Majo, jezdíte s udidlem i bez. Otázka je tedy nasnadě. Kdy s a kdy bez?

Tohle je docela těžká otázka a přemýšlím kde začít. :) Vždy obsedám bez udidla, učili nás to tak i v klubu, kde jsem s koňmi začínala. Hodně jsme tam jezdili bez udidel, s postupným přechodem na udidlo. Takže to mám vlastně vštípené už od dětství. Pak přišel můj první vlastní kůň Viny. Viny udidlo vůbec nevyhovovalo - a moje malé zkušenosti tomu jistě nepřidaly - takže udidlo šlo pryč a klisna se úplně změnila. V tu chvíli přišly i moje první konkrétní představy o ježdění na nákrčáku. Pak jsem se s Viny k udidlu částečně vrátila, protože s kamarádkou vznikl nápad na military a tam to bez něj nejde. Takže udidlo bylo půl napůl, dle plánovaných výjezdů. Většinu času jsem ale jezdila stejně bez, tak jsme nejspokojenější. Besta (valach Best Boy Jane Valley) jsem původně neměla v plánu jezdit bez udidla, protože závody pod ČJF a nebylo to s ním úplně snadné. Bestovo šílené házení hlavou ale nakonec vedlo až k odvozu na kliniku. Po návratu probíhaly první měsíce rehabilitace hlavně na obnosku, musela jsem také úplně změnit naši práci na udidle. Takže pauza prospěla a nakonec z toho, vlastně samo, vyplynulo ježdění bez otěží. U Besta udidlo a nákrčák také střídám dle situace, plánů v sezóně a toho, jak je na tom fyzicky. Jsou věci, které se dají líp vysvětlit s udidlem a bez něj si pak ověřit, zda to kůň opravdu chápe. Best také letos poprvé vyjel na hackamore, protože jsme uzavřeli spolupráci s převážně bezudidlovou firmou F.R.A.

Bez udidla, respektive bez otěží, jezdíme protože nás to moc baví. Je tam potřeba větší souhra jezdce a koně. Kůň musí hodně vnímat pomůcky sedem, hlasem, člověk zase musí o něco víc důvěřovat koni. Správné použití udidla má zase nepopiratelnou výhodu v přesnější komunikaci s koněm při přiježďování. Hodně věcí bych bez udidla nebyla schopná naučit.

Takže máte dojem, že ježdění bez otěží a udidla je náročnější nebo je to spíš otázka zvyku a zkušeností?

No, tohle asi nebude znít mnohým pěkně, ale myslím si, že těžší je naučit se citlivě, kvalitně pracovat s udidlem. Koňská huba je velice citlivé a zranitelné místo a kolik je mezi jezdci těch, co opravdu umí nabízet otěže a předávat informace s jemností a citem? Takových lidí je, mám pocit, jako šafránu. Kdo umí, nepotřebuje věci jako stažené podpinky, martingaly a podobně. Nos koně naopak většinou snese víc chyb. A ježdění bez otěží? Kdo je jemný v rukách, a zvládá dobře jezdit zbytkem těla, tomu kůň bude dobře spolupracovat a to i bez větší předchozí přípravy. Navíc udidlo v hubě = větší pocit kontroly nad zvířetem. Takže za mě: ježdění bez udidla je jen tak náročné, jak moc se člověk bojí a jak malá je důvěra mezi jezdcem a koněm.

Pokud tedy chce člověk začít jezdit bez udidla, je to především o odvaze a důvěře?

No, určitě musí každý jezdec začít sám u sebe, musí dobře vyhodnotit své pocity, strachy a míru důvěry. Pak jsou tu věci jako celkový management koně, včetně jeho zdravotního stavu. Protože kůň, který se necítí dobře ve svém těle, nebude ochotně spolupracovat a to je podstata věci. Vynechme ale z kontextu hackamore s dlouhými rameny, různě podložené řetízky.

Bezpečně a dobře bez udidla. Jak na to?

Bezpečné začátky...Může to znamenat mít dvoje otěže. Jedny na ohlávce, druhé k udidlu, s tím, že ty od udidla jsou jen bezpečnostní pojistka, kterou lze později sundat. Stejné je to s přechodem na nákrčák. Pojistka je nejprve ohlávka a otěže, pak jen ohlávka a nakonec se člověk naučí tolik důvěřovat, že už není potřeba ani ta. Cesta je i dobře si koně přijezdit. Když kůň vše skutečně chápe, a nepracuje jen ze strachu nebo rezignace, jde to samo. Tipy a poznatky jde hledat jak u některých horsemanů, tak i pozitivkářů a akademiků. Každý má něco.

Doporučila byste tedy metodu pokus omyl?

Cestou pokus omyl jsem šla já. :) A nebylo to úplně nejlepší. Často tak i nevědomky naučíme věci, které jsme vlastně vůbec nechtěli, a pak je těžké to napravovat. Když ale má člověk vizi, v hodně věcech si poradí sám.

Máte tip, kdo by na cestě k bezudidlovému ježdění mohl poradit?

Za sebe bych doporučila lidi jako je Alice Tomek a Soňa Kaloušková. Lidi, kteří se zabývají biomechanikou a kteří ví, že to celé není o tom koni něco přikazovat, ale hlavně naslouchat.

Od klasické přirozené komunikace jste přešla na výcvik pomocí pozitivního posilování.

To je otázka na dlouhé zimní večery! :) Zkusím to zkrátit. Začínala jsem s tím, co nás učili v klubu. Jenže jako dítě jsem mnoho věcí nepochopila do detailů a tak jsem hledala různé způsoby, různé trenéry. Když jsem při svém hledání narazila na výcvik „jednoho nejmenovaného“, který byl nad moje síly, měla jsem potřebu úplně otočit. Nechtěla jsem svým koním rozkazovat, chtěla jsem s nimi konverzovat! Právě v tu dobu si moje klisna zranila achilovku, takže jsem potřebovala, aby mi mohla říct: „Dost, tohle nedávám!“. A tak jsem s ní na dva roky přešla na pozitivku. Otevřelo mi to úplně nový svět. S Bestem jsem to později začala kombinovat, protože ve spojení je síla. Pozitivní posilování je úžasné hlavně v tom, jak neuvěřitelně rychle se kůň určitou věc naučí a to i bez většího tlaku. Většina lidí učí různé cirkusové kousky na pamlsky, byť je jinak nepoužívají. Proč asi? :) Teď jsem objevila práci s energií a o něco víc zabředla do toho pravého horsemanshipu, který není jen o nátlaku. Víc řešíme možnosti volby a celé to je posílené odměnou. Best na to perfektně reaguje. Takže asi dál budu tyto dvě zdánlivě odlišné věci kombinovat, protože dohromady fungují úžasně.

Vzor?

No tak rozhodně Alicia Buton a Lisa Röckener. Obě dokáží spojit sport a ježdění bez ničeho.

Který kůň je vaše srdcové eso?

Určitě Viny. Nebyla to láska na první pohled. Odvezli jsme ji jen kvůli tomu, že majitel řekl, že ji nepotřebuje a tak ji pošle sežrat. Malá, ošklivá, po zlomenině pánve. Nakonec mě provedla prvními závody bez otěží, prvními military i ZL skoky. Bez uzdečky a sedla jsme skočili 150 cm, tahala sáňky, zasvětila mě do pozitivky. Letos mi dala krásného hřebečka po Number One. Stále je ke mě vlídná a trpělivá. Každý kůň mě něco naučil, hlavně pak Best. Ale Viny je jen jedna.

Úspěch, který pro vás má největší hodnotu?

Za úspěch považuji každý den, kdy mě koně vesele přivítají v ohradě a chtějí jít něco dělat. :) Ze závodních úspěchů to bude každý čistý cross s Bestem, protože na začátku se ke crossové překážce nepřiblížil na tři metry a trvalo docela dlouho to změnit. Za pomoc jsem v tomto nesmírně vděčná Radimu Tomanovi.

Když si to tak v hlavě srovnávám. Ten nejvíc úspěch se asi odehrál v polské Wroclawi, na závodech bez otěží. Ve finálový den jsem špatně dotáhla sedlo, takže v jedné zatáčce se otočilo. Pád nebyl úplně pěkný, trochu krve z nosu, trošku bolení hlavy a přede mnou ještě jedna soutěž. Liberty trail na čas. Nemohla jsem to prostě vynechat, Viny mě jako vždy neuvěřitelně podržela a dovezla mě pro třetí místo. Na takových závodech a v disciplíně, kterou jsme jeli prostě jen tak, bez přípravy! To bylo úžasné! :) Věřím ale, že ten největší úspěch mě teprve čeká! :)

Co je podle vás při práci s koňmi důležité?

Důležité je mít pod kontrolou sám sebe. Koně jsou velice vnímaví, už jen na vyzařování energie. Proto je potřeba mít aspoň základně zmáknuté věci okolo chování koní. Vědět, jak koně myslí. Že nic nedělají jen tak, ale vše má svůj důvod. A také je potřeba znát aspoň základy biomechaniky. Bez toho nelze mít opravdu spokojeného koně. V neposlední řadě je důležité, aby měl kůň radost. Bral práci jako hru a celé ho to bavilo.

Existuje podle vás něco takového jako „kůň – přítel člověka“?

Rozhodně existuje. Takové koně mají hlavně lidé, co se extra neprezentují a závodní výsledky pro ně nic neznamenají. Stále se ale více cení závodní výsledky, než-li skutečný vztah. Bohužel.

Chyba, která se stále znovu a znovu opakuje v přístupu lidí ke koním?

Tresty a zase tresty. Mnohdy jsou víc než zbytečné! A pramení z nedostatečného vzdělání. Nedostatek kvalitního vzdělání, to je nejběžnější chyba.

Existují „problémoví koně“? Je to o genetice, nebo především o nás, o lidech?

Co to je problémový kůň? Ten, který je neustále ve stresu, vyhazuje, kouše, nechce se nechat chytit? Koně jsou lovená zvířata. Od přírody je jejich první volbou útěk. Nejdou ani mezi sebou zbytečně do agrese, pokud nejsou zahnáni do kouta. Vždy nám dávají ohromné množství malých signálů, které ale my často přehlížíme. A když nemají šanci utéct...Problémový kůň vznikne jen a jen chybou člověka, i když často nevědomky.

Co vám koně dali a co vzali?

Jelikož jsem od mala byla samé koně koně, tak mi neměli co vzít. Naši mě vždy podporovali v tom, co chci a i dnes mě podporují. Mám úžasného muže, dcerku, skvělé přátele a doma koně, kteří mě stále učí novým věcem. Žiji si svůj sen.

Zajímá vás víc? Pak můžete Maju sledovat na instagramu: Maja Kupčáková (@maja_best_horses).