí na vedení jednou otěží a používání lana, je to pro nás běžná praxe.

Než se do takového tréninku pustím, musím vědět, že kůň umí na ohlávce lehce zastavit, nechat se poslat dopředu a do stran. Když to umí, začnu s tréninkem na ruce z koně v oplocené jízdárně a v atmosféře bez stresu. Nejprve provedu koně na ruce mezi hrazením a koněm pod sedlem. Pak trénuji krátké reprízy: například přechody krok-klus, změny tempa, zastavení nebo pár kroků dozadu. Začlením práci na kavaletách a cvičení proti strachu, projíždím brankou s vlajícími praporky, věším plachtu přes hrazení nebo ji pokládám na zem. Začínám s lehkými věcmi a požadavky zvyšuji. Pokud jde vše dobře, jezdím s ručním koněm i ven. Tímto způsobem se mladí koně v dobré společnosti seznámí s podněty z okolního prostředí.

Někdy pracuji se dvěma koňmi současně i při lonžování. Mladý kůň pobíhá kolem zkušeného koně, na kterém sedím. Jezdecký kůň musí umět stát na místě, nechat se jezdit sedem a být schopen se nechat lehce otočit – i když se mladík po jeho boku z bujarosti rozdivočí. Pokud se starší nezapojí, junior zase rychle vychladne.

Při práci na ranči patří ke každodennímu životu, že se koně jezdí střídavě a pak musejí chvíli čekat bez jezdců. Přitom vypnou a uvolní se. Střídání pracovních fází a přestávek funguje tak dobře, že ho praktikuji nejen u westernových koní. Ráno osedlám dva nebo tři koně, jednoho jezdím a ostatní beru během uvolňovací fáze s sebou na ruce. Pak jezdím jednoho z koní intenzivněji, zatímco ostatní čekají u hrazení jízdárny. Měřím pracovní fáze po 15 až 20 minutách a koně několikrát měním. Koně se učí střídat mezi relaxací a pracovním napětím – což je důležitý proces ve vegetativním nervovém systému. Zlepšuje se uvolnění a vyrovnanost.

„Vyrovnaní kamarádi mohou traumatizovaným zvířatům pomoci změnit nežádoucí vzorce chování.“

SIBYLLE WIEMER má mnohaleté zkušenosti s provozem se školními koňmi. Je odbornice na terapeutický trénink a školení sedu.

Trénink ve dvojici? Do toho nejdu – byla moje první spontánní myšlenka. Koneckonců, chci každému koni věnovat plnou pozornost. Pak jsem o tom přemýšlela a uvědomila si, že jsem ve svém dlouhém jezdeckém životě zažila situace, ve kterých jsem se k tomu uchýlila.

Už je to dávno, ale trénink se dvěma koňmi se ukázal jako účinný pro léčebné procesy traumatizovaných koní. Byl u mě jeden valach, který měl panickou hrůzu ze sesedání. Nejprve jsem s ním pracovala jednotlivě, aby zůstával bezpečně stát. Pak jsem přivzala zkušeného školního koně. Postavila jsem oba koně společně na jízdárnu. Na školního koně jsem postupně nechala nasednout, podrbat a sesednout různé studenty. Traumatizovaný kůň jen stál opodál a díval se. Postupně se tak pro něj stalo nasedání a sesedání něčím zcela normálním. V určitém okamžiku to už pro něj nebyl problém. Podobně jsem pracovala s koněm, který si nenechal sáhnout na kohoutek. Postavila jsem ho vedle koně, který při drbání na kohoutku vždy slastní vytáhl ret jako tapír a náramně si ho užíval.

Koně se učí napodobováním. Je to v jejich povaze. Hříbata se dívají na klisny. Pokud jsou matky hýčkány v přítomnosti hříběte, hříbata se později méně bojí lidí. Napodobování je dobrý způsob, jak se učit.

„Skupina hřebců potřebuje uvolněné a jasné vedení.“

FRÉDÉRIC PIGNON, francouzská hvězda volné drezury, předvádí se svou ženou Magali Delgado na výstavách volnou drezuru s několika hřebci.

Moje vášeň pro práci s více koňmi se zrodila v cirkuse. Tam jsem viděl šest koní v manéži, jak tančí s člověkem. Jaká to krása a svoboda! To jsem taky chtěl. Cesta byla ale dlouhá. Pracuji ve skupině s hřebci, což si dnes mnoho trenérů netroufne.

Když jsem byl mladý, měli jsme s mým bratrem Jean-Françoisem každý svého koně, které jsme trénovali. Jednoho dne jsem pracoval se svým koněm ve výběhu a náhodou tam byl kůň mého bratra. Zařadil jsem ho do volné práce. Fascinovalo mě, jak se koně pohybovali společně. Zároveň zářil jedinečný charakter každého zvířete. Práce ve dvou se mi líbila a začal jsem jí cvičit. Byla to výzva, můj hřebec žárlil, když se mu nedostalo mojí plné pozornosti. Navíc jsem neměl žádnou kruhovku. Během práce ve volnosti na velké jízdárně mi koně často utíkali. V průběhu let mé zkušenosti rostly – a trénoval jsem společně čtyři až šest koní. Byl jsem velmi hrdý, když se mi poprvé podařilo na jedné show představit několik hřebců na volno.

Hřebci mezi sebou soupeří a každý chce být nejlepší. Když jsem pracoval se čtyřmi hřebci, často dva bojovali. Ostatní toho využili, když jsem se na ně nesoustředil a hráli si. Jako teenageři!

Práce s hřebci mi jako trenérovi extrémně hodně dala. Naučil jsem se být pozorný a uvolněný zároveň. Pokud hřebci cítí stres, často to interpretují jako agresi. Proto je tak důležité být uvolněný – a zároveň být šéf. Stal jsem se jasným a přátelským vůdce koní. Později jsem pracoval se skupinou valachů. To bylo mnohem jednodušší. Na rozdíl od hřebců jde stádo samo, když jsem si získal jeho šéfa. Miluji společný pohyb!

„Ve výcviku jezdím vedle své ženy. V piaffe a pasáži se koně rádi pohybují ve stejnokroku.“

RICHARD HINRICHS je jedním z nejvýznamnějších instruktorů klasického ježdění. Trénink ve dvojici využívá například k práci na vysokých lekcích.

Vždy pracuji s koňmi ve dvojicí – a to s největším úspěchem. Koně mají silnou potřebu harmonie a přizpůsobují se jeden druhému: v temperamentu a také v rytmu pohybu. Používám to při vyjížďkách, při nácviku lekcí, při výuce i při práci na ruce.

Před mnoha lety jsem v Kladrubech pozoroval zkušené vozataje, jejichž koně se pohybovali téměř v naprostém souladu. A od té doby tento efekt používám.

Například jezdím vedle své ženy, když ji učím. S ježděním začala teprve před pěti lety. Vedle ní mohu učit klidným hlasem, což šetří nervy nás obou. Piaffu a pasáž děláme bok po boku. V piafě a pasáži jsou koně často ve stejnokroku. Můj kůň udává tempo tomu druhému a jezdec se tak může plně soustředit na svůj pocit. To dává sebevědomí a jistotu.

Aby však koně mohli spolupracovat, musí harmonizovat. Jinak to nemá smysl. Před několika lety jsem udělal chybu: rád jezdím do terénu společně s dalšími, protože je to bezpečnější. Můj společník seděl na nezkušeném koni, já na svém zkušeném. S hřebcem jsem trénoval přeskoky. Mladý kůň se chtěl přidat a znervózněl. Tak jsem přestal. Při tréninku ve dvojicích se musím ujistit, že to dává smysl pro oba koně – to jsem se z toho naučil.

Princip napodobování používám i při práci na ruce. Učím koně napodobovat mé pohyby. Věnují pozornost mým nohám. To od člověka vyžaduje uvědomění si vlastního těla. Musím své kroky dělat cíleně. Když dělám dlouhé kroky, kůň se přizpůsobí. Když dělám malé krůčky, tak kůň krok zkracuje. Za to dostane velkou pochvalu. Koním se to líbí. Naučil jsem tak na ruce jednoho shirského koně piafu, bez kontaktu s otěžemi.

Něco navíc: Učím španělské chody všechna svá zvířata – přes psy po koně a kozy. I tady se vyplácí společné cvičení. Koza byla zpočátku tvrdohlavá. Zavolal jsem tedy psa, který cestou ke mně hrdě předváděl španělský krok. Pochválil jsem ho. A ejhle, koza začala také zvedat nohy.

„Koně si zvyknou na blízkost a i na louce stojí blíž vedle sebe.“

CLAUDIA MILLER je veterinářka a vystupuje na výstavách s několika koňmi ve volnosti.

S několika koňmi současně jsem začala pracovat během studia: kvůli nedostatku času a optimálním podmínkám. Měla jsem tři koně, ze stáje se moc ven nedostali. Když jsem trénovala s jedním koněm, tak po mě ostatní smutně pokukovali a mě to bylo líto. 

Tak jsem začala pracovat se všemi najednou ve volnosti. Pak jsem jezdila i se všemi třemi na vyjížďku. Všichni měli pohyb a nikdo nezůstával doma. Fungovalo to dobře také proto, že se koně navzájem znali a nemusela jsem je na sebe zvykat. Kromě toho všichni měli určitý základní výcvik v práci na ohlávce a ve volnosti.

Vypozorovala jsem, že se zlepšil jejich vzájemný vztah, zvykli si na blízkost. Když je kůň často venku s kamarádem na vyjížďce jako ruční kůň, tak vyhledává jeho blízkost i na louce.

Pozitivní efekty využívám i při jízdě v přepravníku. Mladí koně se učí od zkušených koní a společně s nimi poznávají svět. Zkušení koně jim dávají jistotu a během nakládání jdou příkladem.

Dnes jsou moji koně v otevřené stáji a mají výhled na jízdárnu. Svého mladého koně Farmanda jsem před jezdeckým výcvikem brala sebou jako ručního koně. Na jízdárně jsem s ním jako ručním koněm na vazáku nebo nákrčáku trénovala od stěny ke stěně, změny tempa a zastavení. Pomalu jsem zvyšovala požadavky. Cvičila jsem nejprve v kroku, později v klusu. Tak jsem trénovala svaly a vytrvalost bez váhy jezdce. Bylo to přínosné i pro mě, protože jsem věděla, jak můj ryzák reaguje, takže jsem byla později lépe schopna předvídat jeho chování pod sedlem.

Při práci na ruce z koně dbám na to, aby se koně mezi sebou nepošťuchovali. To se zpočátku často stává. Někteří koně nemají rádi, když je někdo předjíždí a chňapou. To nedopustím, já jsem šéf skupiny a musím mít přehled o příčinách nežádoucího chování. I malé věci koriguji okamžitě, což vyžaduje neustálou pozornost. Navíc ne všichni koně jsou na stejné úrovni. Takže moje pomůcky se od koně ke koni trochu liší. Koně také oslovuji jménem, aby věděli, komu je pomůcka určena.