Velká část tréninku obvykle spočívá v tom, že koně učíte určité cviky a procesy, které následně využíváte v soutěži – neméně důležité je ale postupně rozvíjet a budovat kondici koně. Dobrá základní kondice je klíčová pro to, aby optimálně fungoval celý pohybový aparát koně, srdce, oběhový a dýchací systém a především takzvaná propriocepce - tedy uvědomění si polohy a umístění končetin a těla.

Trénink na měnících se sklonech a površích přispívá k dobré kondici a uvědomění si toho, jak tělo funguje a jak ho kůň má a může využívat. Právě tato část tréninku by se neměla podceňovat. To mimo jiné prokázal i nedávný výzkum specialistky na sportovní veterinární medicínu a rehabilitaci zranění koní dr. Brianne Henderson. Ta v rozhovoru pro portál TheHorse.com právě tuto skutečnost zdůraznila. Na základě své dlouholeté praxe je přesvědčena, že většina zranění, s kterými se veterináři u koní setkávají, je způsobena opakovaným stresem a nahromaděním mikropoškození: „Dokonce i většina akutních zranění se ve skutečnosti vyvinula v průběhu času. Pokud z této perspektivy prozkoumáte, jak s koňmi pracujete a jak je trénujete, zjistíte, že využívání různých povrchů umožňuje přesunout a rozdělit zátěž do různých muskuloskeletálních tkání – tedy kostí, vazů a šlach – a tím minimalizovat opakující se stres.“

Opatrné zavádění nových povrchů do tréninkových jednotek

Henderson také zdůrazňuje, že kosti a měkké tkáně mladých koní jsou velmi přizpůsobivé – a díky tréninku na různých površích se stávají silnějšími a odolnějšími. U starších sportovních koní zase použití různých povrchů minimalizuje množství každodenního mikropoškození muskuloskeletálních struktur a zároveň poskytuje čas na zahojení zranění.

Zvláště důležité je postupně seznamovat koně s novými jezdeckými povrchy, říká specialistka. „Na začátku soutěžní sezony často vidím koně, kteří po své první vícedenní soutěži mají velké bolesti. Často je to proto, že doma trénují na určitém typu povrchu – například písku – a poté soutěží na úplně jiném povrchu, třeba s vysokým obsahem přidaných vláken (geotextilie).“

Má proto smysl (a doporučuje se) provádět první trénink na novém povrchu s nízkou intenzitou a zařazovat pouze lehké cviky – kůň se tak může na nový povrch postupně adaptovat. „Obecně lze doporučit, aby kůň absolvoval trénink dvakrát v týdnu po dobu nejméně šesti týdnů na stejnému povrchu jako je závodní povrch, aby měly svaly a další měkké tkáně čas se adaptovat,“ dodává k danému tématu dr. Judith Koenig, docentka z americké Ontario Veterinary College, University of Guelph.

Velký vliv a význam má efekt, který způsobuje opakovaní stejných tréninkových jednotek na stejném povrchu den po dni. „Stejný tréninkový program – bez rozmanitosti a významných změn – zvyšuje opotřebení kloubů. Tento tréninkový model ovšem negativně ovlivňuje nejen klouby,  ale i kosti. Kosti se remodelují přizpůsobením se specifickému, konstantnímu povrchu,“ říká Koenig. „To následně může vést ke zlomeninám kostí, zejména u koní provozujících rychlostní sporty. Navíc opakující se trénink bez rozmanitosti může mít dopad na psychiku koně i jezdce.“

Důsledkem toho může být kůň podrážděný a neukázněný a jezdec frustrovaný, protože nedělá pokroky. Změny v prostředí a pestrost tréninku dokážou udělat zázraky s temperamentem a motivací koně i jezdce!

Rozvoj kondice také částečně závisí na tom, jak je kůň fit před odpočinkovou přestávkou nebo před přechodem na nový povrch. Koně trénují spíše pomalu a dokážou si udržet kondici déle než lidští sportovci, říká dr. Henderson. Obecně se proto doporučuje trénovat s nízkou intenzitou alespoň tři týdny, abyste vybudovali aerobní základ. Poté následuje trénink na dlouhé, pomalé vzdálenosti k vybudování pevných základů. Kůň následně může přejít k tréninku střední intenzity. S těmito strategiemi pro budování vytrvalosti kůň prochází buněčnými změnami, které začínají kolem čtvrtého až šestého týdne. V šestém až dvanáctém týdnu se svalová vlákna začnou měnit, aby se přizpůsobila dané sportovní námaze.

Jakmile se vytvoří pevný základ kondice, můžete začít začleňovat intervalový trénink, který optimalizuje kosterní a svalovou sílu, říká dr. Henderson a pokračuje: „Kosti nejlépe reagují na krátké (pěti až desetiminutové) intervaly vysokého stresu třikrát týdně."

Jízda v různorodém terénu

Pozitivním přínosem mohou být i vyjížďky v odpovídajícím tempu po polních a lesních cestách. „Když je špatné počasí, obvykle se vyráží na klidné krokovky. Pokud však přidáte pět až deset minut klusu, dosáhnete maximální kostní odezvy bez poškození chrupavek a struktur měkkých tkání,“ říká dr. Henderson. Je ale důležité to nepřehánět. „Příliš mnoho ježdění po tvrdých polních cestách poškozuje kloubní chrupavku a vede k osteoartróze." Upozorňuje také na to, že tkáň šlach je adaptabilnější u mladých koní (1–2 roky).

Cílem kondičního tréninku je předcházet zraněním. Trénink v terénu v různém tempu a na různých površích zabraňuje hromadění mikropoškození, které může vést k poranění měkkých tkání.

„Kromě rozvoje muskuloskeletálních a kardiovaskulárních systémů je primárním cílem kondičního tréninku minimalizovat svalové dysbalance a zároveň maximalizovat sílu středu těla a hřbetu sportovního koně,“ vysvětluje Henderson. „Rozvoj dostatečné síly v těchto partiích poskytuje svalovou sílu a lepší propriocepci. Kůň je pak schopen správně pracovat v rovnováze a v držení vhodném pro daný sportovní výkon. Bez tohoto silného základu se mohou chrupavkové a vazivové struktury přetížit. Pokud je následně vystavíte dalšímu stresu s větší pravděpodobností utrpí zranění.“

Další důležitý přínos silového tréninku je, že zabraňuje tomu, aby byl kůň jezdcem zatlačen za jeho kondiční úroveň a přešel do stavu vyčerpání, což následně vede ke zraněním pohybového aparátu a/nebo metabolickým problémům.

Součástí týdenního výcvikového plánu koně může být kromě práce na vlastní jízdárně i jízda po okolních lesních a polních cestách a v kopcovitém terénu. Jízda na různých površích zvyšuje rozmanitost tréninku. Kůň může být pravidelně ježděn ve shromáždění a sebrání a může pracovat na dvou stopách, i když je mimo jízdárnu. Jízdárenská práce v terénu nejenže buduje základní fyzickou sílu koně, ale i zdokonaluje jezdcovy jezdecké dovednosti. Dr. Henderson zdůrazňuje, že je mimořádně důležité, aby si kůň odpočinul od tréninku na jízdárně nebo standardní skokové přípravy a proto je práce v terénu nezbytná.

Pohyb v terénu – zdolávání terénních nerovností, kopců, přírodních překážek a valů –  je perfektní způsob, jak zavést do tréninkových jednotek různé povrchy a proprioceptivní cvičení,“ říká. Je to také dobré pro duševní zdraví koně. Dobrým příkladem všech těchto dopadů je všestrannost. Tato disciplína kombinuje drezurní cviky prováděné na pískovém povrchu obdélníku s prací v kopcích, cvalovým intervalovým tréninkem na travnaté nebo pískové dráze a gymnastickým skokovým tréninkem. Není důvod, proč by koně i v jiných disciplínách nemohli být drezurně trénováni nebo absolvovali jiná sportovně specifická kondiční cvičení. Kromě přínosů pro fyzické a duševní zdraví může rozmanitost tréninku povzbudit a motivovat koně i jezdce.

Trénink v kopcovitém terénu je také velmi prospěšný pro kardiovaskulární systém, protože zvyšuje srdeční a dechovou frekvenci, aniž byste museli přecházet do rychlostních rozsahů, které jsou spojeny s vyšším rizikem poranění pohybového aparátu v důsledku opakujících se mikrotraumat. Trénink do kopce je také výborné silové cvičení pro rozvoj pánevních, zádových a břišních svalů. Při tréninku na svažitém terénu se zapojují i další, běžně méně aktivní svalové skupiny. Kůň pracující na svazích je schopen si rychleji rozvinout nervosvalovou koordinaci a obratnost a také zlepšit svou propriocepci a rovnováhu, říká prof. Judith Koenig.

Jaký povrch pro danou disciplínu?

Obecně platí, že drezurní jezdci preferují méně hluboký povrch s menší přilnavostí než jezdci parkuroví. Povrch westernových disciplín má pro změnu umožnit, aby bylo reálné provádět obraty a/nebo rotace vysokou rychlostí.

Příručka Švédské jezdecké federace z roku 2014 „Jezdecké povrchy – průvodce“ detailně popisuje účinky interakce povrchu s kopytem a končetinami koně při dopadu: „Dopad kopyta představuje rychlý brzdný účinek, při kterém kopyto sklouzne dopředu a dolů do země. Nárazové a brzdné síly přenášejí rázové vlny a vibrace přes kopyto, klouby a kosti ve spodní části nohy. Čím tvrdší podklad je a čím větší přilnavost povrch má, tím více rázových vln a vibrací končetina koně absorbuje. Kopyto je silou dopadu zatlačeno shora do země a horní vrstva povrchu zajišťuje trakci.“

I v dané souvislosti ale platí: Pro trénink různých muskuloskeletálních struktur je důležitá rozmanitost povrchů. „Pevné povrchy zpevňují kosti, klouby a kopyta. Aby nedocházelo k nerovnoměrnému namáhání kloubů, je ale důležité správné vyvážení kopyt – podkovářská péče má proto mimořádný význam. Měkké povrchy jako písek nebo geotextilní směsi pro změnu stimulují šlachy a svaly,“ dodává prof. Koenig.

Mimořádně důležitá je také optimální péče o jezdecký povrch: síly působící na končetiny se zvyšují, pokud je povrch špatně udržovaný a tak se zvyšuje i riziko zranění. Správná péče o povrch spočívá ve snížení zhutnění – například v udržení elasticity písku, které lze dosáhnout dodáním vlhkosti nebo přidáním pryžového materiálu a pravidelným smykováním a bránováním.

Vysoce kvalitní trávník je vynikající jezdecký povrch, pokud je k dispozici a jsou příznivé povětrnostní podmínky. Dr. Henderson ale poukazuje na to, že riziko zranění se zvyšuje s náhlými změnami půdních podmínek (např. z mokré na suchou nebo z rozmrzlé na zmrzlou). Pokud člověk nedokáže ovládat takovéto náhlé změny pomocí korekce povrchu a údržby nebo snížení rychlosti, mohou náhlé změny sil šířících se po končetinách potenciálně vést ke zranění.

Účelem moderních povrchů je docílit toho, že povrch bude maximálně absorbovat síly, které na končetinu působí při dopadu, říká Henderson. Autoři zmíněné švédské příručky také poukazují na to, že i když se povrch jízdárny zdá jednotný, jednotný být nemusí. Pokud umělé povrchy nejsou správně navrženy nebo udržovány a nemají dostatečně silnou horní vrstvu, stávají se problematickými, protože zvyšují trakci a ztrácejí konzistenci v textuře a hloubce, když se koně po povrchu pohybují. Síly působící na končetiny se ve špatně postavené jízdárně a/nebo na špatně udržovaném písčitém/geotextilním povrchu zvyšují, čímž se zvyšuje riziko zranění.

„Kvalitní písčitý povrch s dostatečným obsahem vlhkosti velmi dobře absorbuje energii z dopadu, která jinak působí na končetiny," říká dr. Henderson. „Je však třeba dodat, že v hlubokém písku kůň potřebuje podstatně více svalové síly, aby se odrazil (končetina klouže). To má za následek výrazně větší svalovou námahu a kardiorespirační stres (včetně 50% zvýšení srdeční frekvence) s vyšším rizikem poranění šlach/měkkých tkání.“

Její závěrečné doporučení zní: „Dobře vedený kondiční trénink má potenciál zmírnit poškození tkání a zlepšit celkovou fyzickou sílu koně. Právě křížový trénink (křížový trénink spočívá v neustálém střídání funkčních pohybů prováděných s vysokou intenzitou, aby se procvičilo více svalových skupin a zlepšila se obratnost) a střídání různých povrchů umožňuje koni optimálně rozvinou celkovou fyzickou sílu a zároveň poskytuje organismu dostatek času k vyhojení všech typů mikropoškození."