Lenko, když vás člověk sleduje, snadno získá dojem, že vztah ke koním máte v genech.

Řekla bych, že už od malička byla všem jasná a evidentní moje posedlost zvířaty. Ať to byly koťátka, pejskové, králík nebo fretka, přitáhla jsem domů snad všechno, co dýchalo, a to dokonce i šneky nebo ježka. Umíte si představit, jakou z toho moji rodiče ve dvanáctém patře paneláku měli vždy radost. Ke koním mě přivedla spolužačka v jedenácti letech. Byla jsem z nich nadšená, chodila jsem po různých jezdeckých klubech i soukromnících a začala se učit jezdit. Tehdy v anglickém stylu a podle metod, které jsou dosud v klubech běžné. Dokonce jsem i nějaké hobby parkury jezdila.

Kdo zásadním způsobem ovlivnil vaši práci?

Začalo to tím, že můj první vysněný kůň byl A1/1 po dostizích, takže jízda na něm byla spíš boj o život než harmonické souznění. Když na mě na internetu vyskočilo, jak si někdo v poklídečku cválinká na nákrčáku, z fleku na koni zastaví nebo dokonce dokáže koně položit, byla jsem uchvácená a toužila tohle spojení a souznění najít. Nechtěla jsem se s koněm přetahovat a trápit, chtěla jsem cítit tu svobodu, lehkost a harmonii, a tak začalo velké pátrání a objevování světa horsemanshipu.

Na čem stavíte své výcvikové postupy? Sestavila jste si vlastní metodiku práce s koňmi nebo vycházíte z metod některého z vašich vzorů?

To je výborná otázka. Na začátku byla hromada různých knih a videí (knihy od horsemanů jako jsou Monthy Roberts, Pat Parelli, Rey Hunt, Henry Blake, Mark Rashid, Václav Bořánek a mnoho a mnoho dalších), videa na YouTube všech možných i „nemožných“ technik výcviku. Zúčastila jsem se všech dostupných kurzů, například Oldy Nováka, Vaška Bořánka, Matěje Poláčka, včetně kurzu s Honzou Bláhou, který jsem sama iniciovala. Zvala jsem si kohokoliv, kdo se mi líbil, jak pracuje se svými koňmi. Například Janu Viju Plačkovou, Martinu Niderlovou, Michala Bednáře. Také sleduji různé zahraniční horsemany na sociálních sítích. Každý z výše zmíněných lidí přidal nějaký střípek do skládačky. V neposlední řadě mě inspiroval, a asi mi i nejvíc dal, Clinton Anderson. Proč? Protože umí nejen trénovat koně, ale i lidi, což jsem u některých koučů postrádala. Dal mi systematický návod. Krok za krokem – co dělat, jak to dělat a hlavně PROČ to dělat. Tyhle tři otázky mě provázejí i mým mentorským směrem a snažím se druhým pomoci pochopit horsemanship. Aby pro ně byl uchopitelný, dával jim smysl a mohli konečně pozorovat krásné výsledky u svého koně.

Jako každý horseman jsem si našla svou cestu a postupy, které jsou ovlivněné každým ze zmíněných horsemanů. Nedá se říct, že kopíruji Clintona Andersona či kohokoliv jiného. Metodikou jsem poznamenaná, ovšem vše dělám s kapkou své ženskosti. Myslím, že se dokážu přizpůsobit potřebám koní a jsem schopná upravit na míru výcvik koni i majiteli a přizpůsobit ho jejich podmínkám. Asi se mi to daří, protože zpětné vazby klientů jsou úžasné, proto tuhle práci dělám tak ráda.

Kdy a proč jste se rozhodla nabídnout své služby jezdecké veřejnosti?

Ono to vzniklo vlastně úplně nevinně. Tu a tam jsem vypomohla s výcvikem různým kamarádkám, ty mě doporučily dalším kamarádkám, sem tam se něco natočilo a dalo na moji FB stránku Já a můj Mustang a pak už se začali i lidé sami ozývat, a to tak intenzivně, že jsem skončila v zaměstnání a začala se věnovat trénování na fulltime.

Proč výcvik bez pamlsků? Nemáte dojem, že pokud se s potravní odměnou pracuje dobře, může být efektivnější než výcvik bez odměn?

V období mého hledání vědomostí jsem se dostala do styku i s pozitivkou, pozitivním posilováním, kde se pracuje s odměnou. I tento směr je mi velmi dobře znám a myslím, že ho svým způsobem i umím, protože takto trénuji například psa či kocourka. U koní se mi ale osvědčilo používání pauzy jako odměny. Zdá se mi efektivnější, protože u pozitivky se musí umět pracovat s hodnotami odměn a lidé tohle téma naprosto ignorují a přeskakují. Nakrájí si mrkev a hotovo. Jenže pro některé koně je to tak silné lákadlo že jsou excitovaní a nesoustředí se na výcvik, ale jen na to „dej už mi konečně tu mrkev" a nabízejí nekonečné množství chování, než se trefí.

Druhá věc je, že lidé neumějí pracovat s markrem (slovním či zvukovým označením ve správný moment) a odměňují koně v okamžiku, kdy kůň vůbec neví za je odměněn.

A za další – výsledky lidí, co se věnují pozitivnímu posilování u koní, jsou spíš žalostné než radostné a těch schopných je taaaak strašně málo. Uvědomila jsem si, že to, co běžný smrtelník očekává od svého koně (což je spolehlivost a bezpečnost ze země i pod sedlem za všech situací) mu přes kokinka nevysvětlíte. Kůň vás musí respektovat, a hlavně vám musí věřit. To, že s vámi v terénu nevezme dráhu a nebude vás chtít setřepat, mu ani s pěti kily mrkve v dané chvíli nevysvětlíte.

Pokud chcete koně do cirkusu a chcete ho naučit španělský krok, různé otočky, pusinky či jiné triky, budiž. Ale pokud chcete spolehlivého koně s respektem a důvěrou ve vás, tak se pro něj musíte stát spolehlivý a důsledný vůdce a vytvořit v něm pocit, že jste hoden, aby vás následoval a věřil vám.

Práce s uvolněním tlaku, pauzou a energií je to, čemu kůň rozumí, takto spolu komunikují koně mezi sebou ve stádě. Proto, když se naučíte SPRÁVNĚ VYVÍJET A POVOLOVAT TLAK, tak teprve tehdy kůň může chápat, co se od něj očekává a pak rád vyhoví.

Všimněte si, že ti nejschopnější trenéři, kteří dokážou ovládat i několik koní najednou, a to v naprosté volnosti, nikdy nepotřebovali žádné kokinko, aby je koně poslouchali. Což takhle uznat, že to není o kokinkách?😊

Jak se díváte na problematiku trestů?

Tresty nesnáším. Je to zažitý přežitek v mnoha hlavně sportovních stájích (metoda cukr a bič) a koně jsou často trestáni ani nevědí za co. Potom jezdívám „opravovat" nebezpečné koně, kteří mají strach z biče nebo jsou jinak agresivní a frustrovaní. Takové to, že kůň něco nechce udělat, tak se mu naloží bičem, to je barbarství. Protože kůň nikdy nedostane odpověď, co je vlastně správně a nechápe to.

Práce s tlakem vyžaduje načasování, kdy a jak koně požádat a ve správný okamžik uvolnit tlak, aby mohl rozumět. Koně netrestám fyzicky. Přidám práci, aby kůň sám mohl přijít na to, jaká odpověď je ta správná. Když ho cokoliv učím, začínám jemně. To je další věc, která lidem moc nejde. Balancování mezi důležitou a nutnou bílou jemností, která pro pochopení věci mnohdy vede až k tvrdému černému tlaku často zaměňují za nesmyslnou otravnou a koni nic neříkající šedivost, ze které se nejenže nemá šanci něco naučit, ale navíc je frustrovaný, že člověku nerozumí a ještě je trestán.

Co je tedy podle vás při práci s koňmi důležité?

Výchova koně, psa, či dítěte je vždy otázka důslednosti. Potřeba je i mnoho stráveného hodnotného času s jedincem. A hlavně zachovat za všech okolností klid a čistou hlavu. Ale žel, ne každý se pro funkci vychovatele narodil. Nestačí koně, psa či dítě pouze milovat a zajišťovat mu skvělou zdravotní péči a výživu. Je potřeba vychovávat! A to vyžaduje především čas, trpělivost, důslednost a v neposlední řadě i znalost, jak na to.

Co by nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat? 

Lidé by neměli podceňovat vzdělání. Já sama pořád hledám, hltám a nasávám, co se kde od koho ještě mohu naučit, protože cítím, jak moc věcí neznám a neumím a stále je kam se posouvat. A co by nemělo přebývat? Rozhodně naše lidské ego.. to do koňského světa nepatří a koně to vždy odhalí.

Existují problémoví koně? Je to o genetice, nebo především o nás lidech?

Řekla bych, že je to z části o obojím. Ale nepoužila bych slovo problémoví. Spíš rychleji se učící a ochotnější jedinci a pomalejší a méně ochotní jedinci. S některými to jde rychleji a snáze, s jinými se člověk nadře. Ale pokud použijeme přímo slovo problémoví, tak to už je v podstatě vždy na vině člověk, který to problémové chování u koně dopustil.

Úspěch, který pro vás má největší hodnotu?

To, že můžu předávat své znalosti druhým tak, aby to pochopili a dostanu od nich zpětnou vazbu ve stylu „děkujeme, pomohla jsi nám, funguje to“. Takové zprávy považuji za ten největší úspěch, protože dělat koně a jejich majitele spokojenější je pro mě ta nejvíc největší odměna a úspěch.

Plemeno jako srdcové eso?

Miluji americká plemena pro jejich skvělou schopnost spolupracovat s člověkem a celkovou kompaktnost. 

Kůň jako srdcové eso?

Můj hlavní parťák a srdcové eso je na jedno oko slepý desetiletý kříženec appa/QH. Přišel ke mně téměř doslova jak slepý k houslím a vzniklo z toho víc, než jsem si myslela. :) Nebyl můj typ, ale naprosto si mě získal. Moje druhá srdeční záležitost je polodivoká sedmiletá kříženka araba s painto-něčím, která mě uchvátila svým kouzelným kukučem a oddanou touhou vyhovět člověku. Je strašně senzibilní, proto jsem šťastná, že se mohla dostat ke mně a našly jsme společnou řeč. Aby nebyla nebezpečná sobě ani druhým.  A ona je tady opravdu šťastná! Krásně se spravila a nasvaluje, ve stádě je velmi hravá a veselá. I když jsem ji původně kupovala se záměrem, že ji vytrénuju a prodám, tak si získala mé srdce a já se rozhodla si ji nechat.

Co vám koně dali a co vzali?

Ani slovy nedokážu popsat to, co mi koně dali a stále dávají. Radost, naplnění, svobodu a také sebepoznání. Protože stále odhalují moje slabiny, na kterých je třeba pracovat. A co mi vzali? Kromě času, kterého všichni máme tak málo, mi nic neberou. Jen dávají. Kdybych kvůli tréninkům nemusela řešit sociální sítě, které člověku na náladě mnohdy moc nepřidají, tak bych řekla, že to, co mi koně dávají, je klid na duši a čistá mysl. Tolik lidí, které znám, užívají antidepresiva. A já nemusím. Koně jsou moje bio antidepresivum a tak to vždycky bude!

Zajímá vás víc? Pak navštivte webové stránky Horsemanship s Lenkou - Jak pochopit koně.