Ray Hunt

31. 8. 1929 - 12. 3. 2009

„Jsem tady pro koně," znělo známé Rayovo heslo, které bylo vždy předzvěstí jeho nevybíravých, upřímných a někdy kousavých komentářů během jeho seminářů horsemanshipu a obsedání mladých koní.

Ray se narodil 31. srpna 1929. Městečko Paul v Idahu bylo jeho prvním domovem. Později se celá rodina přestěhovala do Mountain Home, kde Ray vyrůstal, chodil do školy a pomáhal na rodinném ranči. V roce 1948 se oženil s Milly Randall a dva roky poté začal pracovat jako kovboj na ranči T Lazy S v Battle Mountain v Nevadě.

V roce 1955 se s Milly odstěhoval do Kalifornie. Důležitým milníkem v historii horsemanshipu byl den, kdy se členem jejich rodiny stal problematický kůň jménem Hondo. Rayova neschopnost koni pomoci nakonec vyústila v dnes již legendární setkání s Tomem Dorrancem. Toto setkání je považováno za historický bod, ve kterém se spojily dva fenomény, jež daly vzniknout dnešní podobě horsemanshipu.

Ray se od Toma učil několik let. Později vše dokázal geniálně využít na svých seminářích, při obsedání, tréninku a i v okamžicích, kdy pomáhal lidem pochopit jejich koně.

Ray celý svůj život koním obětoval. Namísto násilí a hrubých tréninkových technik se šířila po celém světě filozofie založená na zjemňování a správné komunikaci mezi koněm a člověkem.

Tom Dorrance o Rayovi řekl: „Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by dokázal vycítit tak nepatrnou změnu, využít ji tak přesně a v tak krátkém okamžiku... Brzy jsem po Rayovi žádal i nemožné a on to přesto dokázal."

V roce 1980 se Ray podruhé oženil a dál pokračoval ve svém náročném cestovním programu. Po mnoho let trpěl chronickým onemocněním plic. Bez ohledu na svá zdravotní omezení nepřestal do poslední chvíle učit, cestovat a jezdit koně. Když mu nakonec docházel dech, používal dýchací přístroj. Nikdy se ani na krok nevzdálil od své životní cesty. Oslaben infekčním onemocněním plic podlehl 12. března 2009 infarktu.

Jen málo z nás v životě dokáže věci, kterých si povšimne a bude je obdivovat více lidí, než je prstů na jedné ruce. Nejsme nijak výjimeční. Možná jsme dobří, čestní, pracovití a slušní lidé, ale ne výjimeční. Výjimečnost je tak vzácná, že když se s ní setkáme, chceme si na ni alespoň sáhnout. A to nám Ray umožnil. Pomohl nám dotknout se výjimečnosti. Byl fantastickým motivátorem. Věřil v lidi a dokázal je donutit, aby uvěřili sami v sebe. Věřil koním a podporoval to také v ostatních. Ať už jste Raye milovali, nebo ne, nikdo nedokáže popřít jeho výjimečnost.

Pokud jste Raye jednou potkali, nesete si ho s sebou celý život. Slyšíte jeho hlas a vidíte jeho obličej. S každým vaším snažením toužíte po jeho souhlasném pokývání. Navždy si pamatujete jeho kousavý jazyk, jak vás kárá a opravuje. Chtěli byste, aby věděl o každém vašem malém úspěchu. Toužíte mu říci: „Podívej se, Rayi, co se mi povedlo!!!" Za každý neúspěch se chcete omluvit a pokorně přiznat svoji chybu. Ray si nikdy nepřipouštěl slovo nemůžu a nedovolil ani vám používat jej jako výmluvu.

Byly chvíle, kdy jste byli z jeho neustálé všudypřítomnosti unaveni. Chtěli jste mít možnost chybovat a neslyšet jeho hlasité štěkání. Pak se však ozvala nějaká jeho rada a bylo vše jinak. Učil vás dát ze sebe všechno, co jste nikdy nedali, abyste mohli dostat něco, co jste nikdy neměli. Pozorujte, pamatujte, srovnávejte. Ten hlas není nikdy příliš daleko. Naučil vás, že od koní a od života dostanete jen tolik, kolik jste ochotni a schopni dát.

Ray nikdy nechtěl být slavný, ale chtěl úspěch pro každého z nás. Říkal: „Pokud jsem nyní dál než vy, je to jen o krůček. Pokud však dosáhnete cíle první, vraťte se prosím pro mne a pomožte mi trochu."

Byl žijící legendou své doby. Jeho poselství jej nadlouho přežije díky jeho nesčetným studentům.

Ray měl jeden velký sen. Jednoho dne uvidět malé dítě pracovat s koněm. Dvojici perfektně mentálně i fyzicky napojenou jednoho na druhého. A na otázku, kdo ho to naučil, dítě odpoví: „A ty znáš nějakou jinou cestu?"

Práce s koňmi je celý můj život. Je to mé živobytí, mé hobby i vášeň. Když při práci koni nabídnete jen nepatrně zdravého rozumu, přemýšlení a empatie, bohatě vám vše vrátí zpátky. Pokud člověk nabídne 5 %, kůň přispěchá z druhé strany s 95 %. Nikdy mne nepřestane udivovat, kolik toho kůň dokáže jen s nepatrnou lidskou pomocí.

Rád bych lidem pomohl pochopit, že méně je někdy více. Lidé jsou často tak posedlí svou prací na koni, že mu ani neumožní věci chápat a učit se. Je třeba, aby přestali pracovat na koni a začali pracovat na sobě. Úkoly se jim možná daří plnit, ale s koněm, který nepochopil. Plní své úkoly navzdory člověku, nikoli kvůli němu.

Mnozí děláme správnou věc, problém je však v tom, jak k ní přistupujeme. Je důležité uvědomit si, že pracujeme s osobností, která myslí a dělá rozhodnutí. Někdy je vystrašená, nejistá, znuděná, je jí zima, má hlad, někdy je zdravá nebo nemocná. Stejně jako my. Pokud se k této bytosti budeme chovat způsobem, který jí je nesrozumitelný, začne si budovat obranný mechanismus. Stejně jako byste jednali i vy nebo já. Je to, jako byste potkali obchodníka, který prodává zboží, o kterém si myslí, že za nic nestojí. Zboží je možná dobré, ale způsob, kterým jej prezentuje, ho předurčuje k neúspěchu. Je to o způsobu, kterým jednáte s osobností, o tom, jak sami sebe prezentujete.

Lidé se často ptají, zda jsem potkal koně, u kterého by má filozofie nefungovala. Nikdy jsem takového nepotkal a ani můj přítel Tom Dorrance, který byl o 25 let starší. A to jsem pracoval se spoustou koní. Během posledních deseti let jsem každoročně obsedal okolo 500 koní. Pokud bych však takového koně potkal, musel bych sám na sobě zapracovat a něco změnit. Díky kontaktu s tolika koňmi mám mnoho zkušeností a také pokory. Stále si kladu otázky, zda jsem neměl změnit tohle, vynechat tady to, lasovat déle, nebo jezdit méně. Stále si kladu otázky a hledám odpovědi. S nimi se pak má práce stává snadnější. Vidíte, jsme to my, kdo se musí učit, ne koně.

Nespěchejte. Postupem času se nám začnou malé kousky spojovat do velkého obrazu. A jak se říká: „Největší tma je před svítáním." Někdy se kůň před zlepšením naopak zhorší. Je třeba přizpůsobit se koni. Nastavit situaci a nechat ho pracovat na řešení. Tyhle věci se nedají řešit vůlí ani násilím. Nepřeperete je. Také neznají časový limit. Často čím pomaleji pracujete, tím rychleji se učíte.

Je jedno, na čem zrovna pracujete. Jestli zvedáte nohy, děláte obraty nebo sedláte. Zda připravujete koně pro drezuru, cutting či wrestling. Všechno záleží na správné přípravě. „Proper preparation to the proper position for the proper transition." Správná příprava do správné pozice pro správný přechod. To znamená, že stoprocentně správná příprava do správné pozice by vždy vyústila v absolutně perfektní provedení. Dnes jsem již trochu jiný. Vím, že se musím stoprocentně připravit mentálně i fyzicky a pak se nezlobím, když výsledek není absolutně perfektní.

Lidé se silnou vůlí často sklouzávají k drilování. „Practice doesn´t make perfect, perfect practice makes perfect." Opakováním nedosáhnete dokonalosti, jen dokonalé opakování vytvoří dokonalost. U lidí je třeba více vnitřní disciplíny, aby dokázali koním srozumitelně vysvětlit svůj záměr. Musí umožnit koni učit se, pracovat na jednoduchých úkolech a sami hledat řešení.

Nikdy nevím, co se stane, když prvně nasedám na koně. Vždy si však nejprve počkám na změnu. Vaše práce je tím dokonalejší, čím dříve dokážete tuto změnu zaznamenat. K tomu musíte sledovat výraz koně. Kůň pracuje s mentálním a fyzickým výrazem a člověk musí znát obojí. Nejprve je stav mysli, který se odrazí v mentálním a fyzickém výrazu koně. Na jeho základě pak existuje široká škála akcí a reakcí. Jsou oddělené a přesto neoddělitelné. Kůň vám díky nim sděluje fakta. A kůň je za všech okolností čestný. Můžete ho naučit podvádět, pokud nesprávně reagujete na jeho otázky. Podvádění však přichází od člověka, nikoli od koně.

Při práci s mladým koněm čekám na změnu chování. Na počátku se kůň bojí a strach řeší útěkem. Před nasednutím chci, aby pochopil princip ustupování tlaku. Já zatlačím, on ustoupí a já, a to je nejdůležitější, okamžitě povolím. Princip úspěšné práce nespočívá ve správném použití tlaku, ale v jeho uvolnění. Většina lidí však bohužel stále zakládá svou práci na útěkovém stereotypu. Kůň utíká před hrozbou, bolestí, trestem. A to je věc, kterou mnozí nikdy nepochopí. Rozdíl mezi reakcí založenou na ustupování před tlakem, oproti té založené na útěku.

Někdy se i přes správný začátek přestane dařit. Je to ale má zodpovědnost dokázat se v daný okamžik přizpůsobit vzniklé situaci. Nezlobit se a nepanikařit. Nikdy nevím dopředu, co se stane, ale vím, že se může stát cokoli a já se s tím dokážu vyrovnat. A to bez zbytečného vzteku. A to je další vlastnost lidských bytostí. Když neví, snadno začnou být frustrovaní a pak díky své zaťatosti jednají ve vzteku. A kůň si říká: „Panečku, tahle část lidské bytosti je opravdu příšerná!!" Kůň brzy pochopí, co bude následovat, a to, čeho se nejvíce obává, je lidský vztek. Říká si: „Ještě jsem ani nic neudělal a ty se chováš, jako by se mělo stát něco strašného." On dobře ví. Je jako naše vnitřní oko.

Když se kůň ocitne v nesnázích a člověk neví, jak mu pomoci, nastoupí namísto zdravého rozumu pýcha a celý vztah se promění v souboj. Kůň nechápe koncept „výhry a prohry", nemá ego. Je to člověk, kdo tuhle situaci vyhledává, a když si nedá pozor, vyjde z ní kůň jako vítěz. Kůň neví, co je vítěz a poražený, dokud mu to člověk sám neukáže.

Znovu opakuji, pracujete s osobností. A to je pro mne zajímavé. Také, když mohu vše předávat svým studentům. Pracuji jen s fakty. Kůň má vždycky pravdu. Stoprocentní pravdu a jsou to lidé, kteří se musí přizpůsobit.

Třinácté číslo časopisu Horseman vyšlo 23. září 2014, obsah najdete zde.

Časopis HORSEMAN

Časopis o koních, lidech a pozemských radostech.

Web: www.horsemanonline.cz
Facebook: www.facebook.com/Horsemanonline
Vydává nakladatelství koněmilné literatury HARMONY
Předplatné zajišťuje společnost SEND